73A_R25_2016

Tuto sobotu necháváme děti s babičkou a vyrážíme z Pardubic do Poděbrad splnit netradiční misi: složit zkoušky z českých reálií a českého jazyka, abychom se mohli ucházet o české občanství. Jsme Slováci a žijeme tu 15 let. O hodinu později na Jiřího náměstí urputně hledáme číslo popisné 1, abychom stihli registraci. Jsme nervózní. Za zkoušku jsme navíc každý zaplatili 4900 korun. Na poslední chvíli a mírně zpocení vklouzáváme do úředního strojku, z něhož na konci vylezeme oznámkovaní a ocejchovaní.

Fasujeme barevné pásky na ruku, čárové kódy na označení testovacích archů a jdeme do svých tříd. Sešla se zde asi čtyřicítka lidí. Usedám v modré třídě společně s 15 dalšími žadateli. Věkový průměr osazenstva je kolem 40 let, nálada rezervovaná, nikdo raději nemluví.

Reklama
Reklama

Zkoušející předčítá z oficiálního scénáře. Instrukce posloucháme před každým testem – co smíme, co nesmíme, výzva, abychom si odložili věci mimo lavice. Pokaždé probíhá i kontrola pasů a čárových kódů. Žasnu. Opravdu mi paní nahlíží už potřetí během dne do pasu a ověřuje si, zda ta osoba na fotce jsem já?

První je test z českých reálií. Otázky jsou místy úsměvné: jak se říká období před Vánocemi, která kněžna předpověděla slávu Čech? U některých ale váhám: opravdu mám jako potenciální občan ČR vědět, k jaké dani se přihlašuje podnikatel a jak vypadá kostel sv. Mikuláše v Praze?

Zkouška z češtiny má čtyři části: test čtení, poslechu, psaní a mluvení. Nejhorší je asi test poslechu, některé otázky jsou totiž nelogicky formulované, a tak v jednom cvičení sleduji ve zvukovém záznamu číslovky, místo abych se soustředila na další věci. Až na poslední chvíli mi to dojde a opravuji se. Na tvářích ve třídě vidím nervozitu a soustředění.

Test psaní se mi líbí a dokončuji jej mezi prvními. Máme za úkol napsat neformální dopis kamarádovi a postěžovat si, jak je těžké najít dobrou práci, či mu vysvětlit, proč je restaurace lepší než domácí strava. Vybírám si stížnost na práci a dopis adresuji nedávno zesnulému kamarádovi, který stejnou zkouškou prošel letos v lednu, výsledku se bohužel nedožil.

Nejkurióznější je test mluvení. Vcházím do místnosti společně s makedonským podnikatelem, který před chvilkou na chodbě nevěřícně zíral na můj slovenský pas: „I vy tady musíte být?“ Před komisí mluvíme o svých koníčcích, kde nakupujeme, co rádi jíme a nakonec sehráváme trapnou scénku, jak půjdeme navštívit nemocného kolegu do nemocnice.

Manžel mne ujistil, že když hovořil o svém povolání, do ablací předsíně a dalších kardiologických detailů nezabíhal. S paní z Moldavska pak plánovali výlet do Krkonoš a grilování u fiktivního Františka.

Kolem půl šesté odjíždíme domů. Říkáme si, zda náhodou těch 15 let, co tu žijeme, není důkazem toho, že zdejší jazyk ovládáme, navíc jsme se narodili ještě za Československa.

Výsledky zkoušek budeme znát do sedmi týdnů. Pokud jsme obstáli, můžeme podat žádost a začít se sháněním všech lejster. Tak nějak předpokládám, že to nebude jednoduché. Ale věřím, že na konci tohoto příběhu budou dva noví občané ČR.

Zákon říká jasně, že na udělení státního občanství ČR nemá žádný žadatel právní nárok. Za pokus to každopádně stojí. Člověk netouží po tom do konce života žít s pocitem druhořadého občana. Chce, aby se v zemi, kde platí daně a vychovává své děti, počítal i jeho hlas.

Andrea Pavolková,

Slovenka narozená v Plzni.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte