Takto král Leopold II. civilizoval Kongo. (1900)
Takto král Leopold II. civilizoval Kongo. (1900) • Autor: Profimedia.cz

Antirasistické protesty se v posledním týdnů přes Atlantik přelily i do “starého světa”. V Evropě sice nebyly plantáže, afričtí otroci a krutí otrokáři, ale to neznamená, že jsou tu traumata rasistických dějin a otrokářství něčím vzdáleným. Evropské mocnosti rovněž bohatly z rasistických systémů - jen je zavedly a provozovaly daleko od svých břehů. A právě pomníky koloniální minulosti jsou terčem evropských demonstrací. V britském Bristolu byla svržena a vhozena do řeky socha místního rodáka, obchodníka s otroky a mecenáše Edwarda Colstona, v Oxfordu se na příští úterý chystá protest za odstranění sochy jednoho z architektů rasistických režimů na jihu Afriky Cecila Rhodese. V belgických Antverpách úřady odstranily demonstranty poškozenou sochu krále Leopolda II., za jehož vlády nad “belgickým Kongem” zemřely miliony lidí. Petici za odstranění všech Leopoldových soch v celé Belgii ke středečnímu odpoledni podepsalo 70 tisíc lidí. Respekt se mapování evropských koloniálních dějin dlouhodobě věnuje. Při příležitosti aktuálního dění odemykáme text zaměřený právě na belgický kolonialismus a na otázku, jak se Belgie a obecněji západní Evropa s temnou stránkou své minulosti vyrovnává: 

 

Reklama
Reklama

Adam Hochschild právě absolvoval jeden z těch častých letů z východního na západní pobřeží USA, kterým se američtí novináři při své práci nevyhnou. Byl ospalý a četl si v knize o Marku Twainovi, když ho najednou probrala nečekaná poznámka pod čarou: Twain byl prý počátkem 20. století aktivistou v kampani namířené proti belgickému otrokářskému systému v Kongu, jemuž padlo za oběť osm až deset milionů lidí.

„Říkal jsem si – osm až deset milionů? A způsobili to Belgičané? Jak je možné, že jsem o tom ještě nikdy neslyšel? Proč se o tom nepíše v učebnicích a v přehledech nejhorších zločinů moderní doby?“ vzpomíná Hochschild. Věc ho zaujala natolik, že začal pátrat – a otevřel se před ním velký africko-evropský příběh.

Začal velkými sliby belgického krále Leopolda II.: „Provedu humanitární misi. Civilizuji Kongo. Zastavím obchod s otroky, kterým střední Afriku pustoší Arabové.“ To vše tvrdil vousatý, z dobových snímků přísně hledící král v době konání konference v Berlíně, kterou později Evropané úplně vytěsnili z paměti a jejíž 130. výročí si připomínáme právě teď.

Na tomto jednání, jež zorganizoval německý kancléř Otto von Bismarck, se sešli zástupci evropských států, aby vymysleli, jak si mezi sebou rozdělit Afriku a vyhnout se při jejím porcování vzájemné válce. Nikdo z Afriky nebyl přítomen, když diplomaté rýsovali hranice budoucích kolonií. Tak to tehdy chodilo: Evropané považovali zástupce afrických národů za méněcenné a prostě si vzali, co chtěli, a vydávali to za vznešenou civilizační misi. Dříve znepřátelené či naprosto odlišné africké národy se náhle ocitly ve společné zemi a jinde zase nová hraniční linie rozdělila jeden národ do dvou států.

Kniha, která Belgii konfrontovala s vytěsněnou minulostí.
Kniha, která Belgii konfrontovala s vytěsněnou minulostí. • Autor: Profimedia.cz

Vyslanci Leopolda II. patřili k hlavním postavám konference a dostali přiklepnutou vytouženou kořist: vládu nad územím ve středu Afriky, které bylo rozlohou osmdesátkrát větší než Belgie. Vznikl Svobodný stát Kongo, kolonie spravovaná nikoli belgickým státem, ale přímo královou soukromou „filantropickou společností“, a začal horor, na jehož připomínání Belgičané našli odvahu teprve před pár lety – díky Adamu Hochschildovi.

Krvavá guma

Amerického novináře šok z twainovské poznámky o otrokářství popíchl k badatelské práci, jejíž výsledky sepsal v roce 1998 do knihy King Leopold’s Ghost (Duch krále Leopolda). Vypráví se v ní o gigantickém pracovním lágru, který noví belgičtí páni zřídili ve středoafrických lesích. V nich rostly stromy plné kaučuku, technologickém hitu tehdejší doby, v němž Leopold II. – který nikdy osobně Kongo nenavštívil – ucítil nástroj k pozvednutí malé Belgie mezi mocnosti. Poptávka továren po gumě byla obrovská, zisky pohádkové, a Leopold proto se svými úředníky zřídil systém těžby kaučuku, v němž musela každá vesnice plnit přísně nastavené normy – jinak následoval trest.

A trestů je opravdu hodně. Policisté z Belgičany řízené „Force publique“ sekají ruce dětem, které nesplní normu. Úředníci vypalují vesnice, v nichž objevili náznak neposlušnosti. Někdy jako varování ostatním otrokům na kůl napíchnou hlavy a genitálie popravených. Počet obyvatel Konga klesá během třiceti let Leopoldovy vlády zhruba na polovinu, historikové odhadují počet obětí na pět až deset milionů.

Třicet let Leopoldovy vlády stálo život každého druhého obyvatele Konga.

Tweetni to

V Kongu jsou v té době i křesťanští misionáři a někteří z nich pašují do nic netušícího světa svědectví o krutostech bělošských bratrů. Další důkazy přinášejí afroameričtí novináři, kteří riskují cestu do střední Afriky, a námořní úředník Edmund Morel, jehož při studiu statistik dovozu do přístavu v Antverpách napadlo, že ty nesmírné hromady surovin mohou být jedině výsledkem rozsáhlého otrokářského systému. Morel organizuje humanitární kampaň, vydává například specializovaný časopis s důkazy o zločinech belgického krále v Kongu a po několika letech neustálé práce dostane světové veřejné mínění na svoji stranu. Leopold II. se stává mezinárodním vyvrhelem a belgický stát od něj v roce 1908 přebírá vládu nad kolonií.

Odhady počtu obětí belgického kolonialismu v Kongu začínají na pěti milionech.
Odhady počtu obětí belgického kolonialismu v Kongu začínají na pěti milionech. • Autor: Profimedia.cz

Jenže brzy nato přichází první světová válka, v níž je Belgie první obětí německé agrese. Americká vláda neustále hovoří o „chudácích Belgičanech“, když přesvědčuje občany o nutnosti vstoupit do evropské války. Britští odpůrci Leopolda II. naopak volají po pacifismu, dostávají tak cejch zastánců agresora a ztrácejí důvěru veřejnosti. Belgické koloniální impérium po válce pokračuje dál a v zemi i v okolní Evropě začíná velké zapomnění, které ukončila až kniha Adama Hochschilda před šestnácti lety.

„Koloniální minulost je prostě minulostí. Nemáme k ní už žádné emocionální vazby, jsou to dějiny,“ reagoval po vydání Ducha krále Leopolda belgický premiér. Ministr zahraničí a pozdější evropský komisař pro rozvojovou spolupráci Louis Michel vydal radu všem svým podřízeným diplomatům: při dotazech na Hochschildovu knihu je třeba vhodně převést řeč na současné mírové úsilí Belgie v Africe.

„Žádný stát se snadno nevypořádá s bolestivou minulostí, sám jsem v Americe chodil do školy v době, kdy jsme se o dějinách našeho vlastního otrokářství mnoho nedozvěděli. Každou zemi je třeba k tomu nějak dotlačit,“ píše Adam Hochschild e-mailem z Kalifornie, kde dnes na univerzitě v Berkeley učí novinařinu. Tlačení Belgičanů se zprvu zdálo těžkým oříškem. Autora Ducha krále Leopolda ostře kritizovali svazy bývalého koloniálního úřednictva i místní historici, kteří knize vytýkali, že je plná novinářského zjednodušení, že vše vlastně už bylo v odborných článcích napsáno a že srovnání zločinů belgického kolonialismu s nacisty a stalinisty je senzacechtivé. Přesto se v belgickém království něco pohnulo.

„Mnoho Belgičanů mi psalo děkovné dopisy, jeden z jejich autorů později založil web o konžských dějinách, a ve své rešerši jsem koneckonců vycházel z mravenčí práce několika belgických historiků,“ pokračuje ve svém e-mailu Hochschild. „Zrovna před měsícem jsem měl v Belgii přednášku na jiné téma pro učitele na středních školách – a nemohli ke mně být snad ještě více přátelští.“

Afrika - mapa kolonií 1914
Afrika – mapa kolonií 1914 • Autor: Respekt

Na přelomu tisíciletí se díky nové generaci historiků a učitelů závoj mlčení trhá i v jiných bývalých koloniálních mocnostech. Francie začala mluvit o systematickém mučení, jež mělo v polovině 20. století zlomit páteř vzpurným Alžířanům. V Německu byla náhle tématem zapomenutá genocida národa Hererů na území někdejší německé kolonie v dnešní Namibii a ministryně pro rozvojovou pomoc Heidemarie Wieczorek-Zeulová se za ni nakonec v jihoafrické poušti omluvila. Británií pohnuly hlavně knihy o koncentračních táborech, které měly v padesátých letech potlačit povstání v Keni (viz Respekt 23/2013). Itálie pořád čeká na velkou debatu, například o používání chemických zbraní proti libyjským beduínům.

Vycpaný lev

„V dějepise jsme se hodně zabývali Francouzskou revolucí, ale z moderních belgických dějin jsme neprobírali víc než prvních pár let po vzniku samostatného státu v roce 1830,“ vzpomíná bruselská právnička Isabella Fioreová, která chodila na střední školu vcelku nedávno, na přelomu tisíciletí. „Z hodin si pamatuji jen to, že jsme kdysi měli v Africe kolonii. Víc jsem se dozvěděla až později.“

V jedné z nejvyspělejších demokracií planety se o nejhorší chvíli vlastních dějin jednoduše nemluvilo. Nejen ve školách nebo v novinách, dokonce ani v muzeu střední Afriky se o někdejším koloniálním panství a jeho praxi nešlo dozvědět téměř nic. V honosném paláci muzea postaveném na okraji Bruselu samotným Leopoldem II. vítaly návštěvníka sbírky motýlů a pavouků, vycpaný lev zakousnutý do vycpané antilopy, pozlacená socha bílé múzy s vyrytým nápisem „Přinášíme civilizaci do Konga“ a seznam dvanácti set Belgičanů, kteří ve službě v kolonii zahynuli. Ani sebemenší zmínka o milionech domácích obyvatel zabitých a zmrzačených během otrocké dřiny na blahobyt koloniálních pánů. Muzeum střední Afriky je od předminulého roku zavřené a probíhá zásadní rekonstrukce, jež by měla vyprávět nový, kritický pohled na koloniální historii. Podobně se od minulé dekády mění i školní osnovy a učebnice.

„V šedesátých letech byl ještě Leopold II. vydáván za hrdinu, který do Afriky přinesl civilizaci. Pak se o něm třicet let v podstatě mlčelo a teď je konečně popisován jako padouch,“ říká Karel Van Nieuwenhuyse z univerzity v Lovani, jenž o proměně výuky koloniální historie napsal několik odborných článků. Hochschildova knížka podle něj přišla ve správnou chvíli: zrovna se od základu měnil způsob výuky dějepisu. „Belgický přístup je od té doby výjimečný – nezabýváme se příliš národní historií a naopak vyprávíme evropské dějiny. V nich hraje kolonialismus velkou roli, je to jeden z velkých celoevropských příběhů. Zločiny v Kongu tedy učitelé mohou uvádět jako příklad tohoto evropského projektu. Věnují Kongu tak čtyři až šest hodin – polovinu zločinům Leopolda II., polovinu dekolonizaci,“ vysvětluje Van Nieuwenhuyse.

Výsledek je podle něj vidět v generačním rozdílu: starší lidé stále věří vyprávění o tom, že Kongo před příchodem Belgičanů žilo v temných prehistorických časech, třicátníci a čtyřicátníci o tuto etapu dějin nemají zájem, mladší lidé jsou k ní vyloženě kritičtí. „Dělám právě projekt rozhovorů s osmnáctiletými mladíky a všichni do jednoho zmínili Kongo jako část naší historie, za kterou bychom se měli stydět.“

Belgická psychoanalýza ale ještě zdaleka neskončila. „Historie zločinů za vlády Leopolda II. je už dost stará, a proto svým způsobem bezpečná,“ říká Van Nieuwenhuyse. „Jiné je to s obdobím dekolonizace – o tehdejším chování Belgie se tu v učebnicích otevřeně nepíše a je na tom vidět, že se svojí minulostí pořád bojujeme.“

„Toto je vyvrcholení díla započatého géniem krále Leopolda II.,“ prohlásil v roce 1960 při projevu na oficiálním vyhlášení nezávislosti Konga tehdejší belgický vládce Baudouin I. „A teď je na vás, abyste naši důvěru nezklamali,“ dodal ke shromážděným Konžanům. O půl roku později belgická tajná služba a CIA z obav před zestátněním nerostných dolů a orientace Konga na Sovětský svaz zavraždily prvního premiéra a vůdce hnutí za nezávislost Patrice Lumumbu. Belgičtí agenti jeho zastřelené tělo rozřezali a rozpustili v kyselině, jedinou stopu po něm před pár lety německému filmaři předvedl jeden ze zpovídaných veteránů: před kamerou zamával sáčkem, ve kterém byl Lumumbův vyražený zub.

Míchaná vajíčka

Britové mají jedno přísloví, podle něhož míchaná vejce už není nikdy možné vrátit do původního stavu. A podobně není možné vrátit se před berlínskou konferenci let 1884–1885, jež Afriku rozmíchala jako vajíčka na rozpálené pánvi. Usmažilo se tak pouto mezi dvěma kontinenty, které už nejde smazat.

V Belgii má různé projevy: třeba osobu vůdce tamní fotbalové zlaté generace Vincenta Kompanyho, jenž o sobě hrdě říká: „Můj táta je z Konga a máma z Belgie. Já jsem stoprocentní Konžan i stoprocentní Belgičan. V tom je moje síla.“

Projevem tohoto dědictví je i bruselská čtvrť Matonge, kde žijí konžští imigranti, nebo dominanty Belgie, které byly postavené z peněz vydělaných Leopoldem II. v Kongu – třeba vítězný oblouk, jenž vládne horizontu nedaleko čtvrti s evropskými institucemi, nebo zámek, kde dnes bydlí královská rodina a do jehož obrovských skleníků každým jarem přicházejí návštěvníci po tisících dívat se na květiny. Pokračováním společné minulosti jsou také belgičtí miliardáři, kteří dodnes bohatnou na konžských diamantech, nebo další a další lidé prchající z rozvráceného Konga do Belgie coby symbolu svobodné Evropy.

Ten rozvrat je totiž do velké míry výsledkem belgické správy – při vyhlášení nezávislosti žilo v Kongu, zemi o rozloze Německa, Francie a Itálie dohromady, pouze asi třicet vysokoškolsky vzdělaných lidí a mezi pěti tisíci úředníky koloniální správy pracovali přesně tři Konžané. Země byla na svobodu v umělých hranicích naprosto nepřipravena, k moci se brzy dostal diktátor, který způsob vlády přesně okopíroval od belgických předchůdců – a pokračoval tedy v plundrování Konga.

„Na tom všem lze vidět, proč je tohle téma tak důležité. Nejde bez něj pochopit dnešní svět,“ říká přední německý odborník na africké dějiny Andreas Eckert z Humboldtovy univerzity v Berlíně. „Kam se v Evropě podíváte, tam uvidíte stopy kolonialismu. Celý kontinent z něj zbohatl, nejen koloniální mocnosti – z nového zboží a celkové dynamiky profitovali všichni. Naopak v Africe se zrodil na Západu závislý hospodářský systém, který tam vesměs přetrvává dosud: kontinent jen vyváží suroviny a sám nic neprodukuje ani není soběstačný.“

Eckert se hlásí k trendu, který mezi historiky nabývá na síle: nezkoumat už omezené národní dějiny, ale hledat evropské a globální souvislosti a pohledy. Ostatně Evropu k tomu tlačí i její noví obyvatelé. Děti impéria, tedy potomci imigrantů z Alžírska, Konga, Indie, Keni a dalších zemí někdejšího evropského panství, chtějí ve svých nových domovech slyšet i příběhy svých předků. Nedělají to jen pro sebe – s těžkým břemenem minulosti pomáhají i nám, evropským domorodcům.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1426

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte