Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Telurie

Chmurná i humorná budoucnost v novém Sorokinově románu

Vladimír Sorokin: Telurie
Vladimír Sorokin: Telurie • Autor: Pistorius & Olšanská

Když ruský spisovatel Vladimír Sorokin před čtyřmi roky navštívil Prahu, ztratil pár slov o tom, jak chápat jeho nejslavnější román Den opričníka. Ten se odehrává v roce 2027, kdy v Rusku opět vládne car, vzkvétá nepotismus, korupce a cenzura. Na tomto pozadí čtenář sleduje všední den jednoho z carových ochránců, který se vzorně stará o záležitosti státu: hned po ránu vypálí sídlo vzpurného šlechtice, po obědě urovná obchodní spory s Číňany a k večeru dohlédne na nezávadnost kulturního zážitku… Otázka tehdy zněla, zda jde o zaříkávání budoucnosti, nebo spíš o věštbu.

Reklama
Reklama

Zdá se, že během těch několika let, jež od spisovatelovy návštěvy Prahy uplynula, se Rusko skutečně vydalo dobýt svou minulost – hledět vzad je ostatně osvědčeným způsobem, jak bez obav postupovat vpřed… Jenže to nyní platí tak trochu i o samotném Sorokinovi. Jeho dosud poslední román Telurie, který právě vychází česky,se totiž úspěšnému Dnu opričníka v mnohém podobá. Opět máme co do činění se společenskou dystopií z nedaleké budoucnosti, opět tu vystupují opričníci, jen záběr je daleko širší: místo Ruska je to prakticky celá Euroasie, místo jediného dne blíže nespecifikované časové období a místo jedné ústřední postavy celá plejáda těch vedlejších.

A jsme také o něco dál v budoucnosti: píše se rok 2054 a po dvou evropsko-islámských válkách svět upadl do nového středověku. Existuje nové geopolitické rozdělení, nové technologie včetně genového inženýrství, nový primitivismus. A rovněž nové drogy, z nichž ta nejlepší dala jméno jedné z altajských republik a zprostředkovaně celému románu. „Roku 2022 čínští archeologové objevili nedaleko vesnice Turočak starobylý zoroasterský chrám, založený ve 4. století před n. l. přímo nad ložiskem ryzího teluru. (…) Později vědci z Pekingského ústavu pro studium mozku společně se svými kolegy ze Stanfordovy univerzity provedli řadu pokusů na dobrovolnících a dospěli k fenomenálním výsledkům: zoroasterské telurové klínky, zatlučené do určitého místa na hlavě, způsobují stav trvalé euforie a ztrátu schopnosti vnímat čas.“

Postavy jako vehikly

Pokud by člověk chtěl podat obraz – řekněme – antiky, mohl by postupovat i tak, že shromáždí svazky antické knihovny a z kaž-
dého vybere jednu víceméně ucelenou pasáž. Vedle sebe se ocitne kus Platonova dialogu Faidros a lesbické verše básnířky Sapfo, Caesarovy Zápisky o válce galské a zlomky předsokratovských filozofů, Martialisovy sprosté rýmovačky a Ovidiovo Umění milovat. Nedá to dohromady žádný příběh, ale určitou představu o antice ano.

Sorokin se rozhodl postupovat zhruba takto. Telurii tvoří padesát kapitol, které se liší, jak jen to jde. Střídají se postavy a vypravěči, obměňuje se prostředí, mění se žánry a formy, a to všechno dost svobodně a divoce, takže z románu se místy stává velký karneval. Mezi postavami a vypravěči figuruje dělnice z továrny na živorodé hračky, nezletilá milostnice, několik pidilidí, kteří se těm normálním vejdou do kapsy, znásilněná panovnice nebo sjetý kentaur, jemuž dají šňupnout „cokrátko“ („A mně belo tuze faň,“ hlásí).

Co se prostředí týče, ocitáme se v Moskvě nasládle páchnoucí shnilými bramborami (používají se jako biopalivo), v křižáckém klášteře, kde se plánuje nová kruciáta směr Istanbul, mezi stoupenci Stalina, kteří založili vlastní republiku spravedlivých… Přitom Sorokin střídá prózu, drama i poezii. „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy…“ začíná slavné Ginsbergovo Kvílení.Telurie vrcholí parafrází této poémy: „Zažil jsem nejděsivější intelekty své generace, jež telur vytrhl z bezedného šílenství…“ A zatímco Kvílení končí extatickým výčtem toho, co je svaté, Telurie tím, co dokáže telur.

Zvolená koncepce čímsi připomíná degustační menu či zážitkovou gastronomii – čtenář ochutná kdeco pěkně naservírovaného, ale hrozí nebezpečí, že ve výsledku se pořádně nenají nebo se mu to v žaludku smíchá až hrůza. Podobně totiž jako by šlo shora uvažovanou antologií antiky listovat vcelku libovolně, ani Sorokinův postmoderní estetikou živený román není vlastně nutné číst od začátku do konce. Neobsahuje zápletku, která by čtenáři mohla uniknout, žádné postavy, jež by se nějak významně vracely, a jen pár motivů, které se postupně rozvíjejí. Jednotlivé kapitoly, jakkoli výbojné, nemají nakonec jinou funkci než přidat další dílek do mozaiky budoucnosti. Přitom se může stát, že neustálé uvádění nových a nových, často bizarních postav na scénu brzy omrzí – ne že by byly věšáky na ideje, spíš jakési vehikly na kulturní memy, které Sorokin potřebuje ve svém románu převážet.

Rána zlatým kladívkem

Sorokinova dystopie je především travestie středověkého uspořádání světa, říznutá současnými trendy a efektně „vytuněná“ moderními technologiemi. Tak třeba „rozumbrady“, jež mají postavy po ruce, lze chápat napůl jako džiny, kteří splní každé přání, napůl jako potomky dnešních chytrých telefonů; živé kožichy, jimž během nošení roste srst, zas hravě domýšlejí užití biotechnologií. Těmito detaily Sorokin svou vizi koloruje. Základní obrys však tvoří doslovně naplněná teze Huntingtonova Střetu civilizací, přičemž Sorokin předpokládá, že v tomto střetu se jako slabá prokáže nejen sjednocená Evropa, ale i tradiční moderní stát, takže na jejich místo nastoupí (staro)nové útvary jako Bavorsko, Prusko, Normandie, Halič a podobně. Naopak ve shodě se současným vývojem Sorokin anticipuje třeba ekonomickou nadvládu Číny nebo další rozevírání sociálních nůžek.

Těžko říct, zda za tím vším stojí nějaká hlubší prognostická rozvaha. Obraz světa, který Telurie předkládá, je totiž složený téměř výhradně z vnějších znaků. Sorokin se vážně nezabývá politickými mechanismy či sociálními procesy, ani tím, jak se nové pořádky vpisují do lidské mysli, nebo naopak z lidské mysli povstávají. Proto nemá smysl Telurii srovnávat s takovým 1984 George Orwella nebo s Koncem civilizace Aldouse Huxleyho. Platí však, že podobně jako každá epocha reinterpretuje vlastní minulost, projektuje si různým způsobem svou budoucnost: Sorokin to ve shodě se svou vlastní epochou činí zábavně a efektně, s postmoderní nevázaností, ale také s postmoderní nezávazností.

Telurový hřeb, který přináší trvalou euforii a umožňuje zapomenout na čas, něčím naplňuje nejzazší sny subjektu v hypermoderní společnosti. Stačí jedna rána zlatým kladívkem… Telurie je tak jako každá utopie či dystopie spíše zakódovanou zprávou o současnosti než vizí světa příštího.

Autor je spisovatel.

Vladimír Sorokin: Telurie
Přeložil Libor Dvořák, Pistorius & Olšanská, 289 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte