Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kontext

Gangy Göteborgu

Reportáž o tom, proč ve Švédsku přibývá vražd střelnou zbraní

Autor: JOHAN NILSSON / AFP / Profimedia
Autor: JOHAN NILSSON / AFP / Profimedia
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Ulf Boström vytahuje z kapsy krabičku, vyndá z ní polštářek s navlhčeným tabákem a položí si ho pod horní ret. Tvář má zarostlou prošedivělým vousem, postavu mohutnou, pod černou koženou bundou nosí tmavě modré triko s límečkem a malým žlutým nápisem „Polis“. Vypadá jako hrdina příštího severského detektivního seriálu z Netflixu.

A také tak mluví. „Přece chcete, aby byl kocour blízko krys,“ vysvětluje společné čaje, které zhruba dvakrát ročně popíjí s hlavou nejmocnějšího gangu Göteborgu. „Když zločinci zrovna nepáchají zločiny, tak musíte využít příležitost a mluvit s nimi. Chápat, jak přemýšlejí. Zlepšovat si přehled o tom, co se tu děje.“ Mluví pomalu, každému slovu nechává čas. U policie slouží čtyřicátým čtvrtým rokem, posledních sedmnáct let v přistěhovaleckých čtvrtích druhého největšího švédského města. „Jsou to lidi,“ říká šedesátník Ulf Boström o gangsterech a míní tím, že také pociťují životní frustrace a ústrky. Starému známému od policie, který je pravidelně navštěvuje a někdy poradí – třeba jak fungují švédské úřady –, se občas s něčím užitečným svěří.

Švédská policie začala v roce 2015 zveřejňovat seznam čtvrtí (celkem je jich podle loňské aktualizace 61), které jsou obzvlášť prorostlé zločinem a sociálními problémy. Dále je dělí do kategorií „zranitelné“, „rizikové“ a „extrémně zranitelné“, přičemž těchto nejhorších oblastí je po celé zemi 19. V Ulfově revíru na severovýchodě Göteborgu leží hned čtyři z nich.

Tato předměstí jsou před volbami, které proběhnou nadcházející neděli, největším švédským tématem. Letos bylo zatím zastřeleno 46 lidí, o jednu oběť více než za celý loňský rok. Většinou střelba probíhá jen mezi gangy, které na divokém severu kolíkují svá teritoria a roztáčejí spirálu vendety, nastolení cti vlastní skupiny. Kulky však občas trefí zcela nevinné oběti. Například v obchodním centru v Malmö patnáctiletý chlapec z Göteborgu během pátečního srpnového odpoledne zastřelil jednatřicetiletého bosse konkurenčního kriminálního gangu a vážně přitom zranil náhodně kolemjdoucí turistku. Podle loňské studie Národního ústavu pro prevenci kriminality je Švédsko jedinou evropskou zemí, kde počet vražd od počátku tisíciletí strmě vzrostl. Pravděpodobnost, že muž ve věku 20–29 let bude zastřelen, je zhruba desetkrát větší než například v Německu. Střelci jsou stále mladší, neboť špičky gangů využívají mírných trestů pro nezletilé. A novým letošním trendem je, že se násilí šíří ze tří velkých měst (Stockholm, Göteborg, Malmö) do těch menších, kde se udála více než polovina vražd střelnou zbraní v tomto roce.

„Proč se tu děje tolik špatného, když my Švédi chceme tolik dobrých věcí?“ (Ulf Boström)
„Proč se tu děje tolik špatného, když my Švédi chceme tolik dobrých věcí?“ (Ulf Boström)

Ulf Boström nasedá do služebního, avšak policejními barvami neoznačeného volva. Otáčí klíčky v zapalování a vyráží do ulic. „Dívejte se kolem sebe. Lidé pomalu a poklidně chodí. Je tu čisto. V Česku určitě máte místa, která vypadají hůř. Tak proč tu po sobě patnáctiletí kluci střílejí?“ říká a se sarkasmem v hlase dodává: „Proč je tu tolik špatného, když my Švédi přece chceme tolik dobrých věcí?“

Milionový projekt

Leccos vysvětluje patnáctiminutová jízda tramvají z centra Göteborgu. Nejprve vede kolem vodního kanálu, starých cihlových budov, skleněných kanceláří, obchodů, náměstí s historickými sochami a fontánami. Tramvaj opouští střed města a pokračuje podél železnice, šestiproudé výpadovky a sídelní kaše skladů a velkoobchodů směrem na severovýchod. Vjíždí do listnatého lesa – březové háje vlevo, skály vpravo –, z něhož po pár minutách vyrostou obrysy paneláků.

V centru města se procházela pestrá multikulturní společnost – odhadem tak desetina lidí v ulicích měla neevropský původ –, ale tady na nástupištích postávají etničtí Švédové jen zcela výjimečně. Na první pohled je vidět ostrá segregace, kterou potvrzuje pohled do statistik. Více než 60 procent obyvatel této periferie se narodilo mimo Švédsko, přistěhovalecké kořeny má 90 procent z nich.

„Jsem tu od roku 1976,“ říká sociální pracovnice Bettan Byvald ve své kanceláři. Tehdy byly zdejší čtvrti zbrusu nové: vyrostly v rámci jednoho z velkolepých bytových projektů poválečné Evropy. V letech 1965–1974 nechala tehdy dominantní švédská sociální demokracie v přírodě za městy postavit milion bytů. Ideál o pokrokovém bydlení budoucnosti se však minul s realitou. Takřka všech 61 policií stanovených problémových čtvrtí dnes tvoří právě sídliště postavená v rámci „milionového projektu“. Nejednalo se přitom jen o bezduchou architekturu: například na severovýchodě Göteborgu vedle desetipatrových, desítky metrů dlouhých paneláků stojí i nižší budovy s balkony a řadové domky pro střední třídu, v nichž dnes bydlí poslední etnicky švédští obyvatelé předměstí. Mezi domy je spousta stromů, zeleně a hřišť. Pár minut chůze od bytovek leží lesy, jezero a řeka, v níž turisté plují na kánoích.

Architektonická utopie
za městem v přírodě. (Lövgärdet, kde 90 procent obyvatel pochází ze zahraničí)
Architektonická utopie za městem v přírodě. (Lövgärdet, kde 90 procent obyvatel pochází ze zahraničí)

„Za prací ve Volvu a v jiných továrnách se sem zpočátku přistěhovalo hodně Finů, Norů, Islanďanů nebo zemědělců ze severního Švédska. Také tu byly problémy, ale nijak vážné. Všichni pocházeli ze severu, měli něco společného,“ vzpomíná Bettan Byvald na sedmdesátá léta. V těch osmdesátých začala být zdejší komunita pestřejší. Nový domov tu našli levicoví uprchlíci z Chile a dalších latinskoamerických diktatur, přidali se k nim utečenci před válkami v Libanonu, Iráku a Íránu. Vír změn pak roztočila devadesátá léta. „Ve Švédsku udeřila velká ekonomická krize, spousta dělníků se zase odstěhovala, hodně bytů zůstalo prázdných,“ vypráví pamětnice. Právě do nich vláda nastěhovala novou generaci uprchlíků, kteří utekli nejčastěji z kurdských oblastí Iráku, ze Somálska nebo z bývalé Jugoslávie. „Přicházeli mnohdy traumatizovaní a třeba hodně Somálců nikdy nechodilo do školy. Celý rodinný klan se odtamtud přesunul na zdejší sídliště.“ Vláda v téže době zákonem podpořila, aby se k sobě příbuzní stěhovali. Věřila, že to pomůže jejich zapojení do života v nové zemi.

Jedna ze základních škol, kam nechodí žádný etnický Švéd. (Lövgärdesskolan)
Jedna ze základních škol, kam nechodí žádný etnický Švéd. (Lövgärdesskolan)

Zároveň pravicový kabinet pod tlakem finanční krize šetřil na sociálních projektech a zaváděl převratné reformy. Ta školská například rodičům umožnila, aby si sami vybrali školu, kam budou posílat děti. Švédské rodiny se rychle zorientovaly a děti poslaly tramvají do centra Göteborgu, v učebnách na předměstích zůstaly převážně děti přistěhovalců. Během dalších let se pak etničtí Švédové i většina „latinos“ úplně odstěhovali. Necítili se v novém prostředí bezpečně, docházelo ke spoustě drobných každodenních sporů, třeba ohledně pořádku na společných chodbách a v prádelnách paneláků.

„Jako tlumočnice jsem tehdy pomáhala uprchlíkům z Jugoslávie a snažila jsem se jim najít bydlení jinde ve městě. Prakticky to nešlo, radnice je vyloženě chtěla umístit do volných bytů na předměstí. Nikdo neslyšel varování, že to není úplně rozumné,“ vzpomíná na změnu nálady socioložka Maria Wallin, která situaci na předměstích v minulých dvaceti letech analyzovala nejprve pro policejní zpravodajství a později pro městskou správu. „Pro politiky to bylo jednoduché, levné a efektivní řešení.“ Přístup se nezměnil ani s příchodem dalších generací uprchlíků. Když v roce 2013 tehdejší premiér Fredrik Reinfeldt apeloval, aby Švédové „otevřeli svá srdce“ běžencům z Blízkého východu a východní Afriky, tak desítky tisíc nově příchozích opět našly střechu nad hlavou na těchto sídlištích. „Do třídy se dvaceti žáky náhle přibylo pět nových, někteří z nich třeba předtím nikdy nechodili do školy. Nebylo to lehké,“ říká Roland Andersson, který na základní škole ve zdejší čtvrti Lövgärdet už skoro čtyřicet let učí. Na celou školu dnes podle slov její ředitelky Mariky Andersson nechodí jediný etnický Švéd.

Pohled ze služebny

Ulf Boström u policie vykonává speciální funkci. Je „integrationspolisen“, integračním policistou, podle svých slov jediným ve Švédsku. Jeho úkolem je chodit do mešit a do sdružení přistěhovaleckých komunit. Povídat si s prodejci v obchodě, v trafice, ve stánku s blízkovýchodním občerstvením. Setkávat se s běžnými lidmi – a někdy i se zločinci.

Jeho volvo pročesává rozlehlý revír a je to urbanisticky fascinující. Kus od jedné sídlištní čtvrti vede silnice do listnatého, skalami prošpikovaného lesíku, občas ze stromů vykukují dřevem obložené skandinávské domky, ostrůvky střední třídy na předměstí. Pak silnice ústí do další sídlištní čtvrti a kus za ní vjíždíme do nevinně působící uličky s menšími řadovými domky s terasou. „Tady bydlí starý Ali Khan,“ vyslovuje komisař jméno hlavy nejznámějšího gangu Göteborgu. „K sousedům se chová mile.“ Později na služebním iPhonu vyhledá starší video z rodinné akce, kde ženy v tradičních šatech tančí, sál je zaplněn sedícími diváky a hlava organizace s delším šedivým vousem pokuřuje cigaretu. „Kouřit v místnosti smí jen on, nikdo jiný,“ říká Boström.

Rodinným původem turecký Kurd Hashem Ali Khan dostal azyl v osmdesátých letech, kdy na sever Evropy utekl z Libanonu. V Hammarkullenu, jedné z „extrémně zranitelných čtvrtí“ severovýchodního Göteborgu, položil základy rodinné organizace, která je spíše klanem, mafií než klasickým gangem. „Od osmdesátých let nikdy nebyl ve vězení,“ říká Boström. „Naopak se navenek prezentuje jako hlava malé islámské komunity Al-Abbasi a s touto autoritou někdy prostředkuje řešení sporů mezi jinými göteborskými klany.“ Někteří z jeho šesti synů a mnoha synovců prý krátce ve vězení seděli, po návratu na svobodu se však vracejí do rodinného byznysu, který je založen především na prodeji drog. Menší party, které chtějí v Hammarkullenu samy prodávat marihuanu, k tomu potřebují souhlas klanu – musejí si drogy kupovat od jím schválených zdrojů a platit domluvenou daň.

Ostrá etnická segregace. (Nová hřiště ve čtvrti Hammarkullen)
Ostrá etnická segregace. (Nová hřiště ve čtvrti Hammarkullen)

V souvislosti s Ali Khanem nechce být kromě policistů nikdo z oslovených citován. Jeden z nich utrousí, že se mu tu žije bezpečně, protože ví, s kým se nedostat do křížku. Když se hodinu po rozhovoru náhodně potkáme na hlavním prostranství sídliště a na elektrické koloběžce kolem nás prosviští asi třináctiletý, na pohled slušně vypadající chlapec, tak mi potichu řekne: „Jak jsem říkal, že je tady třeba se vyhnout konfliktům s některými lidmi. Tak tohle je jeden z nich.“ Dětský jezdec patří do rodiny, jejíž členové při sobě stojí za všech okolností.

Od dalšího zpovídaného slyším, že sedmi-, osmileté děti z klanu třeba ukradnou jiným dětem kolo – a rodiče okradených to raději nechávají být. V Hammarkullenu žije kolem osmi tisíc lidí, Khanova rodina má řádově jen desítky členů, a přesto z ní jde strach. Sousedé znají příběhy zmlácených. Vědí, že klan umí rychle přes mobil svolat z okolních sídlišť vzdálenější příbuzné a ukázat početní převahu. Slyšeli, že klan má zbraně a neváhá jich použít. „Když tohle napíšeš v souvislosti s mým jménem, tak může být po mně,“ říká při dlouhém povídání dvacátník, který do Göteborgu přišel jako malé dítě z Blízkého východu. Vypráví o učiteli, který byl před pěti lety před zraky žáků zastřelen před školou v nedaleké čtvrti Lövgärdet, kde vyučuje výše citovaný Roland Andersson. Vražda dodnes nebyla vyšetřena a tento respondent je přesvědčen, že se jednalo o zločin ve jménu cti, do nějž byl „klan“ zapleten.

Naprostou většinu vražd střelnou zbraní se ve Švédsku nedaří vyšetřit a pachatelé zůstávají na svobodě. „Jakmile věc přijde k soudu, tak mohou zločinci vidět spis a jména svědků. Informace se nějak dostane ven a těm lidem pak kdosi zaťuká na dveře a řekne varování. Nebo jim někdo poškrábe auto. Nebo jim přijde výhrůžná esemeska,“ popisuje zdejší „kulturu mlčení“ Emil Holländer, který u policie na severovýchodě Göteborgu působí jedenáct let. „Stalo se to mnohokrát. Když dojde ke zločinu, nikdo nechce svědčit. Vůbec není populární mluvit s policií.“ Přispívá k tomu podle jeho slov i nedůvěra v uniformované a státní autority, kterou si obyvatelé zdejších předměstí přinesli z represivních režimů, v nichž vyrostli.

Jistá kultura mlčení panovala donedávna i ve švédské společnosti. „Trochu jsme ten problém nechtěli vidět,“ uznává Holländer. „Pamatuji si, že první zpráva o větší kriminalitě v přistěhovaleckých čtvrtích vyšla koncem devadesátých let. Nemluvilo se o ní, naopak tehdy byla zavřena policejní škola a počet policistů klesal. Nemluvilo se ani o další zprávě, která došla k podobným závěrům v roce 2005. Převládala naděje, že to prostě dobře dopadne,“ doplňuje ho Boström. Oba se shodují, že nárůst kriminality byl nejprve dlouho pomalý, pozvolný. Až pak náhle, jako sněhová koule, narostl a bylo těžké ho zastavit.

Revír nejmocnějšího kriminálního klanu. (Hammarkullen)
Revír nejmocnějšího kriminálního klanu. (Hammarkullen)

Holländer do detailů popisuje povahu gangů, kterým nyní s kolegy čelí. V Hammarkullenu dominuje popisovaný rodinný klan, jehož moc prorůstá i do některých sousedních severovýchodních čtvrtí. V nich operují i méně hierarchické gangy kamarádů, kteří spolu v sousedství vyrostli. V „extrémně zranitelné oblasti“ Biskopsgården, která leží v jiné části Göteborgu, probíhá válka mezi gangy ze severu a jihu čtvrti. Spustila ji před více než deseti lety aféra vězněného lídra jedné party s jiným kriminálníkem a od té doby se spirály vendety nezastavily. Policista dodává, že gangy nejsou jediným problémem: zhruba tři sta mladých lidí ze Švédska se dalo do služeb IS, více než třetina z nich pocházela z Göteborgu a severovýchodní předměstí jsou i po porážce chalífátu ohniskem islamistické scény.

Celošvédský nárůst násilí v posledních dvou letech si pak znalci vysvětlují tím, že evropská policie před dvěma lety v koordinované akci dokázala infiltrovat kryptovaný, organizovaným zločinem hojně využívaný komunikační kanál EncroChat. Po celé Evropě byla současně zatčena asi tisícovka lidí a Švédsko díky tomu dokázalo před soud dostat špičky některých mocných gangů. „Vzniklo vakuum a následně se vyhrotil souboj o zaplnění uvolněného prostoru,“ vysvětluje nárůst počtu stříleček v telefonickém rozhovoru kriminolog Manne Gerell z Univerzity v Malmö. Zbraně do země už třicet let pašují gangy z bývalé Jugoslávie, v posledním desetiletí se pak hojně dovážejí poplašné pistole Glock ze Slovenska, které zločinci dokážou upravit na „ostré“ zbraně.

Obecným trendem je, že gangy do svých sítí vtahují stále mladší děti. Všechna sídliště z „milionového programu“ mají svá „centra“ – prostranství poblíž zastávek hromadné dopravy, kde stojí obchody s potravinami, kiosky s pizzou a kebabem nebo kadeřnictví. Kdo na nich v podvečer nějaký čas vysedává, lehce zachytí lehkost tohoto verbování. Posedávají tu partičky osmnácti- dvacetiletých kluků, kteří podle znalců scény dokážou velmi rychle obstarat drogy. Hned vedle nich si povídají ti čtrnácti- patnáctiletí: zdraví se stejnými gesty, mají stejnou, z populárního švédského „gangster rapu“ okoukanou módu a styl chůze jako ti starší. Na kolech a skejtech mezi nimi kličkují i ti ještě mladší, deseti- dvanáctiletí. „Kriminálníci jim občas nabídnou výdělek. Mají si třeba při projížďkách na kolech v okolí všímat, jestli nejede policie, a včas je varovat esemeskou. Dostanou pak pár korun na pizzu nebo oblečení,“ říká Holländer. Gangy takto vtahují mezi sebe dvanáctileté, v posledních letech někdy i osmi- nebo devítileté chlapce.

Emil Holländer se nechce pouštět do početních odhadů, tak jako každý respondent však zdůrazňuje, že kriminálníků je v každé sídlištní čtvrti málo – pár desítek, možná něco přes sto. Nabalují na sebe další desítky pomocníků, i to je však stále jen malý zlomek obyvatel předměstí. Bez vytáček říká, že v policii nemá jediného kolegu s přistěhovaleckým původem. „Tady musejí sloužit etničtí Švédi. Měli jsme místního kolegu a brzy doma u jeho rodičů někdo zaťukal na dveře a vyhrožoval jim. Odešel jinam,“ doplňuje Ulf Boström. I to ukazuje moc kriminální menšiny.

Pohled ze sídliště

Zprávy o kriminalitě segregaci ještě dále zvyšují. „Nelíbí se mi, jak o nás média informují,“ říká devatenáctiletý Jackob, v Göteborgu narozený syn somálských uprchlíků, a tento názor v předměstích rezonuje. „Ukazují nás jako nebezpečnou no-go zónu a spousta Švédů má strach sem jezdit. V celém roce je třeba deset dní, kdy se tu něco blbého stane a v médiích se mluví jen o těchto deseti dnech.“ Není jediný, kdo chce mluvit i o krásných věcech na předměstí. O silné komunitě sousedů, kteří si pomáhají. O mnoha asociacích, které poslední roky vstupují do debat o dalším rozvoji sídlišť. O největším karnevalu severní Evropy, který tu před desítkami let založili uprchlíci z Latinské Ameriky a teď se jej účastní spolky z mnoha kontinentů.

„S vrstevníky ze švédských rodin jsem se poprvé seznámil v osmnácti, patnáctiletý bratr nezná žádné.“ (Abdi)
„S vrstevníky ze švédských rodin jsem se poprvé seznámil v osmnácti, patnáctiletý bratr nezná žádné.“ (Abdi)

Do představy o no-go zóně mají předměstí v Göteborgu daleko. Přesto jsou dopady segregace od zbytku města a švédské společnosti cítit z každého hovoru. Abdi, devatenáctiletý syn somálských uprchlíků, má dojem, že Švédové se moc nesnažili, hodili všechny uprchlíky sem na jedno místo a nechali je poprat se s tím vším na vlastní pěst. „Co by se mělo změnit? Potřebujeme tu lékárnu, zdravotní kliniku, obchody, abychom za vším nemuseli jezdit tramvají do jiných čtvrtí. Starší lidé říkají, že tu dřív bylo víc služeb, ale pak to tu nechali být. V centru třeba stojí dvě lékárny vedle sebe, tady nic,“ říká.

Segregace mu, tak jako mnoha dalším osloveným mladým lidem, vadí. Rád by, aby se sem etničtí Švédové stěhovali nebo aby naopak i v „lepších“ čtvrtích postavili dostupné nájemní byty, kam se budou moci potomci uprchlíků přestěhovat. „Prvního švédského kamaráda jsem potkal v osmnácti, bráchovi je patnáct a není v kontaktu s žádným,“ říká. A podobné výpovědi slyším od každého mladého člověka, s nímž se na předměstích dám do řeči. S etnicky švédskými vrstevníky se prvních patnáct let nikdy nedali do řeči, někteří říkají, že kamaráda švédské národnosti nikdy neměli. Všichni si také stěžují na rasismus, kterému kvůli své adrese v „kriminální čtvrti“ čelí při hledání práce. „Pracuju teď v IKEA, a když si brácha řekne o nějaké peníze, tak mu je dávám. Nechci, aby šel prodávat drogy, když bude chtít pěkné oblečení nebo elektroniku,“ dodává Abdi.

O svého bratra má velkou starost i třiadvacetiletá Anduena, dcera uprchlíků z Kosova. „Mám mladšího bráchu, je mu osm. Posíláme ho autobusem na základní školu do jiné čtvrti, protože nechceme, aby měl u nás ve čtvrti moc kamarádů. Bojíme se, že by ho to mohlo vtáhnout do gangu. Proto ho hodně hlídáme,“ říká. První švédskou kamarádku měla v patnácti, kdy se rozhodla jezdit na gymnázium do centra města. „Vystudovala jsem pak politologii a nejsem výjimka. Více spolužaček ze základní školy v Hammarkullenu dokončilo vysokou školu. Jako imigrant se musíte víc snažit a přijde mi, že se holky spíše ve škole zakousnou a zvládnou to. Kluci se často urazí, že je společnost stejně nebere, a vzdají to. Část spolužáků ze základní školy začala brzo prodávat drogy, chtěli peníze a jinou možnost neviděli,“ pokračuje Anduena. Další oslovení zdůrazňují, že gang mladým lidem nabízí i jakousi „rodinu“, pocit, že někam patří. „Dodnes v Hammarkullenu bydlím a cítím se tam bezpečně, vlastně bezpečněji než v nočním centru města, kde to tolik neznám.“

„Prioritou bylo, aby tady syn nevyrůstal.“ (Nawzad se synem Darinem)
„Prioritou bylo, aby tady syn nevyrůstal.“ (Nawzad se synem Darinem)

Nawzad, původem ze severního Iráku, jezdí do Hammarkullenu, protože tu sídlí „jeho“ kurdské kulturní sdružení. Dříve tu bydlel, ale chtěl se co nejrychleji odstěhovat, aby tu nevyrůstal jeho syn. „Čekali jsme šest, sedm let na volný byt na jiném předměstí. Žije tam mnohem více etnických Švédů než tady,“ říká. Patnáctiletého syna posílá do školy, kam chodí hodně etnických Švédů, a stará se o to, aby měl i po odpolednech pořád pestrý program: trénink na fotbale, hudbu, šachy. „Hodně známých se odsud chce odstěhovat, ale jinde nejsou byty,“ říká. „Je to absurdní, tady se o syna bojím, když je někde kvečeru venku. Teď v létě byl u příbuzných na severu Iráku, tam jsem se o něj nebál vůbec.“

Třiadvacetiletý Abubaker, syn somálských přistěhovalců, pracuje s dětmi, vede sám jedno mládežnické sdružení. Štve ho, že ho přesto častěji zastaví a kontrolují policisté. „Osmnáctiletému bráchovi nedávno koukali do trenek, jestli v nich nemá drogy. Přitom nebyl ničím podezřelý. Co myslíte, že to s mladým klukem udělá? Nesnáší gangy, ale nesnáší i policii. A tak to tady cítí hodně lidí,“ říká. „Politici pořád mluví o tom, že tady žijeme v paralelní společnosti. Ale není to, jak se k nám policie chová, taky paralelní systém? Proč tu radši neotevřou policejní stanici? Poznali bychom policisty a měli s nimi nějaký vztah.“

Návrat do ulic

Ulf Boström při našem dalším setkání přikyvuje: „Potřebujeme policisty, kteří budou čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu tady v terénu. Nesledovat zdejší dění dalekohledem, ale chodit na fotbalové zápasy, znát každého mladíka jménem i jeho rodiče.“ Kvůli poklesu kriminality a snaze o vyšší efektivitu podle něj byly od osmdesátých let zavírány menší policejní stanice a policisté se soustředili ve větších stanicích.

„Přitom potřebujeme mít lidi na své straně,“ říká Boström. Když se prochází čtvrtí, tak se stále s někým zdraví a dává do řeči, je v tom však díky své zvláštní funkci a mnohaletému působení spíše výjimkou. Policie v Göteborgu se však zkouší k principům „sousedské“ policie vracet. „Snažíme se znát jména mladých kluků a přímo je oslovovat,“ říká Ulfův kolega Emil Holländer. „Musíme být v ulicích víc vidět a získat zpět ztracenou důvěru lidí, vytvořit si kontakty do škol, se společnostmi, které vlastní bytové domy.“ Pozoruje už první plody tohoto snažení: policie prý od obyvatel dokáže získat více informací než před pár lety.

Všechna problémová předměstí severozápadního Göteborgu však nadále obsluhuje jediná velká policejní služebna. Policistů je pořád příliš málo na to, aby se konkrétní muži mohli soustředit jen na jednu konkrétní čtvrť. Po večerech na prostranstvích sídlišť postávají různé skupinky mladých mužů, všichni mají podobnou módu a styl – a bez detailní lokální znalosti jsou policisté vůči všem podezíraví. Všechny politické strany každopádně v kampani slibují nábor tisíců nových policistů.

Tady v Göteburgu navíc znají jeden příklad čtvrti, kde se podařilo kriminalitu snížit a místní politici o ní v rozhovorech mluví jako o modelu. Gärdsten, další ze sídlišť na severovýchodě města, policie jako první vyškrtla ze seznamu zvláště problémových distriktů. Návštěvník vidí, že se tu mezi paneláky překotně staví nové domy a byty, které mají přilákat švédskou střední vrstvu. Nebo alespoň zajistit, aby se úspěšnější místní obyvatelé – jako je to teď obvyklé – co nejrychleji nestěhovali úplně jinam. Zároveň měly bytové společnosti dlouho speciální práva – nepřijímat nové obyvatele, pokud neměli zajištěné zaměstnání, nebo vystěhovat nájemníky, kteří se zapletli do gangů. Bytová společnost také zřídila vlastní bezpečnostní sdružení – „policii zdola“ – která po nocích pomáhala se zajištěním bezpečnosti. Party prodávající drogy poté z obrazu sídliště zmizely a přestala se ozývat střelba. „Bylo to skoro dvacet let práce a mnohamilionové investice,“ říká Bettan Byvald. „Teď se podobně investovat začalo i v jiných problémových čtvrtích. Řešení ale také potrvá nejméně dvacet let.“ 

„Sledovala jsem, jak ze čtvrti mizí lékárna, knihovna a další služby.“ (Politička Blerta Hoti)
„Sledovala jsem, jak ze čtvrti mizí lékárna, knihovna a další služby.“ (Politička Blerta Hoti)

„Musíme udělat všechno pro to, abychom zastavili segregaci,“ říká Blerta Hoti (36), jejíž plakáty jsou rozvěšeny po lampách severovýchodních předměstí. V zářijových volbách kandiduje do městského zastupitelstva za sociální demokracii. Do Švédska přišla, když jí bylo šest let, s rodiči žila nejprve na švédském maloměstě, kde se rychle naučila švédsky. V roce 2000, to jí bylo čtrnáct, se rodina přestěhovala na sídliště Lövgärdet. „Kdybych vyrůstala tady, tak svoji kariéru neudělám. Cítila jsem, jak se mi zhoršuje švédština, protože jsem ji už tolik nepoužívala. A to tu tehdy ještě nějací etničtí Švédové žili a chodili do školy. Teď je to mnohem horší,“ říká politička, která v minulosti pracovala v Evropském parlamentu a na ministerstvu obrany. Z předměstí se dávno odstěhovala, stejně jako její nejbližší kamarádi. Dál sem jezdí za rodinou a otec, jenž v Kosovu býval učitelem, tu řídí autobus městské hromadné dopravy. „Potřebujeme všechno: více policie a přísnější zákony, návrat lékáren, knihoven a dalších služeb na předměstí, větší rovnost škol i větší nároky na přistěhovalce, zvlášť ohledně jazyka,“ shrnuje své cíle.

Komisař Ulf Boström se přesto obává, že nakonec převáží trend k větší represi. „Politici pořád mluví jen o vyšších trestech a o věcech, ze kterých mám obavy. Třeba že se budou plošně zkoumat jazykové schopnosti všech dvouletých dětí na předměstích, aby mohl stát včas zasáhnout proti jejich zaostávání,“ zmiňuje jeden nápad pravice z volební kampaně. „Ale tohle kriminální prostředí je jako bahno,“ říká se smyslem pro drama. „Když ho zmáčknete, tak vám mezi prsty vyteče. Proto potřebujete mnohem více prevence.“ Názorně přitom hýbe dlaní – asi jako hrdina příští severské detektivky.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].