Ve sloupku Mimochodem se Petra Hůlová vyznává ke svým sympatiím k Polákům. Nic proti tomu. Jenže tak činí velmi nešetrným způsobem.
Jen jakoby v náznacích, ale přesto zřetelně vychází najevo, že to co jí imponuje není kultura, úspěchy na poli vědeckém, či osobní náklonnost k širokému společenství známých a příbuzných, nýbrž je to poměrně agresivní, hrdá a iracionální polská povaha. Dočítáme se strojová klišé o obraně nezlomného národa, knírcích mužných chlapíků a ovšem Wałesovi a jeho Solidaritě. V pořádku, ale proč ty zmínky o komplexech méněcennosti?
Myslím, že člověk, který si neváží svého původu si neváží primárně a zákonitě sám sebe. A nebo pro svoji neznalost.
Pokud je zmínka o odboji za 2. světové války, pak bych paní Hůlové připomněl, že to byl československý, nikoliv polský odboj, který zaznamenal největší úspěch podzemních hnutí v Evropě dokonaným atentátem na třetího muže Říše. Nečekám, že zná jména jako Morávek, Peřina, Wiener, nebo Kuttelwascher, ale ujišťuji ji, že prioritou těchto statečných mužů nebyla klidná penze, jak se snaží o českých Pepících prohlašovat. (Pokud to autorku potěší, pan generál Peřina měl na kontě kromě několika Messerschmitů i pořádný knír, později vous.)
Za statečností Poláků se rovněž skrývá obludný antisemitismus dnešní i ve čtyřicátých letech, aktivní účast na deportaci Židů do koncentráků a bezpříkladně špinavý vpád na Těšínsko v tehdy těžce zkoušeném sousedním státě - v již prakticky neexistujícím Československu.
Ano i to je obraz země, kde podle klišé Petry Hůlové zjevně žijí husaři.
Rád bych citoval z knihy současného polského spisovatele Andreje Stasjuka Cesta do Babadagu: „Nevím proč, ale právě Čechy nás nějak braly. Amerika, jasně, ale Čechy tak nějak reálnějc. Češi byli pro nás takoví Poláci, ale trochu lepší… Ve chvílích náhlých poryvů jsme chtěli být Češi.“
Co k tomu dodat? Snad jen, že nejčtenějším zahraničním autorem v Polsku za rok 2007 je páter Tomáš Halík, že naše země jasně deklarovala podíl na aktivní obraně střední Evropy přijetím amerického radaru na našem území a že vyjet proti tankům na koni je projev fanatismu a krátkozraké hlouposti, která je noční můrou všech rozumě uvažujících polských historiků a vojenských stratégů.
Text mi bohužel připomněl mého švagra, polského chasníka z Varšavy. Vždy, když se mi směje, že jsme žádný odboj neměli, tak se směji s ním. Jednak nejsem malé dítě a vím, že když jsem o něčem neslyšel, či nečetl, tak to neznamená, že to nebylo a není. A také se mohu utěšovat, že s pýchou nad zbytečně utracenými důstojníky a vojáky v beznadějné defenzívě také nemusím nosit cejch národa, který stál kolem trati vedoucí na Osvětim a na projíždějící vlaky maloval v likvidačním gestu ukazovákem na vlastní krk linku pro řeznický nůž.
Ano, počkáme si, až půjde do tuhého. Kde zastihneme autorku? V první linii s granátometem, nebo na útěku s dětmi do Němec?
Člověk by neměl ani soudit z neznalosti, ani předjímat budoucnost a předhazovat své komplexy ostatním jako jejich slabost.
Obávám se, že celý článek se snaží vypadat nečesky, ale vyznívá jako typická sousedská selanka z krajiny kolem Vltavy při pohledu přes plot: Táto, náš soused má zase něco lepšího než my!
S pozdravem
6.7.2009 v Praze MUDr. Jan Hlavička
PS: Autorce doporučuji stránky www.postbellum.cz.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
