Jako když běžíte maraton. Vědci zkoumají příčiny potíží lidí s „dlouhým covidem“

„Byla jsem aktivní sportovkyně. Několikrát týdně jsem cvičila, jezdila na kole, podnikala přechody hor,“ vypráví Simona Doubková. Covid poprvé prodělala už na počátku pandemie, v březnu 2020, a nemoc u ní zanechala následky, které lékaři shrnují pod pojem postcovidový syndrom nebo takzvaný dlouhý covid. V roce 2022 následovaly dvě reinfekce, které stav paní Doubkové dále zhoršily. „Dnes nemůžu prakticky nic, jsem ráda, že dojedu do kanceláře,“ říká pětačtyřicetiletá žena, kterou trápí úporné bolesti svalů a šlach, brnění končetin a únava.

Tým vědců ze Svobodné univerzity v Amsterdamu nedávno v odborném časopise Nature Communications nabídl možné vysvětlení. Zjistil, že svaly pacientů s postcovidovým syndromem, kteří po fyzické námaze trpí únavou a bolestí, fungují jinak a hůře než svaly zdravých lidí. Jde o jednu z mnoha studií, jejichž výsledky připomínají, že postcovid nepřestává být velkým problémem současné medicíny i společnosti.

Potvrdila to i výzva Respektu, aby se redakci ozvali lidé, kteří mají podobné potíže jako účastníci nizozemské studie. Dorazila řada e-mailů popisujících obrovské fyzické utrpení i potíže s českými lékaři, z nichž mnozí na příznaky dlouhého covidu stále hledí s podezřením. Pacienty buď posílají na psychiatrii v domnění, že potíže jsou psychického rázu, nebo je pokládají za simulanty. Mezinárodní vědecká komunita přitom dávno uznala, že postcovidový syndrom, stav, kdy mají lidé potíže i déle než tři měsíce po odeznění akutní fáze covidu, je reálná nemoc vyprovokovaná útokem viru SARS-CoV-2.

Jako úder do hlavy

Postcovidový syndrom postihuje 10–40 procent těch, kteří prodělali covid. Odhaduje se, že v Česku syndromem trpělo nebo stále trpí 50 až 200 tisíc lidí. Nejvíce pacientů je ve věkové kategorii 36–50 let. Chráněn není ani ten, kdo se z covidu uzdravil bez následků; jak naznačuje i případ paní Doubkové, zdá se, že riziko postcovidového syndromu, případně zhoršování jeho příznaků, stoupá s každou další reinfekcí. „Po prvním covidu jsem ještě mohla sportovat, i když ne tolik jako předtím. Jen jsem se cítila mnohem unavenější,“ vzpomíná Simona Doubková. Reinfekce její stav dále zhoršily.

Respekt psal o postcovidovém syndromu již loni koncem března a tehdy lékaři jako jeden z nejčastějších příznaků zmiňovali kromě únavy i respirační obtíže; virus pacientům poškodil plíce, takže se dříve zdraví lidé najednou začali zadýchávat, sotva vstali z postele. Jejich plíce jsou jako motor, kterému vynechávají válce, znělo jedno z přirovnání. Na vině byly starší varianty viru alfa a delta. Pak ale přišel omikron a situace se změnila.

Starší varianty viru způsobovaly hlavně dušnost. Pak přišel omikron a situace se změnila.

Únava po sebemenší námaze přetrvala, dušnost ale nebývá obvykle problém, protože omikron v menší míře napadá a ničí plíce. Místo toho se častěji začaly objevovat neurologické potíže jako poruchy spánku, soustředění, problémy se srdečním tepem a krevním tlakem, bolesti hlavy... Někteří pacienti upadají do depresí, úzkostí a zdávají se jim děsivé sny. Další mluví o takzvané mozkové mlze (která se projevovala i u starších variant viru). „Jako kdyby mě někdo praštil do hlavy; nebyl jsem schopen číst delší text ani při velkém soustředění,“ přibližuje jednu z podob tohoto stavu devětadvacetiletý softwarový inženýr Petr Houška, který měl covid poprvé v roce 2022 a poté prodělal minimálně jednu reinfekci. „Písmena dávají smysl, slova také, ale celkový význam se vám do vědomí nepropisuje. Nedokázal jsem si uvařit jídlo, což je činnost, která zahrnuje spoustu drobných rozhodnutí.“

Kromě toho je častým příznakem zmíněná bolest svalů, někdy i nesnesitelná. „Vůbec si nedokážu představit, že bych měla pracovat třeba jako servírka – někde, kde se člověk musí celý den hýbat,“ říká Simona Doubková. Jakmile musí podstoupit fyzickou námahu, bolest dramaticky zesílí a paní Doubková pak několik dalších dní nemůže podnikat vůbec nic. „Léků proti bolesti jsem za poslední dva až tři roky snědla víc než za celý svůj předchozí život.“

U většiny pacientů potíže časem zmizí. Podle lékaře Michala Kopeckého z Plicní kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové (FNHK), kde se postcovidem zabývají, nejčastěji po třech až šesti měsících. U někoho ale problémy přetrvávají léta a někdy postiženého úplně vyřadí z běžného života. Respektu se ozvalo několik pacientů, kteří jsou buď upoutáni na lůžko, nebo – jako paní Doubková – s velkými potížemi vykonávají fyzicky nenáročnou kancelářskou práci.