Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Zdravě jde jíst jenom do smrti

S psychosociální pracovnicí Cesty domů Jindřiškou Prokopovou o tom, co lidé řeší na konci života

Jindřiška Prokopová, Cesta domů, leden 2019
Jindřiška Prokopová • Autor: Matěj Stránský

V novém Respektu 6/2019 najdete obsáhle zpracované téma Co bude po smrti - a jak se s tím smířit. Jeho součástí je anketa a rozhovor s psychosociální pracovnicí Cesty domů Jindřiškou Prokopovou o tom, co lidé řeší na konci života. Následující ukázka z tohoto interview je ochutnávkou a pozvánkou ke koupi.

Mluvíte s vašimi klienty o smrti?

Jen s někým. Dokážu to téma nabídnout, ale ne u každého je to vhodné. Většinou to zkouším otevřenými otázkami. Ptám se, o čem tak přemýšlejí, vysvětluji, že jsem pro ně k dispozici a můžou se ptát třeba na věci, kterými procházejí poprvé. A občas někdo řekne: „Já jsem vlastně přemýšlel o pohřbu…“ A téma je otevřeno.

Co jste se za ty roky dozvěděla o strachu ze smrti?

Že lidé mají daleko víc strach z umírání než ze smrti samotné, ale často to strachem ze smrti nazývají. Pro mě je to vždycky trochu pátrání, co se za slovy vlastně skrývá, protože každý to může mít jinak. Někdo se bojí bolesti, někoho trápí nejistota, co bude potom. A někdo říká, že má strach, že tam netrefí.

I_obalka_R06

Netrefí? Kam?

Podle mě to odráží chybějící představu, co se bude dít „potom“. Lidé logicky nemají pro to, co přichází, zkušenost. Ale jak říkám, většina obav se týká spíš procesu, který smrti předchází. Hodně lidí zná smrt jen z filmů nebo z toho, co někde zaslechli, případně mají nějakou špatnou zkušenost z umírání někoho blízkého a bojí se třeba, že se budou dusit. Mým úkolem je ptát se, zjistit, co je za tím, a taky odhadnout, kdy zastavit, když už člověk nechce jít dál.

S čistě existenciální úzkostí se nesetkáváte?

Setkávám. Často ale lidé nejsou schopní si uvědomit, že to je ona. Neumějí ten stav pojmenovat, někdy dokonce tvrdí, že se smrti nebojí, přitom jsou úzkostní, neklidní. Strach se manifestuje spíše v projevech než v jeho uvědomění. Psychickou úzkost umíme ztišit ze všeho nejhůř, nepomáhají na to ani silné léky. Někdy jsou lidé v takové panice, že nezbývá než je utlumit tak, že většinu času spí.

Děsí je představa, že po smrti nebude nic?

To je různé. Pro někoho je představa konce, po němž nic nenásleduje, naopak docela úlevná. Život je prostě hotový, co zvládli, postavili, porodili a vychovali, se završilo, našlo svůj definitivní tvar. Dílo je úplné. Je to vlastně velmi spirituální pohled. Těžší naopak bývá, když něco dokončené není, umírání bývá velkou příležitostí si věci vyříkat, napravit ve vztazích, co se nepovedlo. Hospice jsou plné takových příběhů.

Část lidí asi ale odchází s pocitem, že po smrti něco bude.

Každý člověk to má trochu jinak. Někteří lidé říkají, že důvěřují, že něco bude, ale nemá to konkrétní podobu. Obvykle to bývá spojené s pocitem, že se setkají s těmi, kteří zemřeli dříve. Lidé nemusí mít nějak vnitřně utvořený koncept posmrtného života nebo být věřící. Vnímám to jako projev naděje. Nijak to nehodnotím. Cítím-li, že je to zdroj nějakého uvolnění nebo osvobození, podpořím je v tom, že je v pořádku, že to takhle cítí. Ale nemyslete si, že vedu  dlouhé filozofické rozhovory.

Respekt 6/2019: Co bude po smrti – a jak se s tím smířit

Bojí se věřící lidé smrti méně?

Věřící se mohou naopak strašně bát. Hodně záleží na konceptu víry, jestli je pro ně Bůh milosrdný, nebo trestající, který vidí každou špatnost. V tomhle nezáleží na vyznání, jde o vnitřní prožívání.  Ale obecně platí, že nejhůř se umírá lidem, kteří nemají věci nějak dokončené. A je jedno, jestli jde o témata vztahová, nepřevedený barák na dceru, nedopsané paměti nebo nenamalovaný obraz.

Asi bude rozdíl v tom, v jakém věku člověka umírání zastihne.

Určitě. Těžké to bývá pro lidi, kteří se těšili do důchodu, že na sebe s manželkou konečně budou mít čas, a pak přišla nemoc. Pocit nespravedlnosti odchod komplikuje. Umírat rozzlobený, že jsem nikdy nekouřil, a teď mám rakovinu plic, není snadné.

Lidé z hospiců někdy říkávají, že umírání bývá těžké pro lidi, kteří žili zdravě v přesvědčení, že jim to prodlouží život.

Ano. Já vidím lidi, kterým to život neprodloužilo. Ty čtyřicetileté, kteří jedí řepu, nejedí maso a pijí šťávy, postili se a nic. Zdravě jde prostě jíst jenom do smrti. A tihle lidé jsou často zhrzení, špatně se jim umírá, protože tomu nerozumějí. Ale smrti nejde porozumět. Zdravá strava nebo běhání slouží jako koncepty utvrzující, že máme nad životem a jeho koncem kontrolu. Jenže my ji nemáme. A když se přiblíží smrt, hodně záleží na tom, jestli se dokážeme našich konceptů pustit.

 

 

 

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel, přihlaste se.
Čtěte již teď v našich aplikacích
App Store Google Play Amazon
I_obalka_R06
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 40 článkům z tohoto vydání.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

zástupce šéfredaktora

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1442
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte