Moje, to jsou moje hrušky!

Roky nepoužívám budík, dokážu vstát i bez něj, dnes v 5.00. Rozhodla jsem se, že si najdu brigádu, někde venku, na čerstvém vzduchu. A tak jsem týden vlastníkem pracovní smlouvy dělník v rostlinné výrobě. Připravím si svačinu a tři litry pití na celý den, venku bude opět na září neobvyklých 30 stupňů a víc. V klidu snídám, krmím kočky a ještě za tmy sedám do auta, abych dojela na 30 kilometrů vzdálené místo, kde budu v 6.30 přesedat do jedné z velkých beden na načesané ovoce, tentokrát hrušky Lucasovy.

Spolu se mnou nastupují čtyři Vietnamci. V ruce už mají připravené hadrové koše s otevíracím dnem, to kvůli vysypávání hrušek. Dobře zajistit dno koše správným složením látky je umění, ze začátku se mi stávalo, že se mi napůl naplněný koš vysypal, já musela začít znovu, což je zdržení. Hned jak traktor zastaví v sadu u řady stromků, dáme se horlivě do práce tak, abychom načesali co nejvíc košů. Máme smlouvu v úkolu, to znamená, že za načesaný koš hrušek pravděpodobně dostaneme to, co nám bylo slíbeno ústně, což je celých 0,8 koruny za kilo. Kolik váží naplněný koš, mi nikdo není schopen říct, odhaduji, že to bude 10 kil, takže 8 korun za koš.