Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Jeden den v životě

Na vandru

65_jedenden_IMG_1002

Poprvé mě probouzejí zvuky lesa asi v pět hodin ráno. Svítá a ptáci nám to hlasitě oznamují. Zavrtám se do spacáku a ještě budu aspoň dvě hodiny spát. Nakonec jsou to skoro tři, ale nevadí. Nemáme žádný plán, ani hodinu určenou na vstávání. „Člověče, to spaní ti závidím, já jsem aspoň pětkrát za noc vzhůru,“ říká Vašek, můj souputník. Ale když máte v nohách skoro 20 kilometrů a na zádech si nesete 15 kil, tak v mém případě to není žádný problém.

Navečer jsme našli krásné místo na spaní, v lese u potůčku a okolo stanu pět pařezů. Ideální. Potůček – koupelna, pařezy – kuchyně a jídelna dohromady. Jenom záchod máme o něco dál v lese. Ranní hygiena v potoce nás nastartuje na celý den. Z potoka beru i vodu na čaj a jdu připravit snídani. Jeden pařez poslouží jako prkénko, na druhý se všechno naservíruje a můžeme jíst.

Reklama
Reklama

Při jídle koukáme do mapy a hledáme cestu co nejblíže státní hranici. Obcházíme totiž republiku, a to těsně po hranici. Tedy republiku už jsme obešli, ale za bolševika jsme nemohli jít podél hranice, a tak jsme si tu západní dali ještě jednou. I tu již máme za sebou, a tak pro velikou krásu jdeme ještě jednou Český les, Ašský výběžek a Krušné hory. Balíme stan a bágly a zůstane po nás jen trocha slehlého mechu.

Vycházíme, svítí slunce a to nám vydrží až do konce vandru. Před mnoha lety nás chodilo i 12. Kamarádi ze všech koutů republiky. Ale už jsme jenom dva, ještě nám to chodí, sice pomaleji a kratší vzdálenosti, ale nevzdáváme to.

Asi po hodině přicházíme k přístřešku, který je odpočinkovým místem pro cyklisty i turisty. Cyklistu občas potkáme, ale turisty už dlouho nevídáme. Vařím si kávu a Vašek si dá sušenku, bez kávy. Jsme na cestě už čtvrtý den, a tak jsme si většinu novinek řekli, zavzpomínali na kamarády, probrali politiku domácí i zahraniční a teď si jen tak užíváme.

Znovu se díváme do mapy, při cestě máme jednu přírodní památku, na kterou se určitě podíváme, a pak přímo na hranici – MĚSTO! To na české straně hranice bývá výjimečné. Bolševik se postaral, abychom nenakukovali k sousedům.

Už v lese nacházíme hraniční kameny přímo u cesty, a tak si jen tak pro potěšení sem tam skočíme do Německa. Kdo nezažil dráty na hranicích, nepochopí naši radost. Kolem poledne vycházíme z lesa a přímo před námi je železniční trať. Právě po ní jede vláček s německými nápisy. Sejdeme z kopečka na hlavní ulici a trochu znejistíme. Jsme ještě v Čechách, nebo už v Německu? Jsme u nás, na elektrickém rozvaděči je návod v češtině! Zajdeme do restaurace na oběd a sladkou tečku, to se nám na naší cestě stává pouze výjimečně, většinou si všechno jídlo nosíme na zádech.

Podél hranice je opuštěná země a stává se, že i několik dnů, pokud nezajdeme do vnitrozemí, nepotkáme nikoho. Nedaleko hranice poprosíme starší manželský pár o vyfocení a dáváme se do řeči. I oni se 27 let po revoluci pořád radují z otevřené hranice a možnosti volného pohybu. Chvilku si povídáme a je z toho pozvání na příští rok. Vždy totiž začínáme naši cestu tam, kde jsme skončili. Tímto zdravím manžele Macháčkovy, snad se setkáme. Za rok už nám s Václavem bude dohromady 135 a to člověk nikdy neví.

Blanka Pahorecká,

 spokojený člověk

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte