Album týdne

Když hudbu Jeffa Rosenstocka popisoval novinář Dan Ozzi pro server The Guardian, pomohl si přirovnáním ke hře s Jenga věží, z níž je vytaženo poslední dřívko zaručující stabilitu a která je tak těsně před svým zhroucením. Novinka Hellmode nepřehlédnutelné osobnosti americké punkové scény působí skutečně jako chaos – ale řízený, promyšlený až metodický.

Čerstvý čtyřicátník Rosenstock si vybudoval jméno a reputaci kultovního autora na přelomu devadesátých a nultých let ve formacích The Arrogant Sons of Bitches nebo Bomb the Music Industry!. Pod svým jménem vydává teprve od roku 2015, ovšem ve všech inkarnacích si dával záležet, aby byly jeho kroky v souladu s punkovými postoji ostražitosti vůči hudebnímu byznysu. To znamená mimo jiné hlídání si nižších cen vstupenek na koncerty, aby byly dostupné i pro mladé posluchačstvo, ruční výrobu triček, případně rozhodnutí poskytovat digitální nahrávky ke stažení za dobrovolný příspěvek ještě dřív, než tento krok zpopularizovali Radiohead.

Při tom všem si Rosenstock zachoval obrovskou dávku sebeironie, s níž glosoval vlastní status úspěšného muzikanta. Jeden z jeho vtipů se dokonce stal komerčně superúspěšný a válcoval Spotify. To když v roce 2021 coby aprílový žertík předělal celé své album No Dream do žánru ska a vydal jej jako Ska Dream. Podobná uštěpačnost prosakuje i z Hellmode, které natočil v proslavených losangeleských EastWest Studios, kde vznikala alba Beach Boys nebo Whitney Houston.

Rosenstock možnosti velkého profesionálního studia nevyužívá k velkoleposti. Spíš k umocnění chaotické povahy své tvorby, která odkazuje k pop punku i emo hardcoru devadesátých let. Dokládá to hned úvodní Will U Still U, která se žánrovými zvraty podobá jakési punkové Bohemian Rhapsody a hovoří – jako mnoho jiných Rosenstockových skladeb – o úzkostech a strachu ze selhání. „Budeš mě stále milovat i poté, co jsem to pos*al? Poté, co jsem ukázal, že si nezasloužím tvoji důvěru a nejsem ten člověk, za jakého jsi mě měla?“ řve divoce z plných plic. Po poslechu Hellmode je ale zřejmé, že nic takového nehrozí. Jeff Rosenstock je naopak přesně ten punk, za nějž ho publikum má.