a lonely old grandmother among the flowers looks out the window into the street
Autor: Siarhei Baravikou / Alamy / Alam

Tak jak se máš, holčičko naše?“ ptá se babička (85), z jejíhož hlasu je kromě radosti z toho, že mě slyší, znát únava a beznaděj. Dědu (92) si už měsíc úderem deváté hodiny nevyzvedávají pečovatelky z denního stacionáře, který fungoval v rámci domova s pečovatelskou službou, v němž prarodiče v jednom menším městě bydlí. I zde je, stejně jako ve všech denních stacionářích, provoz od 16. března přerušen.

Přestože má děda řadu vážných zdravotních potíží, pravidelný pobyt ve stacionáři mu prospíval – rozcvička, hudba, vycházka a po obědě zpět domů. Babička si nakoupila, oběhala úřady, chvíli odpočívala a nabrala energii na láskyplnou péči o dědu. Jeho přesun z vozíku na postel byl pro ni už předtím náročný – děda je téměř nevidomý, nohy má velmi slabé, párkrát už oba skončili na zemi. Se zavřením stacionáře ale děda ztratil možnost cvičení a aktivizace mimo byt a nyní – po měsíci – už není možné ho dostat z postele bez pomoci dalších tří lidí.

Reklama
Reklama

„Vedoucí mi volala, že holky (sociální pracovnice) to už samy nezvládnou, mají strach, že děda spadne, a proto už je nemůže posílat.“ V jejím hlase je znát strach z opuštění – strach, který zažívá mnohem víc seniorů, než jsme ochotni si připustit. Kdysi jsem v rámci své práce dělala rozhovory se seniory žijícími v Praze. Jejich největším strachem byla právě samota. Tlačítka alarmu v případě pádu? Někde možná fungující technologie, ale lidí, kteří ji využívají, je zlomek. A těch, kdo by seděli na druhé straně, taky.

Jedním z mnoha lidí, kteří tak sedí u pomyslného sluchátka, je moje babička. Na druhé straně se pokoušíme být my – moje mamka se ale stará o bratra s postižením, kterému také přerušili denní stacionář, táta přes týden chodí do práce. Já jsem až doteď dodržovala karanténu, abych prarodiče nenakazila. Druhá babička leží už několik let v Alzheimercentru, pro veřejnost také zavřeném.  Jak to zvládají pečovatelé? Tráví babička nějaký čas mimo postel? Jak se má? Sama by nám to stejně neřekla – byl by tu ale kontakt, pohlazení, určitá kontrola nad situací. Přestože současná opatření dávají smysl a většinu lidí chrání, nabízí se otázka, zda s sebou osamělost nenese podobně vážná rizika jako covid-19.

Jaké jsou vlastně pro mé prarodiče možnosti? Domovy důchodců mají plné kapacity, a už vůbec ne volné pokoje pro manžele. Případná volná místa jsou daleko, nyní bez možnosti návštěv. Jak se smířit s tím, že člověka, se kterým jste strávili více než 60 let života, pošlete za současné situace někam, kde se vám může ztratit natrvalo? Moji prarodiče mají to štěstí, že mají alespoň rodinu, zázemí a milé lidi okolo. Kolik neformálních pečujících z řad seniorů ale tento luxus nemá? Kolik seniorů v domovech důchodců a LDN napjatě očekává známou tvář ve dveřích?

Rozhodně nechci snižovat zásluhy personálu v těchto zařízeních, jsem vděčná, že se o klienty obětavě starají a v domovech tráví i mnoho dní v kuse. Ale vím, že i jim kdesi v hlavě zní hlas jejich vlastní babičky, dědy nebo rodičů, na které padá smutek silnější než jindy. Karanténa pro mě není dobou odpočinku, ale náročným obdobím, ve kterém bilancuji své kompetence, hranice mezi mnou a druhými. Večer před usnutím cítím úzkost a myslím na své prarodiče, na dětství, kdy pro mě byli pevnou kotvou a jistotou, a uvědomuji si, že možná ještě nejsem dospělá, protože tuhle kotvu pořád potřebuji. Zároveň vím, že tou kotvou bych nyní měla být já, a při té představě cítím tíhu. Znamená to, že jsem slabá? Že málo mluvíme o koncích, nejistotách a stárnutí? Možná nyní je právě ta správná doba s tím začít.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte