73_jeden den

Ležím v posteli, otevřeným oknem s výhledem do Kateřinské zahrady do místnosti proniká ranní vzduch a venku je slyšet cvrlikat ptáky. Nevím, kolik je, a popravdě mě to ani nezajímá. Hodiny ukazují sedm a pět minut. To jsem z nich vyndala baterku. Ten tikot nesnáším.

Před dvěma dny jsem se cestou do práce chtěla stavit v lékárně. Pro krém a heřmánkový čaj. Ne pro antiepileptika, pro která tam normálně jednou za tři měsíce chodím. Všechno v pohodě, a najednou jsem cítila, že se TO děje. Mžitky před očima a pocit, že se propadám z reality do snu. Jako v Počátku s Leonardem DiCapriem. Leonardo v něm krade tajemství z hloubi podvědomí během snění a cestuje ze snu do snu a sám si někdy není jistý, jestli žije realitu, nebo sní. Spouští se mi autopilot, vejdu do lékárny, to ještě vnímám, paní magistře u pultu řeknu, že mám epilepsii, je mi blbě a asi dostanu záchvat. Řekne mi, ať si sednu na lavičku a přinese mi vodu. A už to začíná. Klepe se mi pravá ruka a lékárna mizí. Silou vůle křeče ovládnout nejdou, je to trochu, jako bych si šáhla na elektrický ohradník, kterým jsme měli kdysi na zahradě ohrazený prostor pro ovce. Až na to, že výboje jdou z paže do prstů, které se mi zatínají v pěst a ta mi buší o stehno. Za chvíli se přidává pravá noha a autopilot říká, sedni si na podlahu.

Reklama
Reklama

Paní magistra se ptá, jestli se zvládnu přesunout do kuchyňky. Asi plaším zákazníky. Mozek se z normálního rytmu ladí na pořádný výbuch a já jsem naprosto v jeho moci. Nepamatuju si, jak jsem se do té kuchyňky dostala, jen vím, že paní magistra na mě mluví, dává pode mě deku a já se vleže propadám do černoty. Všechno okolo se ztrácí, ještě cítím výboj, který mi projede celým tělem, jako by ho chtěl prohnout do luku, a dál nic.

Zdálky slyším hlasy. Přijde mi, že spím, ale jsem hrozně unavená a nechce se mi otevřít oči. Někdo na mě mluví, a tak se pomalu snažím probrat. Vidím nad sebou pana záchranáře, říká něco o apačovi (v hantecu apaurin), pak se na mě podívá a říká, že už to je dobrý.

Ha. Můj mozek se uklidnil. Vím, kde jsem, jak se jmenuju a co se stalo. Odpovědi na tyhle otázky už mám docela nacvičené. Cestou do sanitky mi pan záchranář říká, že jsem bohyně a že by pro mě jezdil dnes a denně. Usměju se na něj, je sympatický. Odpovídám, že to určitě jen proto, že většinou jezdí pro opilý poblinkaný pány. Z devíti výjezdů za den bývá totiž jen jeden pro člověka, který pomoc záchranky skutečně potřebuje. Znám to sama z čekárny. Tentokrát to není jinak. Je mi slabo a z pachu nemytých těl a nepraného oblečení se mi dělá trochu šoufl. No nic. Všichni jsme lidi. Pan záchranář říká, že je škoda, že lidé často volají záchranku jen proto, aby ulevili svému svědomí. Pak to v neuroambulanci vypadá jako na záchytce. Možná by stačilo, aby lidé znali základy první pomoci, pak by si uvědomili si, že když někdo zavrávorá a spadne, neznamená to, že potřebuje přivolat záchranku.

Tu navíc nepotřebuje ani léčený epileptik, když se vyklepe do pěti minut a je v pohodě. A tak bych chtěla, aby lidé okolo mě věděli, kdy záchranku po záchvatu potřebuju a kdy ne, že ne vždycky musím ztratit vědomí a mít křeče celého těla, že i záškuby ruky nebo koukání do blba mají stejný původ a že jediné, co musí při tom udělat, je postarat se, abych se, když ležím na zemi, o nic nepraštila. Aby mě nenechali mlátit sebou na štěrku, když je vedle tráva, odsunuli židli, do které kopu a hlavně, aby mě nijak nedrželi, to by nemuselo skončit dobře pro nikoho z nás. A že i když to asi všechno zní, potažmo v reálu vypadá děsivě, což já ale nemůžu posoudit, přijde mi, že je dobré o tom vědět. Mně se pak totiž docela dost uleví. A myslím, že rozhodně nebudu sama.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte