Líbí se ti má role vůdčího samce?
Líbí se ti má role vůdčího samce? • Autor: Artcam

Vypadá to jako dobrá zpráva. Vznikla důstojná, řemeslně dokonale zvládnutá a herecky přesvědčivá biografie jedné z velkých postav moderní historie – o odborovém předákovi, který pomohl rozložit komunistický režim, nositeli Nobelovy ceny za mír a bývalém polském prezidentovi Lechu Wałęsovi.


Dílo má bezproblémově únosnou stopáž 127 minut a jde o splátku letitého dluhu, z níž navíc nečiší slepá glorifikace, ale střídavě jemný ironický odstup se správně načasovaným patosem. Výsledek rozhodně nevypadá jako film unaveného starce, který se již neorientuje v realitě. Kdo by ve svých pozdních osmdesáti nechtěl být tak při smyslech jako režisér Andrzej Wajda?

Našel by se vůbec lepší autor než polský klasik, jenž by měl právo a kompetenci pojmout osobu Lecha Wałęsy? Jedna legenda se potkává s druhou a zároveň je zřejmé, že Wałęsa je pro Wajdu tím, čím tento umělec nemohl být. Otevřeným bojovníkem proti režimu, který už neměl co ztratit.

Bez zástěrek

Snímek je vlastně zakončením volné trilogie Člověk z mramoru (1977), Člověk ze železa (1981) a nyní tedy Člověk z naděje – vyjdeme li z originálního polského názvu, kde se vyskytuje předložka „z“.  Zatímco v Člověku ze železa, oceňovaném dramatu o stávce dělníků v gdaňských loděnicích, musel Wajda postavu Wałęsy ukrýt pod osobu fiktivního dělníka Macieka Tom-
czyka, nyní už o něm může točit bez zástěrek. Jenomže právě v této zdánlivé otevřenosti se nakonec ukrývá největší problém celého snímku.

Wajda jako by zapomněl natočit i „druhý film“ – o Wałęsově pádu při dvojí neúspěšné kandidatuře na prezidenta, kdy v roce 2000 dokonce dostal jen jedno procento hlasů. Děj zachycuje „pouze“ to, jak se z obyčejného elektrikáře stal odborový předák a ve finále řečník v americkém Kongresu v roce 1990.

V posledních letech je ovšem Wałęsova aura v rodném Polsku tak pošramocená, že připomínka dávné slávy většinu tamní veřejnosti spíš dráždí – a to nijak podnětně jako impulz k reflexi, ale spíš prvoplánově. I proto se s Wajdovým filmem táhne pověst opomíjeného počinu. Měl sice slavnostní premiéru na festivalu v Benátkách, ale neodvezl si odtud žádnou důležitou cenu. Byl polskou filmovou akademií vyslán na Oscary, ale nakonec se nedostal do užší nominace. Ani v domácích kinech se dlouho neohřál. Vidělo ho sice kolem milionu diváků, nicméně z programů byl stažen hned druhý měsíc. Nekonala se také skoro žádná představení pro školy, neboť většina ředitelů patří mezi příznivce strany Právo a spravedlnost (PiS), proti níž se Wałęsa ostře vymezoval; vystoupil dokonce z hnutí Solidarita, které se s PiS začalo paktovat.

Jestliže Wajda pro deník Chicago Tribune tvrdil, že film netočil pro potěšení zahraničních diváků, kteří se potřebují dojmout hrdinstvím malého člověka, ale proto, aby „odhalil historickou pravdu polskému publiku“, pak v tomto svém „největším úkolu kariéry“ – jak ho sám nazývá – selhal. Není to však jednoduše jeho vina.

Figurka režimu

Z Wałęsy se totiž za uplynulá léta od změny režimu stala v podstatě „oběť konspirační teorie“. Příběh muže, jenž se nebál postavit systému, se postupně jevil jako příliš neuvěřitelný. Sám Wałęsa se navíc coby kverulující prezident choval tak, že odradil mnoho svých bývalých příznivců. Neustále rozfoukávaný a ututlávaný skandál ohledně spolupráce s tajnou bezpečností pak vedl k tomu, že v současnosti mnoho Poláků věří tomu, že Wałęsa byl nastrčenou figurkou režimu.

Podloudné interpretace se různí v tom, jestli byl čistou loutkou, která měla zajistit tehdejší vládnoucí garnituře v novém režimu beztrestnost, nebo zda byl sice vyprojektován jako falešný lídr, ale později se jím skutečně stal a vymkl se tak svým stvořitelům zpod kontroly. Lze předpokládat, že v českých recenzích i neoficiálních reakcích se bude objevovat srovnání s Václavem Havlem, jehož pověst utrpěla podobně a v temných hlubinách kolektivní imaginace dnes převládají právě konspirativní scénáře.

S filmem se táhne pověst opomíjeného počinu

Tweetni to

Srovnávání, zda by mohl nějaký český režisér pojmout Havlův životopis tak, jako to udělal Wajda s Wałęsou, naráží na to, že zahraniční osobnosti logicky vidíme více netknuté lidovou zlobou. Připadá nám, že Havel nemůže mít stejný film jako Wałęsa, protože by byl špatně přijat. Jenomže i wałęsovský film se doma setkal s velkým odmítáním.

Lze se od toho nějak odstřihnout a podívat se na snímek jinýma očima? Zavdává film nějakou příčinu k nesouhlasu, pokud si odmyslíme čistě osobní antipatie diváků k portrétované osobě? Něco je jistě téměř podprahově ukryto už ve struktuře vyprávění. Z analytického odstupu na ní není nic špatného, vyjevuje se však jasně, čím snímek tolik vadí.

Méně vrstev

Celý děj rámuje rozhovor Wałęsy s italskou novinářkou Orianou Fallaciovou, která za ním v roce 1981 přijede do stísněného panelákového bytu, kde žije s manželkou a pěti dětmi, a nechápe, jak se tento muž mohl stát vůdcem hnutí odporu či jak mohl přijmout bydlení od režimu, s nímž bojuje. Ačkoli by mělo jít o dialog, film nabízí při zpovědi pouze perspektivu Wałęsy, od níž se pak odpoutává ke zdánlivě objektivnímu náhledu. O lidské velikosti protagonisty se navíc hodně mluví, ale poměrně málo se ukazuje. Zásadní změnou oproti předchozím dvěma „dílům trilogie“ je tedy ochuzení o více vrstev.

Člověk z mramoru inspirovaný částečně slavným Občanem Kanem vypráví příběh úderníka z padesátých let z více úhlů pohledu, na základě čehož se postupně rozkližuje idylický obraz pomníkového hrdiny. V Člověku ze železa se zase vše filtruje přes postavu reportéra Winkela, jenž sice nesouhlasí se systémem, ale pořád se chová konformně – na rozdíl od dělníka Tomczyka, který už přistoupil na svou úlohu hybatele dějin. Ve Wałęsově biografii ale chybějí rozpory a pochybnosti. Dokonce i občasné prolínání hraného a dokumentárního materiálu vede jen k posílení jedné verze.

Podepsání spolupráce s tajnou policií se zde nezamlčuje, ale motiv slouží hlavně k tomu, aby demonstroval, jak Wałęsa rychle projeví odvahu říkat „ne“. Hrdinova integrita nikdy není zpochybňována, chybí opoziční hlas. Připočítejme, že Robert Więckiewicz si hraní Wałęsy užívá stejně, jako si Wałęsa sám užíval pozornosti okolí a rozkošnicky hrál vůdčího samce. Když si prohlížíme ohlasy ve filmových databázích, odpuzuje tento typ projevu především mladé ženy bez ohledu na politické preference. Wajda sice Wałęsovu manželku Danutu nepředstavuje jen coby pokornou a podřízenou, ale neumožňuje mnoha divačkám zaujmout identifikační pozici, která by pro ně byla přijatelná.

Ve výsledku tak snímek oslovuje asi jen intelektuály, jež fascinuje, že otěže mohl v jisté době převzít pouze okázalý antiintelektuál, který o sobě nemá pochyby a považuje se za Bohem vyvoleného. Wałęsova sebejistota vede až k vyloženě humorným hláškám, jako když při internaci Sověty odmítne dárek v podobě papežské encykliky: „Nepotřebuju to číst, já se Svatým otcem souhlasím ve všem.“

Je nicméně trochu překvapivé, že režisér se svým dávným scenáristou Januszem Głowackým nepředvídali, že svým příliš jednoznačným obrazem udeří na strunu lidového hněvu, a nepokusili se ho nijak zmírnit ambivalentnější formou podání. Možná to byl od nich záměrný tah, jak očistit dnešního Wałęsu od nánosu podezření a připomenout jeho nepopiratelnou historickou důležitost. Potíž je paradoxně v tom, že současný masový vkus se po pádu bývalých režimů a ideologií už nespokojí s jednoduchými pravdami.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte