Opilí svobodou

Lviv, stánek před nádražím. Do odjezdu vlaku zpět do Prahy s přestupem v Přemyšlu mi zbývá půl hodiny, tak si dávám poslední kafe před cestou. Nádražní hala je plná vojáků vracejících se z dovolenky ve více či méně povznesené náladě. Jeden z těch více povznesených ke mně přistupuje. Vasyl. Ty? Pavel. Odkud? Z Čech. A Putin u vás dobrej? Ne. Správně, je to hajzl a pederast. Vasyl sahá do vojenské torny a vytahuje zbrusu nové maskáčové kalhoty. Ber, dárek. Nemůžu, budeš je potřebovat. Mám jiný, ber. Fakt nemůžu. Vasyl vytahuje z opasku bodák. Víš, co je tohle? Jo, nůž. Píchnu tě, když si ty kalhoty nevezmeš. Vytahuji z batohu lahev kořalky, kterou jsem koupil jako suvenýr domů, a podávám mu ji. Tak jedině jako výměnu. Vasyl se rozzáří, obejme mě, poplácá po zádech a každý se svým dárkem běžíme na svůj vlak – Vasyl na východ, na frontu, já na západ, domů.

Teď už bych měl konečně vysvětlit, co jsem dělal na Ukrajině. Bylo by pro mě lichotivé napsat, že jsem tam měl nějakou misi, kterou jsem úspěšně splnil. A je pravda, že jsem kolegovi v práci, původem ze Lviva, který jako muž pod šedesát nemůže volně cestovat na Ukrajinu, a hlavně z Ukrajiny, posloužil jako poslíček s důležitým balíčkem. To ale byla spíš vhodná záminka, ve skutečnosti jsem byl především zvědavý. Ne snad jak vypadá bojiště, takový voyeur nejsem a taky jsem na to příliš velký srab, ale jak vypadá normální město v nenormální době. A Lviv mi učaroval.