45A_jaros
Tomáš Valášek • Autor: Milan Jaroš

Ze svých zkušeností v diplomacii umíte rozpoznávat i signály skryté za viditelným děním. Jak si vysvětlujete, že po zjištění účasti ruských agentů na výbuchu muničního skladu ve Vrběticích podpořila Česko třeba vyhoštěním části ruského diplomatického personálu dosud jen menšina členů NATO a Evropské unie?

Když jsem byl slovenským velvyslancem při NATO, jedna z konverzací, které se na různých úrovních vedly, byla, zda jsou menší státy jako Česko nebo Slovensko rovnocennými členy EU a NATO. A ta konverzace je superdůležitá, protože Rusko investuje hodně peněz, má množství zpravodajských důstojníků, kteří se v menších zemích zaměřují na to, aby se představa nerovnocennosti šířila. Fakt, že většina členských států EU a NATO nevyloučila v reakci na Vrbětice ruské zpravodajce, nicméně v žádném případě nemůže být interpretován tak, že malí byli odsunuti na okraj, protože tak to skutečně není.

Když došlo k otravě dvojitého agenta Sergeje Skripala ve Velké Británii, z tehdejších dvaceti osmi zemí EU jich ruské diplomaty vyhostilo osmnáct. Nyní se takto za Česko postavilo pět států. Byla Skripalova otrava závažnější?

Jednoznačně ne. Oba útoky měly své oběti, pan Skripal, který byl mimochodem v té době již britský občan, a jeho dcera sice pokus o vraždu nervově paralytickou látkou novičok přežili, zemřela ale jedna zcela náhodná civilní oběť. Ve Vrběticích přišli o život dokonce dva čeští občané. A řekněme si na rovinu, že Vrbětice byly daleko závažnější útok. Nejen kvůli obrovské škodě, ale došlo k napadení skladu s vojenskou municí v jedné z členských zemí Severoatlantické aliance, nepamatuji si, že by se někde něco takového stalo. Kdyby se to stalo ještě za studené války, vedlo by to k otevřenému konfliktu.

Na to se právě ptám, jak vnímáte ten současný nepoměr vypovězených ruských špionů z dalších ambasád? Čím si to vysvětlujete?

Politika nefunguje jako nějaká přímočará matematická rovnice, vstupují do toho lidské a jiné faktory. V neprospěch Česka hrálo několik věcí. Tou hlavní bylo, že v daném momentě, kdy jste žádali o podporu, jsme byli uprostřed vážné krize s Ruskem. Rusko mělo zrovna nějakých osmdesát až sto tisíc vojáků na hranici s Ukrajinou, taková síla tu nebyla od útoku na Ukrajinu v roce 2014. Situace se vyhrocovala, hrozilo, že se spustí další válka. Takže mentální nastavení klíčových míst, jako je Paříž a Berlín, bylo – proboha, co se to zase děje na té východní Ukrajině? Potřebujeme být v diplomatickém kontaktu s Ruskem a vymluvit Putinovi, aby udělal nějakou hloupost, aby znovu vtrhl na Ukrajinu.

Takže francouzský prezident a německá kancléřka s dalšími nechtěli vypovídat kvůli Vrběticím ruské špiony, protože se báli, že to Rusko naštve a oni si tak zúží prostor vést s ním dialog kvůli Ukrajině?

Báli se smíšených signálů. A to v diplomacii není malá věc.

Co to znamená?

Báli se, že když už jsme tak blízko možného konfliktu s Ruskem na Ukrajině, pak něco, jako je vyhoštění špionů, by mohlo být ruskou stranou vnímáno tak, že ve vztahu k Západu už není co ztratit – a jde se na věc. Prostě by bylo obtížné vést nějaká smysluplná jednání a vedle toho situaci hrotit hromadným vypovídáním špionů. Moskva to totiž mohla brát jako jasně nepřátelský akt, chcete-li protichůdný signál, než byl ten k dialogu. Obava Paříže a Berlína také byla, aby to nebyla poslední kapka v poháru, která Putina vyprovokuje k násilné akci. Vaše požadavky nepřišly v ideálním čase.

Jde si v diplomacii vybírat načasování? Když případ Vrbětice česká policie a tajné služby doověřily, vláda to zveřejnila. Těžko mohly ovlivnit, že jinde se bude dít něco možná ještě důležitějšího.

Ano, to je moje pointa, že v tomto jste měli prostě smůlu. A vůbec to není výčitka Česku, ne vždy jde věci ovlivnit tak, jak by člověk chtěl. Podívejte se do minulosti, pozorně jsem si pročítal diplomatické depeše, které dostával od svých diplomatů Bílý dům v roce 1968. Pro nás bylo logickou prioritou pražské jaro a následná okupace jako existenční a generační tragédie. Pro USA však bylo vniknutí vojsk Varšavské smlouvy na československé území ve stejném čase druhořadou záležitostí. A ne proto, že by Američané byli lhostejní k osudu a budoucnosti zdejších lidí, ale konverzace v Bílém domě probíhala tak, že téma číslo jedna až devět bylo, jak dál s válkou ve Vietnamu, a až pak byl bod Československo. Amerika měla jiné priority.

1_obalka_R19
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

I. Zadejte své údaje a zvolte způsob platby

Předplatné bude automaticky prodlužováno. Funkci můžete kdykoli zrušit.

Rychlá online platba

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Máte dotazy ohledně předplatného? Neváhejte nás kontaktovat na predplatne@economia.cz nebo +420 217 777 888 (každý pracovní den 
od 7.30 do 17.00, mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník).

Platbu kartou i on-line platbu zabezpečuje
Uvedené ceny jsou včetně DPH.

1_obalka_R19
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 41 článkům z tohoto vydání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ondřej Kundra

zástupce šéfredaktora

kundrao

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte