Požáry v Řecku
Víc vichřice než oheň. (Požár nad Neochori) • Autor: Matěj Stránský

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Vasso Dimitrakopoulos dělá tu samou věc jako v dnešních dnech mnoho řeckých vesničanů: spolu se svým malým synem sedí na zídce uprostřed vsi, kolem které je černá spoušť. Ticho ruší jen cvrkot všudypřítomných a nezlomných cikád. Vasso, čtyřicátnice z vesničky Pirris vprostřed Peloponésu, se právě vrátila domů po noci strávené na útěku. Peloponés je jedno z ohnisek současných obrovských řeckých požárů a den předtím, minulé úterý k večeru, Vasso narychlo prchala se synem a s pár v letu sbalenými věcmi. „Čekali jsme, že oheň přijde, ale zvedl se vítr a nikdo z nás netušil, že může přijít tak rychle. Stihli jsme utéct jen tak tak,“ říká. „Muži, kteří tu zůstali, aby chránili domy, málem uhořeli, byl mezi nimi můj bratr. Prostě foukalo moc a oheň je chytil do pasti. Měla jsem hrozný strach, ale dopadlo to všechno dobře, proklouzli ven. Nikdo neumřel, nikdo se nenadýchal, nikdo se nepopálil,“ vypráví Vasso.

Reklama
Reklama

mapa_recko_tema

Její rodina měla smůlu. Uhořelo jí stádo ovcí, shořelo několik hektarů olivovníků a oheň zničil i zemědělské stroje a náčiní. Rodinné podnikání lehlo popelem. Ale na druhou stranu měli Dimitrakopoulosovi i kousek štěstí: jejich dům zůstal stát, zatímco usedlosti několika rodin ve vesnici vzaly za své. Ale přes tyhle ztráty Pirris, jako stovky dalších řeckých vesniček, sedí skoro netknutý na vyvýšenině kolem spálených luk a kopců, které ještě po nedávném ohni páchnou smolou. Shořelá tráva končí u plotů zahrad. Bílé a žluté omítky domů nejsou ani očouzené.

Je to malý zázrak. Stejně i to, že požáry zatím v zemi spolkly jen tři lidské životy. Řekové se tomu nejhoršímu, co řádící živel dokáže přinést, ubránili – zatím. Je to tuhý a tvrdý boj, který stojí všechny hodně sil, potu a štěstí.

Cikády a prach

Lesní požár nemá s ohněm nic společného. Oheň praská, plápolá a hřeje. Požár má mnohem blíž k jiným živlům. K vichřici, která hučí, lomcuje stromy a láme je. Stejně jako vítr, se požár umí točit, přeskakovat, připlížit nebo přihnat z kterékoli strany. Tam, kam násilně přispěchá a najde stromy či keře, začne připomínat divokou vodu. Tak rychle se plameny, světlý a tmavý kouř převalují, narážejí do sebe a utíkají směrem k nebi, že se podobají rozvodněné řece nebo vodopádu. Rychle vyrostou do dvacetimetrových výšek a i z dálky pálí k nesnesení.

Rychlý útěk před takovou pohromou a opatrný návrat s obavami má dnes za sebou mnoho tisíc Řeků. Dimitrakopoulosovi to měli jednoduché. Ve vedlejší vesnici mají rodinu a noc strávili u ní. Jejich sousedé, kteří takhle blízkou přízeň nemají, buď našli ubytování u dobrodinců, nebo strávili noc v autě či na dece pod hvězdami. Nic z toho nebyl velký problém. V současné vlně čtyřicetistupňových veder se venku v noci dá alespoň snáz dýchat.

Požáry v Řecku
Jeden z mnoha malých zázraků. (Olivový háj na Peloponésu) • Autor: Matěj Stránský

Na noc v autě na pobřeží se předminulou neděli chystala i rodina Janise Antonioua. Oheň však ten den zesílil příliš. Pětatřicátník, jeho žena a tři děti se museli nalodit na evakuační trajekt. Antoniouovi žijí ve vesnici Vassiliki, v kopcích nad mořem, na ostrově Euboia, kde požáry zuří obzvlášť silně. „Nestihl jsem pořádně zabezpečit dům. Chtěl jsem tam zůstat a poslat rodinu pryč, ale bezpečí je přednější. Radši jsme zůstali pohromadě,“ říká ve čtvrtek večer do telefonu z pevninského města Valos, kde nyní bydlí se svými rodiči. Vědí, že jim oheň dům poškodil, ale nezničil úplně, bude se v něm dát žít. „Pomohl nám soused, který má dům lépe položený, zůstal a měl čas obstarat i ten náš. Teď nic nehrozí, můžu tu být s dětmi, které jsou vystrašené. Příští týden vyrazím domů, poklidím a opravím to nejhorší. Budeme se snad moct rychle vrátit,“ líčí. Doufá, že část škod jim proplatí pojišťovna. Se zbytkem jsou prostě smíření. „Mohlo to dopadnout mnohem hůř,“ říká Antoniou.

Požáry v Řecku
Hledají požár pár centimetrů pod zemí. (Hasiči nad Kamarií dohašují včerejší požár) • Autor: Matěj Stránský

To je při cestě po jeho rodném ostrově zřejmé. Euboia je požáry nejzasaženější místo celé země. Když po velkém a protáhlém ostrově projíždíte z východu na západ, první hodinu se nic neděje. Pak bez varování vstoupíte do úplně jiného světa. Všude na zemi je popel a skupiny zelených odolných olivovníků jsou jenom občasná výjimka. Většina stromů je zčernalá a holá, bez listí a jehlic. Z šedivého koberce na zemi stoupá dým, sem tam z něho vyšlehne malý plamínek. Vzduch je plný žlutavého dýmu, který po chvíli začne pálit v krku a očích. Zčernalou krajinu oživuje jen cvrkot cikád.

Požáry v Řecku
Úmorné a nekonečné. (Ukrajinský hasič na ostrově Euboia) • Autor: Matěj Stránský

Na západě ostrova, nad městečkem Kamaria, zní ukrajinština. Hasiči, kteří z východu Evropy vyrazili na pomoc, tady spolu s řeckými kolegy dohašují požár z noci. Je to otravná a namáhavá práce. Muži v kombinézách stoupají v poledním slunci prudkým kopcem plným sypkého popela. Na zádech mají čtyřicet litrů vody v hasicím vaku, nebo táhnou hadici od cisteren stojících na cestě. Hledají, kde se požár skrývá pár centimetrů pod popelavým popraškem a čeká, až se odpoledne – jak hlásí meteorologové – zvedne vítr. Pak by znovu vyrazil na povrch a začal by pálit stromy a keře, které nestihl sežehnout v noci. Dvacetičlenné skupiny se na svahu střídají po půl hodině, žádné drama se tu nekoná. Jen několikrát do hodiny se ozve praskot dřeva, když se zřítí ohořelý strom. Hlasy jsou pak vzrušenější, ale zranění se hasičům naštěstí vyhýbá.

Je to přece jednoduché

O pár hodin později a několik kilometrů vzdušnou čarou dál, ve vesnici Avgaria, takovýhle uvolněný dýmající poklid nepanuje. Avgaria je malá vesnice, jen pár domů vysoko v kopcích nad mořem. Po poledni se tu vítr skutečně zvedl. Požáry v okolí se rozhořely větší silou, pro mořskou vodu si k plážím zdejších letovisek každé tři minuty doletí jeden z vrtulníků, který pak s mnoha hektolitry v útrobách letí zpátky nad doutnající a hořící kopce. Dusivý kouř z nich rychle klesá k moři, městečka na pobřeží jsou do něho brzy zahalená. Úřady místním důrazně doporučují opustit oblast a vydat se do města dál na západ.

Část lidí z Avgarie odešla, ale část zůstala a chrání své domy. Pomáhají zdejším hasičům i dalším hostům – v tom-
hle případě je to slovenská jednotka. Vesnicí se vine jenom úzká cesta a za posledními domy už oheň čile přeskakuje z jedné strany na druhou, nebo se bez varování vyklube ze žhavého popela. V jednu chvíli to pod čtyřmi borovicemi jen syčí, za pár vteřin se tři metry od cesty zvedne desetimetrový ohňový sloup. To jsou slyšet výkřiky, spěch a nervozita. Každý takovýhle ohnivý výpad se daří zatlačit a zadusit. Hasiči si místními umí nechat pomoci a nálada obyvatel, kteří mohou přiložit ruku k dílu, je sice udýchaná a unavená, ale povznesená.

Když se zdejší ohnisko požáru podaří utišit a vítr rozfouká nejhustší kouř, tady, stejně jako na desítkách dalších míst v Řecku, se na svět vyloupne malý div. Uprostřed okolního spáleniště a pachu stojí nedotčená, svítící vesnice. Černota končí u prvního plotu, jen málokdy se povede ohni dosáhnout hlouběji mezi lidská sídla. Pravidla, jak svůj dům zabezpečit, jsou jednoduchá a všichni je tu znají. „Dům z cihel, žádné dřevo. Dva metry kolem domů nic, co by mohlo chytnout, trávu posekat, nepořádek odklidit. Dům se nesmí ničím dotýkat okolí,“ vypočítává lámanou angličtinou Sousanna Filo, padesátnice z Avgarie, která nosí hasičům a sousedům vodu a sušenky. „Kropit střechu a smést z ní každý uhlík. A to je celé,“ rozkládá rukama.

Jenom to zasyčí

Tahle všeobecně známá vědomost teď Řecku hodně pomáhá. Oheň do pátku spálil dva a půl tisíce kilometrů čtverečních půdy – v ohni by zmizel skoro celý Liberecký kraj – a ohrožoval stovky vesnic. Škod na domovech je ale relativně málo. Zatím shořela jen zhruba stovka domů. Humanitární pohroma se nekoná, přecpaná provizorní stanová městečka v Řecku nerostou. Nešťastníků, kteří nemají kam jít, není mnoho. Bezprostřední pomoc a střechu nad hlavou jim zajistí hotely a okolní obce.

Tváří v tvář současné katastrofě vyjadřují Řekové nespokojenost s výkonem svého státu. Samotnou existenci požárů občané vládě nevyčítají. Mohou za ně extrémní vedra, jejichž stále trvající vlna dolehla na celou jižní Evropu, a v některých případech je možná někdo úmyslně založil. Zdejší policie každopádně tuto možnost vyšetřuje a zadržela do pátku dvacet podezřelých. Lidé jsou nespokojení s tím, jak rychle se plameny šíří a že se je nedaří zastavit. Řečtí hasiči mají jednoduchou odpověď: zčásti to není v lidských silách a zčásti za to může nevybavenost místních jednotek, které jsou zoufale podfinancované. Mají podle všeho pravdu. Rozdíl ve výbavě řeckých hasičů a jejich kolegů z Německa, Francie, Slovenska nebo Česka je na první pohled zřejmý.

Požáry v Řecku
Zmůžou hodně, všechno ne. (Helikoptéra u řeky Ladonas) • Autor: Matěj Stránský

Český kontingent vyrazil na pomoc předminulou sobotu a celý uplynulý týden strávilo jeho třicet čtyři členů uprostřed Peloponésu, na jihu pevninského Řecka. Středeční večer tu ukázal, že ve větrném počasí nedokážou před ohněm uchránit cesty a lidská sídla ani hejna helikoptér či letadel s obřími vodními nádržemi, ani sebevíc hasičských jednotek.

Tři sta metrů nad údolími řek Ladonas a Erymanthos se táhne úzký horský hřeben. Po něm vede jediná úzká asfaltová cesta a na té jsou navlečené tři malé vesnice. Jsou prázdné, lidé odsud odešli před ohněm a zůstala jich jen hrstka. Oheň už tudy jednou prošel a z prostřední vsi si dokázal ukradnout jeden z krajních domů. Těsně za poslední vesnicí, před tím, než cesta začne klesat do údolí k hlavní silnici, se k večeru opět rozhoří borovice. Ty jsou pro oheň nejsnazší potrava, jejich jehlice a smůla pod kůrou hoří rychle a černým dusivým dýmem. Když se plameny vyšplhají do koruny stromu dostatečně rychle, strom doslova exploduje. Oheň přeskakuje z jedné koruny na druhou a za minutu urazí dobrých padesát metrů. Cesta dál je neprůjezdná, je nejvyšší čas se otočit. Lidé zbylí ve vesnicích tuší, že za pár desítek minut oheň přijde i z druhé strany a na celou noc všechny tři obce odřízne od světa. Sousedé postávají a posedávají na terasách a pijí kávu – to jediné, co mohou v tuhle chvíli dělat. Doufají, že večer přečkají a vítr se přes noc utiší.

Požáry v Řecku
Tady oheň už byl. (Peloponés) • Autor: Matěj Stránský

Na druhé straně borovicového požáru, tři kilometry odsud, ale v ten moment začíná večerní drama a i zkušení hasiči – na tomto místě jsou s Řeky němečtí kolegové – tady chvílemi ztrácejí nervy. Vítr je dnes večer obzvlášť silný a k nesnesení žhavě fouká ze dna hlubokého příkrého údolí nahoru na cestu, kterou se hasiči snaží ubránit. Nad hlavou jim každých pár minut proletí helikoptéra či letadlo. Skrápí vodou plameny, jež hoří v kopci nad nimi a ke kterým se lidská noha nedostane. Není tu vidět na deset metrů a černý kouř hrozí člověka udusit. Na cestu co chvíli vyšlehne mnohametrový plamen. V ten moment se teplota rychle zvedne a přidává se ještě jeden silný zápach – spálených lidských vlasů z hasičských hlav, které zrovna v tu chvíli nekryje helma.

Požáry v Řecku
Panika ne, nervozita určitě. (Požár nad Neochori z druhé strany) • Autor: Matěj Stránský

Je to nekonečná práce. Jen co se podaří jeden velký plamen utišit, už se o dvacet metrů dál ozývá zpod křovisek a stromů zlověstné syčení, které rychle přejde v krátký hukot a ohnivý gejzír. Hadice jsou krátké a těžkopádné. Vody v cisternách není nekonečně a musí se obtížně vozit klikatou prudkou cestou z údolí. Opustit ale místo nejde, ani polevit v hašení. Právě tady hoří nejvíc z celého údolí. Ústup by znamenal nechat jednu z vesniček, Neochori, blízko rychle postupujících plamenů. Dosavadní štěstí řeckých vesniček není samozřejmost. Neochori by se mohla stát první, ve které se požár prožene po návsi.

O tři hodiny později, už za soumraku, je z druhé strany údolí stále vidět, jak malé blikající cisterny stojí v kopci a jejich osazenstvo zápasí stále s tím stejným ohněm. Vítr pořád silně vane a z údolí stoupá k nebi několik desítek šedých hadů – malých ohňů, které čekají na svou šanci rozhořet se do jasně žlutých dvacetimetrových a rychle se šířících plamenů. Klid přijde až k ránu, kdy se vítr utiší. Všichni v domech na hřebeni měli štěstí, ráno je zase možné sjet jednou stranou kopce do okolního světa.

Teď nevím

Rodina Soussany Filo z Avgarie nepřišla o nic, dům přežil bez úhony a ona i manžel pracují pod kopcem v hotelu u moře. „Až to uhasí, budeme tu sedět uprostřed spouště,“ říká. „Je skvělé, že nepřijdeme o majetek. Ale už týden se dusíme a dusit se budeme dál, dokud to bude doutnat. Rychle jsme si na tuhle hrůzu zvykli. Ale pořád je to hrůza,“ dodává a rozhlíží se kolem. Rodina Dimitrakopoulosových z Pirrisu je na tom o poznání hůř. Finanční ztrátu za mrtvé ovce a spálené olivovníky zalátá pojišťovna, ale podnikání to na nohy nepostaví. Některé jejich stromy jsou mrtvé docela. Některé jsou ohořelé a bude trvat pět let, než se úplně vzpamatují. „Nevím teď, co budeme dělat. Není to jediný příjem široké rodiny, ale byl důležitý,“ říká Vasso Dimitrakopoulos.

Janis Antoniou, který ze svého ostrova prchal s rodinou na trajektu, dům opraví z pojistky a spálenou zahradu měl jen jako koníček. „Požáry pro nás nejsou výjimečné, v rodině se tradují vzpomínky a historky,“ říká. „Ale tohle pro mě výjimečné bylo. V okolí naší vesnice znám každý kámen, jsem tam doma. Když jsem viděl, v co strašidelného se může proměnit, už se na to místo nebudu nikdy dívat stejnýma očima.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Brolík

zástupce šéfredaktora, Fokus

brolik

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte