Tiché drama ve 2. E

Respekt 8/2016

V posledním čísle Respektu mne velmi příjemně překvapil pan redaktor Třešňák tím, s jakou péčí a znalostí věci uzavírá svůj komentář neštěstí v jedné pražské střední škole. Jako pedeutolog, tedy člověk, který se zabývá profesním rozvojem učitelů, vidím celou událost širší perspektivou našeho oboru.

Reklama
Reklama

Když se zabýváme tím, co učitel dělá a nedělá, měl by dělat, neumí dělat, nemůže apod., zůstává naše úvaha nejčastěji fixována jen na onu konkrétní osobu. V jiných profesích, jako jsou soudci, advokáti, finanční konzultanti nebo lékaři, se vždy profesionál může spolehnout na silnou oporu profesní komunity. Nikoli tak učitelé: když vidím až neuvěřitelné obrázky, které ti odvážnější ze žáků dané školy natočili i s vědomím, že si mohou ublížit co do sociálního statusu ve třídě, jen vzpomínám na profese, jež netrpí takovou izolací, jakou si na sebe učitelé (a školy) za celá ta léta systematicky šili (šily), až ušili (ušily). Vzpomeňme na skvělé severské či americké seriály (nebo též na skvělé Případy 1. oddělení) o týmech policistů a vyšetřovatelů, jak řeší závažné kauzy, jak se zabývají motivy a aspiracemi jednajících v širokém okolí možného zločinu. Vzpomeňme na seriály z právního či medicínského prostředí: lékařské konzilium se radí v kanceláři nebo i během vizity, jaké prostředky použít s ohledem na fyzický stav, symptomy, ale také rodinnou anamnézu a psychický stav pacientů… No jo, řeknete si, tady jde o hodně – následkem špatné práce kriminalistů, vyšetřovatelů a soudců může být pokřivené pojetí spravedlnosti mezi lidmi, nedůvěra, a také, last but not least, veřejné odsouzení nevinných. V lékařském prostředí jde přece o zdraví a v některých případech také o život… Zatímco ve škole?

O co tedy vlastně jde ve škole? Chceme-li vyložit karty na stůl, můžeme postupovat podle škály porozumění komplexním situacím učení, jak ji ve svém modelu profesního učení představili již před patnácti lety Korthagen a kol. Veřejnost a někdy také politici reagují na problém ve vzdělávání formou gestaltu – naučené qiuck-fix reakce na problém bez efektivní strategie: zvýšíme ochranu učitelů, zamkneme školy, zavřeme pedagogické fakulty, protože nenaučí (sic!) učitele vyučovat, zavedeme tvrdé státní testy každé pololetí a podle nich budou učitelé placeni, v horším případě se uvažuje o bití žáků… Učiteli? Ředitelem školy? Bachaři?

Petr Koubek, Institut výzkumu školního vzdělávání MU Brno

Celou verzi dopisu si přečtěte na www.respekt.cz.

Příště v parku

Respekt 6/2016

Nemívám ve zvyku doporučovat lidem, jak mají dělat své zaměstnání, navíc takové, které jsem nikdy nedělala. Po přečtení článku bych si ale dovolila doporučit panu prezidentovi návštěvu nemocničního zařízení, kde pobodaný člověk leží a snad se i uzdravuje. Velká kytice a přání brzkého uzdravení nic nezkazí. Snad by se mu tím podařilo zmírnit škody, které jeho výroky způsobují.

M. N. Hošková

Minulý týden

Respekt 7/2016

V textu mne zaujala věta: „V Chuchli na navezeném sněhu závodili v teplém počasí na běžkách ,otužilci‘.“ Pravděpodobně máte na mysli závod, který se jmenuje Kryathlon, a dovoluji si informaci publikovanou v Respektu doplnit a upřesnit.

Sníh na závodišti v Chuchli nebyl odnikud navezený. Jednalo se o technický sníh vyrobený do zásoby přímo na závodišti v Chuchli během ledna ve dnech, kdy mrzlo. Sníh na běžeckou trasu rozmístili před závodem dobrovolníci z řad pořadatelů a příznivců závodu ručně s použitím malé mechanizace – házeli ho lopatami.

Ve zmíněném teplém počasí (dva stupně Celsia) absolvovali závodníci před třemi kilometry běhu na lyžích také 2,5 kilometru normálního běhu od Vltavy na závodiště a úplně na začátku závodu 250 metrů plavání ve Vltavě teplé 4,2 stupně. Všechny tři disciplíny na sebe bezprostředně navazovaly, závodníkům byl pro pořadí měřen celkový čas od startu plavání ve Vltavě po cíl běhu na lyžích včetně doby převlékání a přezouvání mezi disciplínami. Ve světle těchto informací se nabízí otázka, zda uvozovky u slova „otužilci“ byly tak úplně namístě.

Dana Zýková, vaše stálá čtenářka a otužilkyně (bez uvozovek), Praha

Sviňa, Ježíš a Biľak

Respekt 7/2016

V článku o „památníku“ Vasilu Biľakovi mě zaujal kromě jiného předposlední odstavec, kdy se stíhaný umělec Petr Kalmus vyznává v možném scénáři s odsouzením, že jakmile opustí brány věznice, půjčí si buldozer a pomník strhne.

Podobnou logiku jsem zastával i já před čtvrtstoletím, dnes jsem však poučen díky krátké paměti lidí, že mnohem přesněji mířenou ranou do „pravd“ komunistických experimentátorů bude zachování „dokumentů doby“, či dokonce u některých obnovení jejich instalace na některých místech s podmínkou informační legendy o daném zločinci. Doprovodná barevná symbolika by v některých případech také nemusela být na škodu, viz legendární Gottwaldovy zkrvavené ruce z parku před Hlavním nádražím.

Daniel Kurovec

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte