Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Fokus

Krásný nový Krym

Příběhy lidí, jejichž životy už nikdy nebudou jako dřív

26 varianta reuters R11
26 varianta reuters R11 • Autor: Globe Media / Reuters

Nikde během invaze ruské armády v minulých dnech nebyl Krym tak blízko otevřené válce jako v Sevastopolu. Ve městě, které jako by stvořil porouchaný stroj času. Na ulicích víc než třísettisícového přístavu blikají anglické názvy hospod mezi obchody západních značek, ale ty ulice jsou pojmenované po velikánech sovětských časů a fasády domů co chvíli zdobí hvězda nebo srp a kladivo. Na budovách úřadů ještě občas vlaje ukrajinská modro-žlutá vlajka. Ale spíš jde o zapomnětlivost a nepozornost, většinou jsou už všude ruské trikolory. Ty v menším vydání svítí také na kabátech a bundách více než poloviny chodců. Na celý ten zmatek shlížejí nelidsky vážné tváře z obrovitých pomníků druhé světové války. Tehdejší utrpení – a vítězství – se tu přetavilo v bezvýhradnou a stále živou hrdost, která prostupuje městem.


Kdo vás osvobodil? My!

Bylo to jen pár minut cesty odtud, na vojenském letišti v Belbeku, kde tři sta ukrajinských vojáků napochodovalo beze zbraní doprostřed ranveje v marném a spíš jen symbolickém pokusu dobýt svou obsazenou základnu zpět. Když pak vypršelo ruské hodinové ultimátum, kdy se odvážlivci mohli vrátit za bránu svých obklíčených kasáren, padlo z ruských samopalů několik varovných výstřelů do vzduchu. Nakonec se po několika minutách napjatého čekání ukrajinští vojáci otočili a odpochodovali zpět.

26 F ponomarev R11
26 F ponomarev R11 • Autor: Respekt

Právě ve chvíli, kdy tohle nebezpečné klání nervů vrcholilo, Valentina Ivanovová mávne rukou. „Z války strach nemám,“ říká. „Proč bych měla mít?“ Při pohledu na bezprostřední okolí se taková obava zdá opravdu trochu neskutečná. U chodníků sice stojí vojenská nákladní auta, ale mezi nimi s klidem kličkují matky s kočárky. Městskou zátoku hlídá ruská válečná loď, turisté se však na jejím pozadí bezstarostně fotí.

Valentina Ivanovová stojí před městskou radnicí s transparentem „Moc lidem – referendum“. Kolemjdoucí souhlasně přikyvují, občas utvoří přátelský hlouček, projíždějící auta ji povzbuzují zatroubením. I proto je šedesátiletá zdravotní sestra spokojená. Svým plakátem žádá hlasování o nezávislosti Krymu a ví, že se její přání s velkou pravděpodobností splní. Zároveň si je jistá jeho výsledkem. „Sevastopol je ruské město a patří do Ruska,“ prohlašuje s jistým přesvědčením, že drtivá většina lidí tu smýšlí stejně, a referendum proto zajistí městu ruskou budoucnost.

A ta by měla být lepší než ukrajinská. Valentina Ivanovová se podle svých slov nebojí války, ale anarchie a bezpráví. „Jestliže si v Kyjevě pár tisíc lidí řekne, že se jim nelíbí vláda, svrhnou ji a projde jim to, v takové zemi nechci žít,“ říká a její momentální pomocnice v držení transparentu Naděžda Stolonikovová se přidává. „Teď se jim znelíbil Janukovyč, vyhrožovali mu a musel utéct. A co až jim se znelíbíme my?“ ptá se pětačtyřicetiletá účetní.

26 G ponomarev R11
26 G ponomarev R11 • Autor: Respekt

Ale obyvatelé Krymu přece po nikom nestřílejí, není proč je tedy srovnávat s Janukovyčem, a nikdy také v ukrajinském státě nezažili žádné příkoří. „Pletete se. Nenávidí nás, říkají nám komunistická svoloč, boří sochy a pálí ruské vlajky. Dřív nebo později by na něco takového došlo,“ argumentuje paní Stolonikovová. „A Západ tyhle fašisty podporuje, i Poláci a Češi. Ale kdo je osvobodil od Hitlera? My,“ dodává už rozohněně a hlouček okolostojících souhlasně mručí. Ruský zásah je podle nich rozumný krok, který zabránil většímu problému v budoucnosti. „To si tu ve městě myslí všichni. Je možné, aby se tři sta tisíc lidí pletlo?“ ptá se řečnicky Valentina Ivanovová.

Kozáci, mandelinky a pořádek

Ve městě, jehož obyvatelé jsou ze tří čtvrtin Rusové, opravdu není slyšet opačný názor. Je to ale také proto, že vymykat se v dnešní napjaté době není zrovna snadné. Ulicemi prochází ruští vojáci černomořské flotily i třísetčlenná jednotka ruských kozáků, která dorazila počátkem týdne. Především však nesčetně dobrovolníků označených černou a bílou páskou na rukávu nebo prostě jen ve vojenském oblečení s černo-žlutou stuhou na klopě. Urostlí, nakrátko střižení mladíci, kteří v pouličním stánku „domobranu“ do svých řad verbují, tvrdí, že zájemce už vlastně jen odmítají. Mají nadstav.

„Pitomý mandelinky a jejich klid a pořádek,“ směje se dvacetiletý Nikita. V bezpečí baru, polepeném plakáty Beatles, si z barev příznivců ruské intervence a neoficiálního motta místní domobrany utahuje s klidem. Říká, že na ulici by to bylo těžší. I když nijak dramatické. „Dostal bych vynadáno, možná facku. Ale nejspíš bych byl za blázna.“ I Nikita, student zdejší elektrotechniky, střízlivě odhaduje, že by jeho protesty nikdo vlastně neposlouchal. „Rodiče, učitelé, spolužáci, všichni jsou z ruského zásahu nadšení. Znám sotva deset lidi, kteří nesouhlasí jako já,“ líčí.

Od kyjevské změny vlády si sliboval především jednu věc: naději, že Ukrajina jednou vstoupí do Evropské unie, což v jeho očích znamená šanci na lepší život. „Ale ne. My jdeme do Ruska. Ale tam se žije stejně jako tady a naděje na zlepšení žádná,“ ušklíbne se, zatímco dál hraje zasmušile karty s přáteli pod portrétem Ringa Starra.

Velkorysost, aspoň zatím

Zatímco Sevastopol připomíná ohromné monumentální maloměsto, zhruba stejně velký Simferopol, hlavní město Krymu, je životem kolotající metropole. Domy jako by tu vyrůstaly bez ladu a skladu podél ulic, jimiž zní neustávající troubení aut. Z většiny slovanských tváří se vymykají afričtí studenti medicíny a lidé s výraznými tatarskými rysy.

Obyvatelé Simferopolu jsou ze dvou třetin Rusové, ale třetí třetinu tvoří Tataři a především Ukrajinci. I tady mají sovětské názvy ulic velkou převahu, ale aspoň slabě jim vzdorují občasné busty ukrajinských ikon Tarase Ševčenka a Ivana Franka. I tady jsou v knoflíkových dírkách nejčastěji k vidění ruské a černo-žluté stuhy, nicméně občas se v davu ukážou modro-žluté ukrajinské barvy.

26 A lubimov R11
26 A lubimov R11 • Autor: Respekt

Tahle různost byla ale také důvodem, proč tu v minulém týdnu došlo ke rvačkám proruských a proukrajinských demonstrantů, při nichž byly zraněny desítky lidí. To už je minulost, v průběhu týdne ustaly i hlídky ozbrojenců v neoznačených uniformách – stojí už jen v noci u parlamentu nebo u obsazených vojenských budov.

„To není mírumilovnost. To je velkorysost vítězů,“ rozhlíží se kolem sebe Oleh Purenko. Pětatřicetiletý řidič, jeden z účastníků pondělní ukrajinské demonstrace nedaleko simferopolského parlamentu, je sám překvapený tím, že proruští secesionisté i uniformovaní ozbrojenci jen s klidem přihlížejí tomu, jak několik desítek lidí přerývaně zpívá ukrajinskou hymnu a před shromážděnými se vystřídá několik řečníků. „Většina lidí to vzdala, navíc je jasné, že nic většího než tohle nám nepovolí. Zdejší vládu neuznávám, ale můžu jen doufat, že Kyjev je nějak zastaví. To se stane těžko. Vyhrají referendum – a já se budu stěhovat. Jsem Ukrajinec, ruským občanem se stát nechci,“ předvídá svou budoucnost Oleh.

Podobné plány jako on má několik dalších lidí, kteří se tu v městském centru sešli. Většinou chtějí zamířit do velkých měst na východě Ukrajiny, Doněcku nebo Charkova. „Snad se za pár týdnů nebudu muset stěhovat podruhé,“ směje se hořce Oleksij, další protestující. Vyhlídka, že krymský scénář a ruský vpád se budou na východní Ukrajině opakovat, není podle tohoto čerstvého lékaře vyloučená a on s ní počítá.

Nikam nepůjdeme

Podobnou – jenom viděnou z vítězné perspektivy – jistotu mají o svých dalších životech příznivci ruského Krymu. Ve čtvrtek místní parlament odhlasoval rezoluci, že se Krym s okamžitou platností stává součástí Ruské federace. Lidové hlasování, plánované na 16. března, má toto rozhodnutí pouze potvrdit, protože jak se s jistotou nechal slyšet zdejší vicepremiér Rustam Těmirgalijev, „pro odtržení od Ukrajiny bude jistě hlasovat nejméně sedmdesát pět procent občanů“.

Že se nebude mýlit, si myslí studentka Alina Sjelinová. Drží přitom v ruce štos podepsaných petičních archů, které lidem nabízí na hlavním simferopolském náměstí. Za jeden den nasbírala několik stovek podpisů žádajících připojení Krymu k Rusku.

26 E ponomarev R11
26 E ponomarev R11 • Autor: Respekt

Osmnáctileté studentce obchodní akademie v jejím petičním stánku hraje bez ustání ruský pop a je to pro ni i dobrá příležitost, jak strávit čas s kamarádkami. Přivedla ji sem ale překvapivě dospělá úvaha. „Za pár let si budu hledat práci a je mi jasné, že pokud zůstaneme součástí Ukrajiny, bude to zoufalé.“ Trochu ironicky mluví o „pravidelných revolucích“ v Kyjevě, které pokaždé dopadnou „bůhvíjak“ a rozhodně nikam nevedou. V tak chaotické zemi, je přesvědčená Alina, ji světlá budoucnost nečeká.  Nebylo by tedy v tom případě lepší jít za prací do Ruska než usilovat o odtržení celého poloostrova od Ukrajiny? „Ale proč bychom někam chodili?“ vkládá se do hovoru Alinina kolegyně Anna. „Cítíme se jako Rusové. Pokud v Kyjevě chtějí rozhodovat o svojí budoucnosti v revolucích, je to v pořádku. Pokud my dostaneme to samé právo.“

Změnilo se něco?

„O sebe strach nemám. O svoje blízké – asi trochu ano. Ale nedokážu přesně říct z čeho,“ přemítá Marat Tesin. Třicetiletý muž pracuje jako vychovatel v mateřské školce na sídlišti v západní části Simferopolu, kde žije většina zdejších krymských Tatarů.

Dědeček Maratova otce zahynul ve čtyřicátých letech při deportacích, kterými Stalin odsunul z Krymu Tatary do hlubin Ruska a stepí Kazachstánu. Na zdi kuchyně u Tesinů visí portrét Mustafy Džemileva, ještě žijícího sovětského disidenta, který se celý život snažil dostat Tatary z vyhnanství zpět do krymského domova. Minulost je pro mladého muže velké téma.

Tataři vytrvale ruský vpád kritizují, předák jejich politického zastoupení Refat Čubarov o nové vládě a jejích ozbrojencích mluví jako o teroristech. Ačkoli se to Marat Tesin snaží vysvětlit sebelépe, nakonec dojde k tomu, že hlavním zdrojem tatarské nejistoty je nedůvěra k vládě v Kremlu a obava, že minulost se nějakým způsobem bude opakovat.

„Je to na první pohled trochu paranoidní, ale podezřelá mi přijde ta rétorika: kdo s nimi nesouhlasí, je fašista, banderovec, nacista. Debata končí,“ říká Marat. Nejvíc ho zneklidňuje, že najednou už i on kolem sebe na ulici slyší, že Tataři jsou – kvůli umanutému trvání na svém jazyce a kultuře – vlastně nacionalisté. „Ale já se nemůžu změnit na Rusa. Takže jsem asi nacionalista. A od nacionalisty je kousek k extremistovi. A extremista? To už je vlastně fašista,“ domýšlí Marat s hořkou ironií.

Co přesně by se mohlo jeho blízkým na novém Krymu stát a čeho se obává, neumí předpovědět. „Představa, že náš národ noví vládci opět posadí do vlaků a odvezou na východ, mi dnes, musím přiznat, připadá jako nesmysl,“ říká. Není tedy jeho strach z minulosti vlastně stejně „mimo“ jako fascinace krymských Rusů sedmdesát let starým válečným vítězstvím? „Je to možné,“ pokrčí rameny Marat. „Ale jejich tehdejší nepřítel se změnil. Německo už není stejné jako ve třicátých letech. A pokud to nejsou schopni to vidět, pak to znamená, že se nezměnili oni sami.“

Koncem týdne se situace celého Krymu dál zhoršila. Rusové nepustili na poloostrov pozorovatele OBSE, místní parlament demonstrativně odhlasoval připojení k Rusku a ruští vojáci začali obsazovat místní kasárna.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte