Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Téma

Síla jedné ženy

Zemřela královna, která dokázala čelit proměnám světa

Alžběta II., 1926-2022 • Autor: Dorothy Wilding / Camerapress / Profimedia
Alžběta II., 1926-2022 • Autor: Dorothy Wilding / Camerapress / Profimedia
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Pro ženu, jejímž hlavním mottem byla „služba a povinnost“, si lze sotva představit příhodnější finále. Minulé úterý odpoledne přijala britská královna Alžběta II. odcházejícího premiéra Borise Johnsona a jeho nástupkyni ve funkci a nově zvolenou šéfku Konzervativní strany Liz Truss. Místo Buckinghamského paláce v Londýně, kde Alžběta jako mladá panovnice před sedmdesáti lety pověřila Winstona Churchilla jako svého vůbec prvního politika sestavením vlády (a pak ještě dalších dvanáct mužů a dvě ženy), se setkání odehrálo na letním sídle královské rodiny na zámku Balmoral ve Skotsku. Ke změně nedošlo proto, že by královna na prahu stovky našla zalíbení v přepisování pravidel. Na starobylém panství uprostřed drsné skotské přírody panovnice jako každý rok trávila letní prázdniny.

Jak se však sezona chýlila ke konci, bylo stále jasnější, že tohle bude jiné léto. Přestože byla Alžběta do velmi vysokého věku v dobré kondici a i po devadesátce jezdila na koni a řídila auto, v posledních týdnech se stále méně objevovala na veřejnosti (na akcích ji zastupoval princ Charles, dnes již král) a královský palác navenek zdůrazňoval, že hlavní je nyní královnino „pohodlí“. Právě kvůli této formulaci musela dvojice konzervativních politiků překonat osm stovek kilometrů mezi Londýnem a Balmoralem.

Na fotografiích z úterního setkání s novou premiérkou je na královně zcela patrných jejich šestadevadesát let, vypadá drobně a křehce a opírá se o hůlku. Přes uvadající fyzickou kondici prý byla Alžběta do posledních dní bystré mysli. Tvrdí to alespoň skotský duchovní Iain Greenshields, který s ní strávil na Balmoralu poslední víkend před její smrtí, a jak řekl britskému deníku The Times, královně výborně fungovala paměť a byla s ní legrace. „Vyprávěla mi o svém dětství, o svých koních, jejichž jména si vybavovala, přestože od té doby uplynulo čtyřicet let, pamatovala si bezchybně lidi i místa,“ uvedl Greenshields. „Byla opravdu pozoruhodná.“ Expremiér Boris Johnson v pátek na smutečním zasedání Dolní sněmovny zmínil, že také během jejich posledního setkání měla panovnice stále vynikající přehled, nepřestávala být „fascinovaná“ politickým děním a osobně okouzlující. „Jako nakonec při každém setkání, které jsem s ní zažil,“ dodal Johnson.

Kovboj a královna. (S americkým prezidentem Ronaldem Reaganem v roce 1982) • Autor: Gamma-Rapho via Getty Images
Kovboj a královna. (S americkým prezidentem Ronaldem Reaganem v roce 1982) • Autor: Gamma-Rapho via Getty Images

Ve středu večer královna odvolala účast na on-line setkání svého formálního poradního sboru a den poté už v prohlášení paláce nebyla řeč o „pohodlí“, ale naopak o „znepokojení“ lékařů, kteří o panovnici pečovali. Pro znalce komunikace Buckinghamského paláce šlo o jasný vzkaz, že situace je opravdu vážná.

Ve čtvrtek odpoledne Alžběta II. zemřela obklopena rodinou. „Dějiny se na chvíli zastavily,“ napsala BBC. Dějiny podstatné části planety si posledních sedm desítek let bez Alžběty skutečně nelze představit.

Příliš brzy

Když se v dubnu 1926 narodila v Londýně uprostřed noci císařským řezem holčička, která dostala jméno Alžběta Alexandra Marie, nic nenasvědčovalo tomu, že bude za necelých sto let nad její smrtí truchlit bezmála celý svět. Příchod zdravého dítěte na svět byl velkou událostí pro rodiče, vévodu a vévodkyni z Yorku, a u porodu byl přítomen ministr vnitra, jak kázala záhadná archaická tradice dodržovaná u členů královské rodiny – aby dohlédl na to, že urozený novorozenec nebude vyměněn.

A to i u těch méně významných členů dynastie, kam se malá Alžběta kvůli značné vzdálenosti od trůnu počítala. V řadě před ní byl její strýc, otec a očekávalo se, že tam budou také jejich mužští potomci, které měli oba v zájmu stability monarchie a v hojném počtu zplodit. Jenže strýc Eduard po necelém roce na trůně abdikoval kvůli touze oženit se s dvakrát rozvedenou Američankou, s níž mu tehdejší rigidní pravidla zakazovala mít vztah a zároveň stát v čele monarchie, a Alžbětin otec Jiří zemřel nečekaně v šestapadesáti letech. Ani jeden z nich po sobě nezanechal požadovaného syna.

V únoru 1952 se tak pětadvacetiletá žena, jen krátce předtím provdaná matka dvou malých dětí, ocitla v situaci, kterou její současníci označovali za mimořádně obtížnou. A zdá se to tak i při pohledu zpět.

Oprav auto, poraz Hitlera. (Alžběta během druhé světové války)
Oprav auto, poraz Hitlera. (Alžběta během druhé světové války)

K zármutku nad ztrátou otce se přidala krize v manželství. Alžbětin manžel Philip ne zcela snadno rozdýchával fakt, že se z něj ze dne na den stal partner britské královny a muž odsouzený stát v pozadí (v tomto směru oba výrazně předběhli dobu v otázce, jak modelovat partnerský vztah, v němž hraje prim kariéra manželky). V nové roli Alžběta čelila značné skepsi a nedůvěře, a to zejména kvůli nedostatku zkušeností, nízkému věku, a nakonec i pohlaví. Pochyby nad jejími schopnostmi sice nikdo otevřeně nevyslovil, výstižné hodnocení však nabídl matador britské politiky Winston Churchill, když prohlásil, že nová panovnice je „ještě dítě“ a vlastně ji celkově „vůbec nezná“. Navíc se Alžběta postavila do čela těžce zkoušené země. Pár let před tím sice Britové pomohli porazit Hitlerovo Německo, ale těžce se vzpamatovávali ze dvou světových válek, potýkali se se zásadními ekonomickými problémy, hromadily se nové politické výzvy. Studená válka už zuřila naplno, na kontinentu se formovalo evropské společenství, k němuž si Británie obtížně hledala vztah, v zemích Commonwealthu ze všech stran sílilo po osamostatnění Indie volání po nezávislosti a nad někdejším ohromujícím impériem začalo slunce zapadat.

Impérium, nad kterým už slunce zapadá. (Na návštěvě Nepálu v roce 1961) • Autor: Popperfoto via Getty Images
Impérium, nad kterým už slunce zapadá. (Na návštěvě Nepálu v roce 1961) • Autor: Popperfoto via Getty Images

Mladá a krásná královna, matka malých dětí, se zároveň zdála být přesně tou symbolickou injekcí povzbuzení a naděje, kterou Britové potřebovali. Platilo to nakonec už během druhé světové války, kdy se do válečného úsilí zapojila jako mechanička vojenských vozidel a podle britského historika Bena Pimlotta, autora jedné z mnoha královniných biografií, představovala pro běžné lidi „spojení s dychtivě očekávanou budoucností, v níž rodiny opět budou pohromadě, milenci se setkají, narodí se děti, břicha naplní a všichni si znovu užijí svobodu“.

Vládnout v holínkách

Vedle svěžesti a mládí se pak zdálo, že Alžběta disponuje přesně těmi vlastnostmi, které se pro panovníka konstituční monarchie v nejistých časech hodí: zejména silným smyslem pro povinnost, střízlivostí, praktičností, jednoduchým vkusem a orientací na rodinné hodnoty. Díky válečné zkušenosti si sama uměla opravit auto, které ráda a nijak zvlášť opatrně řídila, nejlépe se prý cítila ve Skotsku v holínkách a v plášti do deště.

Ačkoli zdůrazňování těchto jejích vlastností zapadalo do promyšleného budování obrazu nové éry monarchie, v níž už není místo pro egoistické aristokraty, kteří s lehkostí opouštějí povinnosti ke koruně a vlasti, jako to udělal Alžbětin strýc, za sedmdesát let jejího panování jsme nedostali mnoho dokladů o tom, že by šlo o drze přifouknuté PR. Spíše naopak.

Hlavně ta povinnost. (Se synem a nástupcem trůnu v roce 1950) • Autor: TopFoto / Topfoto / Profimedia
Hlavně ta povinnost. (Se synem a nástupcem trůnu v roce 1950) • Autor: TopFoto / Topfoto / Profimedia

Silný smysl pro povinnost ilustruje již ohromující délka Alžbětina panování, kterou překonalo jen velmi málo jiných panovníků a v britské historii ani jeden (svoji prapraprababičku královnu Viktorii trumfla o sedm let). Co jiného než mimořádně silný smysl pro povinnost vede člověka, že pracuje i po devadesátce a poslední pracovní úkol dokončí dva dny před smrtí? Britský týdeník The Economist spočítal, že se kupříkladu v roce 2017, kdy oslavila jednadevadesáté narozeniny, Alžběta objevila na 292 veřejných akcích. Navíc v době, kdy už není zcela nemyslitelné, že chřadnoucí panovník trůn předá následníkovi a zkrátka odejde do penze. Jako se to stalo před časem třeba v Nizozemsku, kde královna Beatrix abdikovala a žezlo předala synovi. „Ukázala, že povinnost, důstojnost a služba nejsou jen prázdná slova,“ napsal také ostrovní deník Financial Times (FT) a doplnil, že právě tím si v dobách upadající důvěry v politiky získala celosvětové uznání.

Oddanost roli, kterou si sama nezvolila, pak oceňují i ti, kdo jinak do hodnocení královnina odkazu vstupují s výrazně kritičtějším hlasem. Královninu „hlubokému a upřímnému závazku k povinnostem“ skládá poklonu třeba historička z Harvardovy univerzity Maya Jasanoff, která jinak v komentáři pro americký list The New York Times upozorňuje na problematičtější části odkazu královny, zejména ve vztahu k bývalým koloniím Velké Británie. „Za důsledný výkon své služby bude oplakávána – právem,“ píše Jasanoff.

Symbolem pro všechny. (Portrét královny k padesátému výročí na trůnu, rok 2001) • Autor: Lichfield Archive via Getty Imag
Symbolem pro všechny. (Portrét královny k padesátému výročí na trůnu, rok 2001) • Autor: Lichfield Archive via Getty Imag

Střízlivost a jednoduchý vkus mohou znít dobře Britům a Britkám určité generace a určitých vrstev, kteří v nich vidí tak trochu sami sebe (případně svoji vylepšenou verzi). Zároveň znamenají, že žádný z Alžbětiných životopisců neobjevil mnoho příkladů, v nichž by se vzepřela své roli či nějaké autoritě, a to ani v pubertě, v nichž by se vášnivě nadchla pro nějaký intelektuální či umělecký směr, kdy by se projevila nějak skutečně originálně, nově, odlišně. „Je přísná, nesentimentální,“ hodnotí v Pimlottově biografii královnu jeden z členů dvora. To třeba znamenalo, že pro ni bylo důležité, aby ji nikdo neviděl plakat. A jako matka rozhodně neproslula tím, že by vyhledávala fyzický kontakt se svými dětmi, a jestli jim něco důsledně předávala, tak právě důraz na povinnost a odpovědnost. A jak víme, ne vždy měla tato její snaha ideální následky v podobě ne právě šťastných osobních životů jejích dětí (ale i dalších příbuzných, třeba mladší sestry Margaret).

Nečekaně královnou.
(Korunovace Alžběty, červen 1953) • Autor: Universal Images Group via Getty
Nečekaně královnou. (Korunovace Alžběty, červen 1953) • Autor: Universal Images Group via Getty

Všechny tyto vlastnosti také skládají člověka, který není příliš nadšen z představy prudkých změn, což je nakonec výrazná charakteristika, na níž se shodnou jak její fanoušci, tak její kritici. I tento rys lze chápat jako nedílnou součást služby vlasti: Winston Churchill při příležitosti Alžbětiny korunovace vedle svornosti a povinnosti vyzdvihl právě „kontinuitu“ jako jeden ze tří nejdůležitějších atributů monarchie. Královna představovala jednotící a propojující konstantu „v našich moderních, neustále se proměňujících životech“. Odpor ke změnám mohl být pochopitelnou podmínkou pro pokračování monarchie, nicméně právě důsledné lpění na tradicích nakonec přivodilo největší krizi důvěry, jakou během svého panování zažila. To, když po smrti bývalé manželky následníka trůnu Diany jí královna odmítala projevit pocty, které by jí náležely, pokud by stále patřila „do klubu“. To však Brity truchlící nad ztrátou mimořádně oblíbené princezny nezajímalo a královna nakonec ustoupila. K řadě dalších změn se nechala „dotlačit“ ve velmi podobném modu.

Autor: Getty Images
Autor: Getty Images

Královna tweetuje

A nakonec to byla právě ona, kdo Brity – a nejen je – provedl desítkami let prudkých zvratů, společenských, politických či technologických. Zažila konzervativní kabinet Winstona Churchilla i dělnických labouristů, scházela se k premiérským audiencím s přísnou Margaret Thatcher i populistickým progresivistou Tonym Blairem, pod její vládou země vstoupila a před časem zase vystoupila z Evropské unie.

Provedla Brity desítkami let prudkých zvratů, společenských, politických či technologických.

U nástupu nových technologií pak často byla přímo přítomna nebo jej ovlivnila. Churchill záhy zjistil, že mladá královna nebude „dítětem“, které ho bude tak trochu poslouchat, a to když přes odpor jeho i řady příslušníků dvora prosadila nápad přímého televizního přenosu své korunovace v červnu 1953. Tímto rozhodnutím zařídila mediální zemětřesení, protože kvůli sledování korunovace si televizní licenci nově pořídil milion a půl Britů a tato jediná událost obratem zdvojnásobila počet jejích držitelů. Řada lidí, kteří si televizi zapůjčili jen jednorázově pro den korunovace, si ji pak ponechala. The Economist pak připomíná, že byla prvním člověkem v Británii, který si zatelefonoval do ciziny bez spojovatele (další doklad délky Alžbětina panování – dnes už vůbec netušíme, v čem byl onen revoluční posun). Byla vůbec prvním panovníkem na světě, který poslal e-mail, a jedním z prvních monarchů, kteří do světa vypustili – přesněji někdo z jejich týmu – tweet.

„Dítě“ a premiér. (S Winstonem Churchillem, rok 1950) • Autor: TopFoto / Topfoto / Profimedia
„Dítě“ a premiér. (S Winstonem Churchillem, rok 1950) • Autor: TopFoto / Topfoto / Profimedia

A přestože Alžbětina smrt bude bezpochyby spouštěčem vyhrocených debat o koloniálním dědictví britské monarchie, zároveň platí, že jestli někde nestála v cestě změně, tak v konci britské nadvlády nad skupinou zemí, nad nimiž kdysi slunce nezapadalo. Zatímco v roce 1953 byla hlavou státu v pětapadesáti zemích a teritoriích po celém světě, dnes už je to čtrnáct. Jak víme z historie dřívější i nedávné (Sovětský svaz), hroutící se impérium může být v nezodpovědných rukou mimořádně nebezpečnou rozbuškou, ať na mezinárodní úrovni nebo doma.

Je pravda, že změny se děly za nelibého přihlížení zastánců starých pořádků. Řadu bílých Jihoafričanů i domácích konzervativců třeba pobouřila její účast na oslavách ghanské nezávislosti v roce 1961, během nichž Alžběta tančila s prvním – černošským – prezidentem země. A jedním z důvodů napětí mezi ní a Margaret Thatcher byla otázka sankcí vůči rasistickému jihoafrickému režimu. Zatímco konzervativní premiérka je odmítala, královna podporovala hnutí proti apartheidu a jeho šéfa Nelsona Mandelu pozvala na setkání hlav států Commonwealthu dávno před tím, než se stal jihoafrickým prezidentem. Ačkoli ani královna nezabránila třeba potlačení povstání v Keni, které předcházelo získání nezávislosti v roce 1963. „Povstání, které bylo potlačeno se značnou brutalitou a za velkého krveprolití,“ připomínají FT. „Královna však byla odhodlaná vybudovat nové vztahy s někdejšími imperiálními državami, založené spíš na přátelství než na postimperiální hořkosti.“

Na domácí politické scéně pak sjednocovala stále polarizovanější společnost a fungovala jako konstanta tím, že se navenek zcela vyčlenila z debat o zásadních politických či společenských otázkách. To byl nejspíš jeden ze základů její neochabující popularity, která v průzkumech málokdy klesla pod osmdesát procent – s klesající důvěrou v politiky a s rostoucí únavou z vyostřených sporů o nejrůznějších tématech bylo pro Brity jednoduše úlevné vzhlížet k někomu, kdo stojí mimo. A koho si lze cenit bez ohledu na vlastní politické názory. Zároveň si tím ale vysloužila podezření a dlouhodobou kritiku, že ji tato témata – na rozdíl od banalit typu koňských dostihů – jednoduše nezajímají. To vše podporoval fakt, že směrem k běžné veřejnosti byla v moderním slova smyslu důsledně uzavřená: nikdy nedala klasický novinový rozhovor a nikdy neuspořádala tiskovou konferenci. Komunikovala pomocí obrazů – a čas od času připraveným projevem.

Tato „sjednocující konstanta“ si ovšem samozřejmě něco myslela, jak o tom nakonec podala zprávu většina z početné skupiny premiérů a premiérek, kteří podobně jako v úvodu citovaný Boris Johnson zmiňují důkladnou znalost reálií a zájmu o politiku. Alžběta se jim stala cenným rádcem, u něhož se navíc nemuseli obávat postranních úmyslů či konkurence. Pro řadu z nich tak byly pravidelné týdenní audience u královny cenným časem, z nichž odcházeli nabiti energií, „jako po psychoterapii“. Zejména v pozdějších letech královna na hlavu postavila jednu ze zásad britské konstituční monarchie, tedy že panovník si v zásadních otázkách nechává radit od předsedy vlády. Také její role při jmenování kabinetů nebo v zahraniční politice byla častokrát více než formální.

Jedinou známou výjimku zřejmě tvořila Margaret Thatcher, s níž si Alžběta nepadla do noty v pohledu na jihoafrický apartheid, ale také kvůli výhradám královny, jejíž reálnou politickou orientaci v knize Bena Pimlotta charakterizuje jeden z jejích spolupracovníků jako „nalevo od středu“, ke krokům konzervativní vlády zejména směrem k chudším vrstvám obyvatel..

(V tomto čísle Respektu nenajdete pravidelnou rubriku Politika v nás kvůli výjimečné události a článku o Alžbětě II, v příštím čísle bude rubrika opět pokračovat.)

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].