Fotil, jako by šlo o život

Na autoportrétech a fotkách od jiných lidí se většinou usmívá jako rozjařený hubený kluk se zvědavýma očima – jako „průhlednej, plachej chlapík“, jak fotografa Boba Krčila charakterizuje v jeho první monografii spisovatel Jáchym Topol. Krčil byl umělec, který se uměním prakticky nikdy neživil. Měl na to sice talent i ambice, ale „chtěl zůstat takovej ,pure‘, čistej. Myslím, že mu vyhovoval ten život ztraceného umělce,“ jak říká v monografii další z jeho přátel, fotograf Antonín Kratochvíl. 

Kniha dostala název Žít, jako by šlo o život. Bob Krčil (1952–1992) a napsal ji Jan Douša, asistent v ateliéru klasické fotografie na pražské FAMU. Krčil se nedožil ani čtyřicítky, většinu života strávil v emigraci a jeho osud dodnes obestírá řada legend. Douša je v léta připravované monografii, vyzdrojované z desítek rozhovorů s pamětníky i z průzkumu Krčilovy pozůstalosti, postupně rozkrývá a uvádí na pravou míru. Třeba to, že nejspíš opravdu nikdy nechodil s Madonnou.

Za hašišem do údolí bohů

Bohumil Krčil se narodil v Prostějově. I když se dostal na fotografické učiliště v Olomouci, kvůli tlaku autoritářského otce nastoupil na stavební průmyslovku v Brně, jež mu měla nabídnout pragmatičtější obživu. Krčil ale raději než do školy vyrážel stopem do Prahy (jako milovník nomádství si po vzoru věčně kočujícího Boba Dylana vybral přezdívku, jež se časem stane jeho obecně uznávaným jménem). Tady na konci šedesátých let potká písničkáře Vlastimila Třešňáka, s nímž v hlavním městě prožije i ruskou invazi. O rok později Krčila za účast na vzpomínkové demonstraci zatknou, a než ho stačí odvést na vojnu, odjede se zájezdem do Vídně, kde jako sedmnáctiletý požádá o politický azyl.