Moje, to jsou moje hrušky!

Roky nepoužívám budík, dokážu vstát i bez něj, dnes v 5.00. Rozhodla jsem se, že si najdu brigádu, někde venku, na čerstvém vzduchu. A tak jsem týden vlastníkem pracovní smlouvy dělník v rostlinné výrobě. Připravím si svačinu a tři litry pití na celý den, venku bude opět na září neobvyklých 30 stupňů a víc. V klidu snídám, krmím kočky a ještě za tmy sedám do auta, abych dojela na 30 kilometrů vzdálené místo, kde budu v 6.30 přesedat do jedné z velkých beden na načesané ovoce, tentokrát hrušky Lucasovy.

Spolu se mnou nastupují čtyři Vietnamci. V ruce už mají připravené hadrové koše s otevíracím dnem, to kvůli vysypávání hrušek. Dobře zajistit dno koše správným složením látky je umění, ze začátku se mi stávalo, že se mi napůl naplněný koš vysypal, já musela začít znovu, což je zdržení. Hned jak traktor zastaví v sadu u řady stromků, dáme se horlivě do práce tak, abychom načesali co nejvíc košů. Máme smlouvu v úkolu, to znamená, že za načesaný koš hrušek pravděpodobně dostaneme to, co nám bylo slíbeno ústně, což je celých 0,8 koruny za kilo. Kolik váží naplněný koš, mi nikdo není schopen říct, odhaduji, že to bude 10 kil, takže 8 korun za koš.

Abych ho načesala, musím ho nejdřív šikovně zavěsit na větev, tak abych to neměla s plnýma rukama hrušek k němu daleko a aby mi nespadl, protože se pod ním zlomí slabá větev, což je zdržení. Musím očesat ze stromu všechny hrušky, na to dohlíží traktorista – pravděpodobně Bulhar, který nás neustále upozorňuje, že češeme nedbale, že se musíme vrátit, byť pro jednu hrušku, což je zdržení. I když měřím 180 centimetrů, na česání v korunách stromků musím používat takzvané sáně, těžký železný schod, který za sebou celý den tahám, abych na něj mohla co chvíli stoupat, což je zdržení. Pokud neseženu parťáka, který bude česat z druhé strany stromu, musím se se saněmi prodírat hrušněmi do druhého řádku, abych očesala strom ze všech stran, což je zdržení.  Pospíchám, takže si nadělám na stehnech a ramenou modřiny od uřezaných větví. Postupně se rozpálí slunce, takže se vydatně potím a musím si hlídat, abych dostatečně pila z lahve z batohu, který mám zavěšený na traktoru, abych ho nemusela tahat na zádech. Když odjede traktor vyložit plné bedny, musím se pro batoh vrátit daleko od místa, kde češu, což je zdržení. V poledne mám načesáno 60 košů. Ti, co mají hodinovou smlouvu, mají plných třeba jen 15–20 košů. Zouvám boty, vleže rovnám záda, najím se, zase chleba, a sleduji Vietnamce, kteří buď češou i o polední pauze, plní všechno, co se dá, nebo při jídle hlučně telefonují s celou rodinou. Po obědě ze mě leje. Abych neměla vytrhané vlasy, musím mít na hlavě šátek, a abych neměla poškrábané ruce od větví, musím mít košili s dlouhým rukávem.