Čekání na smrt

Když se Salman Rushdie 14. února 1989 dozvěděl, že byl odsouzen k smrti, vstal a zamkl domovní dveře. Potom zkontroloval západky na okenicích. Vzápětí vyběhl do prvního patra svého londýnského domu a podíval se, jestli jsou zavřená okna. Byl den svatého Valentýna, patrona lásky, venku bylo docela pěkně a na ulici se nedělo nic podezřelého.

Zpráva přišla po telefonu, nic netušícímu britskému spisovateli indického původu zavolala novinářka z BBC. „Jaký je to pocit, vědět, že vás ajatolláh Chomejní právě odsoudil k trestu smrti?“ zeptala se. Rushdie v první chvíli vůbec netušil, co se děje. „Není to dobrý pocit,“ odpověděl prý narychlo a zapomněl se ženy zeptat, odkud má vlastně novinářka jeho telefonní číslo.

Že se něco stane, Rushdie samozřejmě tušit mohl. Jeho poslední román Satanské verše vyšel na podzim a od prvních chvil se kolem něj začala otvírat civilizační propast. Knihu zakázala autorova rodná Indie i Jižní Afrika, koncem roku propukly demonstrace mezi muslimy v samotné Británii. Komplikovaný román ale zároveň ověnčily skvělé kritiky v evropském a americkém tisku a v listopadu získal prestižní britské ocenění pro knihu roku The Whitbread Book Awards a byl nominován do finále ještě prestižnější The Man Booker Prize.

Fatwa nejvyššího vůdce íránské revoluce vyzývající muslimy k zavraždění autora kdekoli na světě teď posouvala napětí okolo knihy do dosud nevídané roviny, v prvních hodinách po jejím vynesení ale v Londýně ještě běžel „starý“ život svou vlastní setrvačností. Salman Rushdie byl očekáván v televizním studiu na debatu v přímém přenosu, nasedl tedy do taxíku a vyrazil. Později toho dne se konal pohřeb nedávno zesnulého britského spisovatele Bruce Chatwina, i na něj ještě muž s čerst­­vě zavěšeným Damoklovým mečem nad hlavou přijel. Tam mohl poprvé zažít solidaritu svých přátel spisovatelů, z nichž někteří dost nevybíravě poslali k šípku dotírající novináře a obestavěli vyděšeného kolegu hradbou vlastních těl. Pro Rushdieho se právě začínalo dvanáct let hrůzy, nepřátelství, kolegiality i nejtvrdšího černého humoru. „Zdá se, že příští týden tady budeme kvůli tobě,“ poznamenal během pohřbu směrem k Rushdiemu spisovatel Paul Theroux.

Potom už nic nebylo jako dřív. Z kostela musel kvůli hordám novinářů Rushdieho propašovat kamarád ve svém autě, a když později odpoledne dorazil spisovatel na návštěvu devítiletého syna Zafara ze svého předchozího manželství, čekala na něj policie. „Tak tady jste. Už jsme si říkali, kam jste zmizel,“ pronesl s úlevou policejní důstojník.