Kultura Knihy

Strach buší na dveře

Marie Šulcová: Strach buší na dveře
Marie Šulcová: Strach buší na dveře • Autor: Katolický týdeník

V posledních letech si nelze nevšimnout rostoucí neochoty české společnosti přijímat složitá fakta. Zamýšlet se nad problémy, nahlížet je z více úhlů, chápat spíše než soudit, ptát se spíše než se ideologicky zabarikádovat. Hojně se to dá pozorovat při debatě o našich moderních dějinách. Neprošli jsme vyrovnáním se s komunismem, poválečným terorem ani s chováním velké části národa za okupace. A když se to vezme do důsledků, nikdy jsme si neodpověděli ani na slavné dvě otázky Huberta Gordona Schauera po smyslu naší národní existence: je česká společnost dost velká a mravně silná, aby si budovala samostatnou kulturu? A nebylo by lepší úsilí vložené do národního obrození rozvíjet v rámci kultury německé? Už když Schauer na konci 19. století své otázky formuloval, byla z toho slušná mela, která ukázala, že nepříjemné otázky si sami o sobě klademe jen neradi.

Reklama
Reklama

Přesto je třeba jakýkoli pokus otevřít bolavé téma přivítat, zvlášť pokud jde o pokus tak zdařilý, jako je čtivá novela Marie Šulcové Strach buší na dveře. Vypráví o příběhu kněze na konci osmdesátých let minulého století. Kněze, který přichází na jednu z pražských farností a stává se, jak autorka říká, „výbuchem supernovy“. Mluví otevřeně, káže s tolerancí a nadějí, umí rozesmát, donutí farníky přemýšlet, být aktivní, mladým lidem pomáhá najít cestu k víře. Skutečná osobnost. Jenže páter Jánský má i své stinné stránky – spolupracuje s StB. Snaží se kličkovat, nezadat si, chrání své svěřence před stejnou chybou, ale nemá dost odvahy, aby sám nepodlehl. Když se doba změní, je Jánský přinucen se přiznat. Vyzve farníky, aby se ozval kdokoli, komu svou činností ublížil.

Příběh kněze Jánského z novely Marie Šulcové by byl jen papírovým mravokárným čtením, kdyby nestál na příběhu skutečném. Na příběhu dnes již zesnulého pátera Aloise Kánského, který v osmdesátých letech přišel do břevnovského kláštera a ke kterému Marie Šulcová tehdy také chodila jako mladá dívka na hodiny náboženství. Její novela je literární licencí, nicméně kostra příběhu včetně spolupráce s StB je reálná.

Jak už napsala ve své reakci na tuto novelu Petruška Šustrová, byla Kánského výzva k farníkům poněkud alibistická, protože kdo může tušit, zda Kánský ublížil, nebo ne, když jeho svazek byl skartován jako mnoho svazků aktivních agentů? I tak je třeba vyzdvihnout, že farář Kánský takový krok vůbec udělal. Většina těch, kdo byli k přiznání ke spolupráci s tajnou policií po roce 1989 donuceni, zvolila zlehčování, vytáčky, žaloby či bagatelizaci. A volí tak mnohdy dodnes. Žijí bez reflexe, které sami nejsou schopni, a veřejnost je k ní nenutí. Jánský i jeho skutečný předobraz se naopak omluvil a požádal o odpuštění. Vnesl, a skrze Šulcové novelu znovu připomíná, nepříjemné otázky, na které nechceme hledat odpovědi.

Nejde přitom ani tak o debatu nad kolaborací českých kněží a netýká se ani samotných agentů. Ta otázka je širší a dopadá na nás na všechny: Vadí nám lidé, kteří podlehli nátlaku, vydírání, moci peněz nebo svému pohodlí a udávali, nebo ne? Nebo nám vadí jenom ti, kteří svou vinu popírají a bagatelizují? Třeba Petruška Šustrová ve zmíněném textu tvrdí, že ve svazcích StB našla jen jednoho udavače, který práskal proto, že chtěl vědomě škodit. Většina tak prý činila proto, že neměli dost odvahy to nedělat. V tom případě jsme ve hře všichni. Kdykoli kdokoli může zaútočit na naši odvahu. Selhání, za které je třeba spolupráci s StB stále považovat, tak není otázka historická, ale současná. Dotýká se obecně lidských hodnot a postojů. Nad knihami, jako je ta od Marie Šulcové, si pak uvědomujeme, že k podobným otázkám potřebujeme často popostrčit – v odpovědích, mají-li být upřímné, bychom museli totiž mluvit hlavně sami o sobě.

Asi jako Jánského mladí farníci, kteří to v novele nemají po odhalení svého kněze také snadné. Někteří ho odsoudí, jiní se snaží najít v sobě porozumění. Někteří volí ideologický přístup, který však není cestou k odpuštění, ale k odsudku. Jiní usilují o poznání pravdy o tom, jak spolupráce s StB probíhala, což může vést naopak k uvědomění si vlastních limitů a možností. K tomu na závěr citace z kázání Aloise Kánského, které Marie Šulcová zmiňuje ve své novele: „Obávám se, abychom sami sebe neničili, abychom se nedostávali do situace, ve které už byly jiné společnosti dávno před námi a které zanikly právě proto, že nebyly ochotny naslouchat. Ne ušima, ale otevřeným srdcem!“

Autor je historik.

Marie Šulcová: Strach buší na dveře
Katolický týdeník, 198 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte