Máme sen! Máme?

Respekt 20/2019

Mít sen, to je velká a těžká věc! Spoustě lidem totiž něčí sny připadají k smíchu.

Reklama
Reklama

Můj sen je žít ve svobodné, velkorysé a srdečné společnosti, která bude tolerantní, akceschopná, ohleduplná vůči životnímu prostředí, bude mít respekt a úctu k lidské práci, k lidskému zdraví a duši, ponechá všem lidem dostupnost kvalitně se vzdělávat a pracovat na sobě. Sním o společnosti, kde slušnost bude chápána jako přednost a bude míněna opravdově. Kde rodina bude mít důležité místo, kde ženy a muži se budou vzájemně respektovat. Přeji si, aby děti bez rodin dostaly plnohodnotnou šanci se někým stát a překonat tak těžký životní start. Přeji si, aby spravedlnost platila pro každého a aby pravda zůstala pravdou.

Přeji si slušné silné politiky s jasnou vizí této i lepší budoucnosti, kteří pochopí, že jejich úlohou je reprezentovat, ochraňovat a činit společnost šlechetnější, ne ji uchvátit a ovládnout.

Monika K. S.

Můj sen? Ať se mají úplně všichni dobře!

Václav Ulrych

Když se zamyslím nad snem pro naši zemi a společnost, napadá mě několik bodů. První dva jsou stejné jako v listopadu 1989. Tak trochu bohužel.

1. Vize demokratické země. Byl to hlavní sen tenkrát a je i dnes. Od něj se odvíjí vše další. Komunistickou diktaturu jsme svrhli, bohudík, jenže bohužel silnou demokracii tu ani po třiceti letech nemáme. Spíše demokracii formálně deklarovanou, ale ve skutečnosti je ČR více oligarchie, tedy systém, kdy skupina prominentů ovládá stát ve svůj prospěch. Neobstojí argument, že protagonisté oligarchizace Babiš a Zeman vyhráli ve volbách. Demokracie nejsou jen volby, ty jsou pouze jednou z nutných podmínek. Dalšími jsou nezávislá justice, policie, státní správa, svobodný tisk, oddělení kompetencí a zamezení střetu zájmů. To vše salámovou metodou bere čím dál více za své.

2. Vize evropské a západní země. „Zpátky do Evropy“ bylo jedním z hlavních hesel listopadu. Sice jsme dnes členy EU a NATO, ale jsme kverulanty, libujeme si v ublíženosti a pro mě nepochopitelné zálibě ve všem zastaralém. Svět se rychle rozvíjí, lidstvo stojí před zásadními výzvami, ale tady asi žijeme v paralelním vesmíru, kde nemusíme řešit například změny klimatu. Miloš Zeman v roce 1990 řekl, že naším národním cílem by měl být návrat do vyspělé Evropy. Zcela s ním v tomto souhlasím, bohužel dnes dělá vše, co může, pro pravý opak.

3. Vize technologicky vyspělé země. Myslím pracovní trh postavený na vysoké přidané hodnotě a celkovou technologickou vyspělost. Jsem přesvědčen, že se ČR může stát špičkovou zemí, dokonce si myslím, že to je jediná varianta naší budoucnosti, která má smysl. Cesta k tomuto cíli je otevřená, ovšem asi docela dlouhá a nelehká. Předpokladem je existence základního konsenzu, že toto chceme. Zatím je tu spíš konsenzus, že budeme sedět za pecí a na všechny tím vyzrajeme. Nevyzrajeme, jen se sami zahrabeme ve stagnaci a úpadku.

 Jakub Dlohoš

Můj sen je vidět kolem sebe lidi kreativní a začleněné. Lidi toužící po spojení, nikoli unifikaci. Lidi, kteří jsou si vědomi, že na válkách a nepokojích vždy vydělává pár (ne)mocných za cenu mnoha neštěstí. Též si představuji, jak se lidé poučí z přelidnění a stejně jako zvířata posoudí, zda v místě, kde žijí, je dostatek prostředků k vyvedení potomstva. Zkrátka ať se snaží dělat vše pro to, aby svou činností neubližovali sobě, druhým a ani planetě Zemi, a to při svém nejlepším posudku, protože mravenců asi zašlápneme hodně, občas někoho zklameme, nějaký ten odpad taky vyprodukujeme. Snažme se ale dělat to méně. Snažme se před souzením druhých vcítit se nebo si alespoň zjistit více. Mějte se rádi a dobře.

Blahoslav Hermann, herec, tesař, cestovatel

Mám sen, že žijeme ve světě rozpíjejících se hranic, jejichž blednoucí linie nás nezneklidňují. Opouští nás iracionální strach ze ztráty vlastní identity. Nebojíme se přivítat „jiné“ a necháváme se tím pocitem prostoupit, i za cenu toho, že nás to dost pravděpodobně od základu změní.

S tímto „jiným“ si navzájem klademe otázky a trpělivě nasloucháme rozdílným melodiím vyřčených odpovědí. Víme, že naše identita se utváří právě prostřednictvím mezilidských interakcí. Cílem již není utřískat se argumenty, najít univerzální řešení ani vykrmovat ego pocity výjimečnosti. Máme raději zasévání otazníků než sklízení jediných pravd.

Tento sen je především o tom, že český člověk konečně opustí svoji myšlenkovou hobití noru a udělá první vstřícný krok. Každý z nás v hloubi duše dobře víme, kterým směrem je potřeba se vydat a jakou otázku položit.

Veronika Hadová

Opravy

V Respektu 20/2019 jsme v rozhovoru s Jonathanem Ledgardem Zastřelil bych Švejka uvedli chybně věk respondenta a jeho pracoviště. Jeho věk je 51 let a je hostujícím profesorem v Centru umělé inteligence FEL ČVUT v Praze.

V Respektu 20/2019 jsme ve sloupku Nestyďme se za umění publikovali, že se na aktuální výstavě Zdeňka Buriana v Obecním domě nesmí fotografovat ani používat mobilní telefon. Ve skutečnosti je oboje možné a nedorozumění vzniklo během návštěvy vinou příliš horlivé směny kustodů a kustodek.

V textu z minulého čísla Od chrličů k betonu jsme uvedli, že kniha Katedrála viditelná a neviditelná nabízí odpověď na otázku „jak moc se liší v nejstarším vysokém chóru rukopis Petra Parléře od jeho pokračovatele Matyáše z Arrasu“. To pochopitelně není možné, protože šlo ve skutečnosti o jeho předchůdce.

Za chyby se omlouváme.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte