Dělníci kultury

Na vernisáži Vojtěcha Proskeho Jakoby zničehonic v Galerii Art brut Praha se potkalo aspoň pár lidí, kteří se běžně nepotkávají a to mě baví. Proske dochází do Ateliéru radostné tvorby na Letné, maluje městskou krajinu, živí se jako noční vrátný a od klasické výtvarné scény ho přes nesporný talent odděluje fakt, že mu byl v dětství diagnostikován Aspergerův syndrom. Tím je Proske oddělen i od klasického výtvarného publika. Do galerie orientované na neškolené tvůrce totiž chodí až na naprosté výjimky jen ti, které zajímá právě art brut nebo kteří ho sami vytvářejí.

Své specifické publikum mají divadlo, klasická hudba, tanec, archeologie, poezie, lidová tvorba, móda nebo písmomalířství. A také své specifické autory a autorky. Dává to smysl, a kdo si lidi od kultury představuje jako nějakou jednolitou „kulturní guerillu“, jak můžeme občas zaslechnout ve veřejném prostoru, neví o aktuálním (nejen) živém umění vůbec nic. Jako člověku přebíhajícímu během referování o roztodivných kulturních oborech a žánrech se mi opravdu málokdy stane, že bych divadelníky potkal na výstavách, filmaře na literárních čteních, grafiky na koncertech. Často naopak platí, že o sobě lidé vzájemně moc nevědí ani v rámci jednoho odvětví, tak jak je tomu právě ve výtvarném umění.