Konec podzimu

Kdo bude v ruce držet úhledně vyvedenou knihu Konec podzimu, měl by vědět, že třímá unikát. Světový. Panuje totiž shoda, že Tormod Caimbeul (1942–2015) je největší prozaik píšící ve skotské gaelštině. A Konec podzimu (původním názvem Deireadh an Fhoghair vydaný v roce 1979) je nejen jeho majstrštykem, ale dokonce největší knihou napsanou v mizejícím jazyce Skotska a přilehlých ostrovů. České vydání je navíc první přímý překlad této knihy do cizího jazyka – a zároveň první kniha přeložená do češtiny přímo z gaelštiny.

Tolik k literární vědě a historii. Pro běžného čtenáře je dobrá zpráva, že Konec podzimu je kniha pozoruhodná i sama o sobě. Popisuje jeden den v životě tří stárnoucích vesničanů žijících na nejmenovaném ostrově, který se nápadně podobá Vnějším Hebridám, kde Caimbeul vyrostl. Oněch dvacet čtyři hodin vyplněných banálními činnostmi v přípravách na zimu je nicméně jen formální rámec. Samotář Coinneach, Dříč a Nellie během nich svými vzpomínkami, vyprávěním a úvahami před čtenářem vykreslí celý zaniklý svět ostrovní vesnice; její historii, mezilidské vztahy, dramata a způsob života. A to všechno důsledně modernistickou formou, neboť Caimbeul se snažil do jazyka přinést inspiraci Joycem nebo Beckettem; také v tom je kniha v kontextu gaelštiny cenná. Zároveň si autor (samozřejmě láskyplně) utahuje ze sebe i ze skotských ostrovních tradic, třeba s jejich věčným a patetickým opěvováním všeho možného.

Čtenář už se tak na konci…