V čele státu potřebujeme lidi s deštníkem

Jsou dveře do myšlení lidí, které by člověk nejraději nikdy neotevřel. Představitelka hnutí ANO Alena Schillerová se v rozhovoru s Čestmírem Strakatým rozčilovala nad investicemi „do tanků“ a postojem šéfa generálního štábu Karla Řehky: „Se osypu, když čtu jeho vyjádření: Připravme se na válku. My se nechceme připravovat na válku, my chceme žít v míru.“ Z toho už se ani osypat nedá.

Poslední dva roky sledujeme ruskou válku, která podle lidí jako Schillerová nikdy neměla přijít. Řeklo by se, že poučení „spáčů“ bude jasné: nenechat se znovu zaskočit. Země jako Finsko a Švédsko dokonce vstoupily či vstupují do NATO, protože je třeba se chystat na válku. To je totiž někdy jediná šance, jak oné válce zabránit. Připomnělo mi to text z Přítomnosti Ferdinanda Peroutky. Ve středu uplyne sto let ode dne, kdy vyšlo první číslo tohoto výjimečného týdeníku, což je dobrá příležitost si připomenout, jak aktuální stále je.

Peroutka v lednu 1938 publikoval dvoudílný text To neuděláme, kde se vypořádával s českým vydáním knihy Aldouse Huxleyho Co ty budeš dělat?. Je to článek, který ukazuje Peroutkovo argumentační mistrovství, ale také zoufalství člověka, který „ví“. Huxley a česká předmluva k jeho textu ve zkratce tvrdili, že války nebudou, když se budeme k ostatním chovat hezky. Protivníkům nezbude nic jiného než se chovat stejně.

„Dějiny jsou plny zjevů uchvatitelů, kteří vyrazili chléb a sůl z rukou těch, kdo je přišli mírně uvítat,“ reagoval Peroutka a pokračoval: „K válce je snad třeba dvou, k podrobení stačí jeden, který si to usmyslí a nepotká se s odporem... Kdyby násilí mělo vždy volnou cestu, kde je ve vesmíru bod, u něhož by se zastavilo?“

Peroutka vlastně poslal před šestaosmdesáti lety vzkaz Schillerové: „Doufám, že tento národ bude míti vždy dosti duševního a charakterového zdraví, kolik je ho třeba k tomu, aby sloužil budoucnosti své i budoucnosti lidstva normálním způsobem, to jest, aby, neztráceje z očí nikdy dobro, dovedl zlé hned oplatiti zlým, už proto, aby zlí se co nejdříve dozvěděli, že v jejich působení jest také nějaké riziko.“

Peroutkovi přišla absurdní Huxleyho myšlenka, že by lidé měli zakládat diskusní hloučky, a až jich bude dost, přesvědčí své vlády, aby odzbrojily. „Představte si proti sobě ony studijní kroužky, any ‚zkoumají jednotlivá hlediska‘, a Hitlerovu armádu, která zkoumá jedině hlediska účinnosti jednotlivých zbraní, od nejlepších po nejhorší,“ psal šéfredaktor Přítomnosti. Připomínal zajímavě, že „právo je zkamenělinou starých bojů, nikoliv toho, že dávno v minulosti dávali svobodymilovní lidé ruce vzhůru, když se objevil tyran“.

Český novinář říkal, že Angličan Huxley si může dovolit své úvahy, protože mluví jako člen národa, který nikdy neztratil svobodu. „,I ve vězeních,‘ zní poselství Huxleyho, ‚kde správce má daleko absolutnější vládu nad svými poddanými než kterýkoliv diktátor, bylo shledáno, že člověk u vězňů neoblíbený s nimi nic nesvede.‘ To jest jen půl pravdy: bylo zároveň shledáno, že něco přece s nimi vždycky svede: udržeti je ve vězení,“ polemizoval vtipně.

Peroutka v závěru textu uvádí, že byl sám kdysi pacifistou, ale to bylo v čase, kdy bylo Německo ještě demokratické. „Změnili jsme se právě tak, jako se mění člověk, který jde ven bez deštníku, když neprší, který však normálně roztáhne deštník, když pršet začne,“ vysvětloval Peroutka. „Jsme pro jiné metody, když se Německa zmocnil hitlerismus. Rozevíráme deštník, neboť začalo pršet. Jsme pro silnou armádu, poněvadž nevěříme, že se tento útočník dá jinak zadržet než strachem před porážkou. Nebyli jsme pro silnou armádu, dokud útočníka nebylo. Jednáme podle okolností, jak by vždy měl dospělý člověk jednati.“

Peroutkova slova platí i dnes, potřebujeme v čele státu dospělé lidi s deštníkem, ne užvaněné populisty.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor