Rozšíření senzitivity

Narodit se s talentem povídkáře v Česku není výhra v loterii. Školní povědomí jakžtakž klopýtá od Máchovy Marinky přes Povídky malostranské k Čapkovi, ale u Kunderova Falešného autostopu, starého už téměř šedesát let, stopa nenávratně vyvane. A povídkové sbírky nevibrují ani Databází knih či knihomilnými sociálními sítěmi.

Stanislav Beran je přitom bytostný povídkář. Jeho výlety na rozsáhlejší příběhovou plochu jako v románu Vyšehradští jezdci (2016) nevynikají obzvláštním stylem či tématy. Ale jeho povídky se už od první knihy Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007) vyznačují atmosférou, stylem, ale hlavně pochopením, že povídka je miniatura. Neříká vše podstatné od začátku do konce naplno, nevodí čtenáře za ručičku, jak si na to zvykli u dobře se prodávajících románů. Vstoupíme do dění, které tu bylo i předtím, jen my jsme u toho nebyli, a po chvíli zas vystoupíme, i když se jistě něco bude dít dál. Ale čtenáři tohle nakouknutí stačí, aby si zachycené situace nechal doznívat, hrál si s nimi ve své fantazii a domýšlel, co by to vše mohlo říkat a znamenat.