Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Speciál

Vůdce odchází

Když T. G. Masaryk opouštěl prezidentský post, napsal o něm Ferdinand Peroutka pro svou Přítomnost článek, který ve většině argumentů pozoruhodně platí i na Václava Havla.

peroutka_ctk_n.jpg
peroutka_ctk_n.jpg • Autor: ČTK

Je slávou velkých lidí, kteří byli prospěšni své zemi, že odcházejí-li, myslíme více na sebe než na ně. Jestliže při něčím odchodu cítíte hlavně účast s jeho osobním osudem, jestliže pociťujete více soustrasti než úzkosti, pak, ať jakkoli vznešeně vypadá, nevykonal mnoho, nebo to, co vykonal, může býti snadno nahrazeno. Jestliže však odchází jiný a vás dříve než mysliti na to, jak se jemu daří, napadne pomyslit si: a jak se nám bez něho povede? – pak mimoděk jste složili největší hold působení tohoto muže. Masaryk odchází – a my nepochybně myslíme více na Československo než na něj. „Když odcházel, mnoho slzí bylo prolito“ – to jest pěkný nápis na pomník mužův. Ale lepší je: „Když odcházel, vlast v starostech počala mysliti na sebe.“ (…)

Reklama
Reklama

V Masarykově osobnosti bývalo několik překážek, které by jinému byly nadobro znemožnily, aby se stal politickým vůdcem. Nebyl to běžný typ, jaký je rád přijímán shlukem lidu na náměstí. Před válkou byl skutečně tím, čím ho nazývali: outsiderem české politiky. Nerozhodujeme, pro koho to byla hana, zda pro něho, či pro českou politiku, ale rozpomeňme se na příčiny toho: byl to individualista, odmítal jít k úspěchu vyšlapanými cestami, jeho racionalismus mu snad také zabraňoval strhovati větší množství a působiti na citlivost, odpor k frázím ho odcizoval prostředí, které si na fráze zvyklo. Původem to byl muž z lidu, ale kulturou, vzděláním jistě nikoliv. Od davu se odlišoval ostřeji než kdokoliv jiný v té době. Choval se nemilosrdně k zamilovaným davovým předsudkům. Lid obyčejně miluje teplo. On otvíral okna v národní domácnosti a působil průvan. Měl málo humoru na lidového vůdce, ještě méně bodrosti. Dohromady – cizí pták v hnízdě české politiky. Nebývá výhodné pro vůdce tak nápadně se odlišovati. Grafologové ujišťují, že Masarykovo písmo z té doby má typicky učenecký charakter. Učenec v politice, která byla zvyklá na advokáty. Posuzujeme-li ho politicky, musíme připustit, že kdysi trpěl převahou učenectví. Svou realistickou stranu vedl téměř profesorsky. Tato strana nestala se nikdy velkou také pro jeho některé osobní vlastnosti. Sotva také bylo ho možno nazvati skvělým řečnickým talentem – povážlivý to nedostatek pro demokratického vůdce, který se musí obracet k množství. Jeho spíše tenký hlas nedovedl pak se zachvívat dojetím ani bouřit, jak se to žádalo. Ale měl dosti osobnosti, aby donutil lidi dávat pozor na obsah řeči. Nebyl prost ani sklonu k dogmatismu: někdy pokoušel se přimět život, aby zpíval tak, jak stojí v nějaké přísné knize předepsáno.

peroutka_ctk_s.jpg
peroutka_ctk_s.jpg • Autor: ČTK

Jeho vůdcovský talent skrýval se v jiných stránkách jeho povahy, které náhle se rozvinuly, když přišla hodina zkoušky, světová válka. Tehdy už lidé nedostávali známky podle toho, zachovávají-li zvyky, dosud domácí v české politice. Masarykovo vůdcovství se zrodilo v mimořádných chvílích války a revoluce. Takový čas, kdy už nestačí řečniti, obyčejně zamíchá pořadím osob. Objevuje se, kdo chce jednat, a ten pak rychle vstupuje do popředí. Objevilo se tedy, že Masaryk chce jednat. Plášť učence se poodhrnul, a ukázala se hruď muže. Mnohý populární řečník se zatím krčil, čekaje, až se bouře přežene. V dosavadním outsiderovi české politiky objevily se především ony vůdcovské vlastnosti, které, jak se projevilo, scházely leckterému dosavadnímu protagonistovi: odhodlanost, odvážnost a bojovnost. (…)

Nezáleží patrně na tom, kdo první na nějakou myšlenku přijde, nýbrž na tom, kdo ji dovede uskutečnit. Není pochyby, že např. strana státoprávně pokroková dříve a neústupněji hlásila revoluci proti Rakousku a lpění na státním právu než Masaryk. Ten dlouho vyjadřoval se o státním právu jen skepticky, a pro otázku revoluce kdysi předělával i Havlíčka, dělaje z něho zásadního odpůrce jakékoliv revoluce, kdežto tento praktický myslitel odmítal jen takovou revoluci, která by se prohrála. Vítězně referuje Viktor Dyk ve svých vzpomínkách, že v poslední rozmluvě, kterou měl s Masarykem před jeho odjezdem do ciziny, Masaryk ustupoval ve všech bodech, pro které se potírali, od revoluce až po státní právo. Ustupoval vskutku – ale kam? Do Paříže, do Londýna, do Ruska, do Ameriky, kde začal organizovat revoluci pro dobytí státního práva. Slavný to ústup z polemiky, a s velkými následky.

Zde, na západě, objevují se v Masarykovi další vůdcovské vlastnosti. Vyjmenujme je: ve styku s masou se oprošťuje, učenectví ustupuje do pozadí; schopnost nalézat populární hesla v něm vzrůstá; objevuje se v něm muž z lidu, jímž byl původem; k novému životu procitá v něm ona bytost, která v dětství při císařských honech, kdy se její krajané jako psi rvali o zbytky masa z panské tabule, tak cítila ponížení a nenávist k pánům, že až plakávala; proto dovede se nyní tak dorozuměti s masou drobného a chudého lidu, z níž se tvořily legie, že nemůže být v jejím srdci zatlačen nikým jiným; dovede pro tyto lidi formulovati i jiná hesla vedle národní svobody (demokratismus, sociální reformy) tak účinně, že oni jsou ochotni nésti kůži na trh; objevuje se v něm talent organizátorský – nebyla malá věc zorganizovati zahraniční revoluci; ukazuje se jako zrozený propagandista; reklama – nebojme se toho slova –, kterou provozuje pro českou věc, funguje bezvadně; propagandistické úspěchy jsou jedny z jeho největších; dovede – rovněž nezbytná vlastnost pro vůdce – odhadnout situaci, prohlédnout vratké postavení Ruska a vsadit vše na západní kartu; ví zároveň znamenitě, v jaké podobě musí svůj národ představit světu, aby pro něj získal sympatie; objevuje v sobě i tvrdost potřebnou k boji; je pro válku až do úplného vítězství, přes všechny oběti; „myslím, že jsem tvrdý,“ říká o sobě sám po letech; i jeho učenecká minulost mu nyní pomáhá k vůdcovské roli; pro svou vědeckou práci je snad jediným známým Čechem na Západě a nalézá otevřené dveře u těch, kteří ho znají podle jména; je to jedna z chvil, kdy český národ má prospěch z toho, že jeden z jeho členů neúnavně v sobě pěstoval vzdělání.

Když se vrací domů, není fakt jeho vůdcovství podroben úsudku stran jako svrchované instanci. Snad, kdyby měly úplnou volnost, by byly dříve zkoumaly, jak někdy při volbě prezidenta dělávají, v kterém měsíci se narodil a narodil-li se v onom měsíci již také jiný slavný český muž, a neumějíce podle ničeho jiného poznati vůdcovskou povahu, hledaly by aspoň, existuje-li toto příznivé znamení; snad by jim byla bývala více vhod některá bezbarvější osoba a snad by byly narychlo vytvořily její idealizovaný životopis; snad by si vymyslely jinou malichernost. Avšak Masaryk se vracel se štítem vítězné revoluce; do síně Národního shromáždění doléhal ještě krok pochodujících legií. Strany Masaryka volily prezidentem nejen proto, že k němu skutečně cítily vděčnost, nýbrž také proto, že musily, nechtěly-li se státi směšnými a ztratiti styk s duší a chápáním lidu. (…)

Tehdy, když se vracel, byla jeho vůdcovská role na vrcholu. Nikdo by se nebyl odvážil mluviti s ním jinak než se svrchovanou uctivostí. Nikdo také by se neodhodlal odmítnouti jeho radu. (…)

V jakém rozsahu udržela se Masarykova vůdcovská role doma? Pomalu se zmenšovala, jak musíme říci. Ze čtyř příčin: vzdáleností od boje v některých lidech vysychala vděčnost, kterou zprvu tak živě cítili; mír, jak Holeček praví, podporuje malichernost a sobectví; národní společnost, za revolučního odboje značně jednotná, postupně se rozrůzňovala a byly činěny pokusy přiřknouti Masaryka jediné skupině a dovoliti pak skupinám ostatním smělost vůči němu; konsolidací politického života v republice nabývali jiní političtí vůdcové sebevědomí a počínali jednat samostatně; přibývající stáří omezovalo počet úloh, jimiž Masaryk byl schopen se zabývati.

V prosinci r. 1918 ovšem ještě nic z toho nebylo. Tehdy vůdcové domácí politiky horlivě přivolávají Masaryka do republiky. Trochu mají trému před svou nezkušeností, trochu se chvějí před radikálním dělnictvem a ministerský předseda dr. Kramář píše do Paříže Benešovi téměř ve jménu republiky, aby Masaryk co nejdříve přijel. Vidí v něm jediného muže, který neztratí autoritu, postaví-li se před dělníky. Sám sobě nedůvěřuje, že by v této roli obstál. A Masaryk svolil, aby byl tímto způsobem exponován: jezdil do továren mluvit k dělnictvu a uklidňovat. Byla to doba, kdy hájil demokracii proti levici. Měla potom přijít doba, kdy bude musit hájit proti pravici.

První vlády republiky zřetelně doplňovaly svou vratkou autoritu autoritou Masarykovou. Jemu svěřovaly vyjednávat s opozicí, když tato s ministerským předsedou mluvit nechtěla; jeho prosily, aby jim opatřil většinu ve sněmovně, kterou by bez něho nezískaly. Za vlády Tusarovy a první vlády úřednické byl Masaryk skutečným vůdcem více než kdykoliv jiný. Jedná se stranami místo ministerských předsedů i obrací se četnými projevy k veřejnosti. Kdykoliv tehdy československá politika ocitla se v koncích – a ocitala se tam často v oné chaotické době – šlo se na Hrad o radu a o pomoc. Tehdy vrcholil Masarykův vliv v republice.

Na začátku roku 1921 je přepaden krutou nemocí, která ho na čas vyřadí z řízení státu. V té době vzniká sdružení vůdců pěti největších československých stran, známé pode jménem Pětka. Když toto sdružení docela se upevnilo, když nabylo sebevědomí tím, že vytvořilo pevnou vládní většinu a rozřešilo několik obtížných úkolů, dostavil se nevyhnutelný následek: zmenšení prezidentova vlivu na vnitřní politiku. Avšak on dívá se na to bez žárlivosti. Dokonce v jednom ze svých novoročních projevů Pětku vychvaluje, v době, kdy veřejnost ještě neví, co si má o tomto útvaru mysliti. Spatřuje v tom, že vůdcové stran dospívají k samostatnosti, nevyhnutelnost, dospívání československé politiky, a těší se spíše z toho, neboť navždy uvěřil v demokracii a ví, že demokracie nemůže býti založena na jediném člověku. Je nutno vytvořiti systém, celý sbor schopných a samostatnému jednání navyklých vůdců.

Od té chvíle nebylo správno Masarykův vliv ve vnitřní politice přeceňovat. Vedení zahraniční politiky zůstalo v jeho rukou až do konce – zde si vůdcové stran sami nedůvěřovali, obávali se, že by se dopustili chyb. Ale v řízení politiky vnitřní stavěli se někdy i do vědomé konkurence k Masarykovi, tu a tam omezovali i volnost jeho projevů. Při jmenování prvních dvou vlád republiky psal Masaryk nastupujícím ministrům známé obsáhlé jmenovací listy, v nichž jim narýsoval celý program jejich činnosti. Zdálo se, že se to stane tradicí, avšak Švehla ji přerušil, pokládaje za úkol koalice, nikoliv prezidenta, aby vládě dodávala směr. Od té doby zachovával Masaryk jen suchou úřední formu jmenovacích listů: propouštím – jmenuji. Masaryk ani jako prezident nerozešel se se svou žurnalistickou minulostí. Vždy věřil v sílu časopisů, založiti týdeník patřilo mezi jeho potěšení. Psal do novin i jako prezident, dokud Švehla mu nerozmluvil také tuto činnost. Potom psal Masaryk někdy už jen tajně. Ale ministerský předseda měl bystrý zrak pro jeho styl, prohlédl zakuklení a opět intervenoval. Aby vyhověl povinnosti zdrženlivosti, jak mu ji Švehla vyložil a snad i uložil, i své nepřestávající touze psát, psal Masaryk po nějakou dobu různými značkami aspoň referáty o anglické a americké beletrii. V Přítomnosti jich před několika lety vyšlo mnoho sloupců.

Chceme-li přesně vystihnouti poměry, musíme konstatovati, že od roku 1922 byl stát více veden Švehlou než Masarykem, naštěstí Švehlou, který svědomitě zkoumal Masarykovy připomínky. Bylo to setkání dvou duchů: ideologa s praktikem. Někdy nikoliv jen setkání, nýbrž také srážka. Nelze říci, že jen Masaryk měl vliv na Švehlu. Také Švehla na Masaryka. V tomto vzájemném působení převažoval na začátku vliv Masarykův, později Švehlův. Kdyby ministerským předsedou byla bývala osobnost slabší, byl by se tím Masarykův suverénní vliv na vnitřní politiku prodloužil. Avšak síla Švehlovy osobnosti je známa. Byl to také skutečný budovatel státu. Ostatně nebyla v Masarykově bytosti stránka, která by ho uschopňovala dospěti k odbornictví ve věcech hospodářských. Také to ho stavělo stranou v době, kdy hospodářské problémy bývaly osou politiky.

Vytlačen takto poněkud z politiky vnitřní, zůstal svrchovaným vůdcem politiky zahraniční. Zde bychom byli bez jeho moudrého vedení patrně napáchali mnoho osudných chyb. Místo toho nabyli jsme vážnosti větší, než nám snad přísluší podle velikosti státu. Ve znalosti Evropy a světa nikdo se s ním u nás nemohl měřiti, a míti takového muže v čele bylo obzvláště důležito pro stát, v němž diplomacie byla nejmladším ze všech zaměstnání. V zahraniční politice byl Masaryk pro republiku prostě nenahraditelný. Masaryk v tomto případě ovšem znamenalo Masaryk + Beneš. Z jejich rukou přijímali politikové zahraniční rozhodnutí už hotová, poněvadž mimo dr. Hodži nebylo mezi nimi nikoho, kdo by o nich samostatněji přemýšlel. (…)

Masaryk a Beneš úspěšně nahradili mladé republice všechnu diplomatickou tradici, která jí úplně scházela. Také důležitý styk s cizinci byl v jejich rukou. Masaryk přijímal u sebe většinu cizích politiků, žurnalistů, profesorů, spisovatelů a filozofů, prostě proto, že často nebylo nikoho jiného, kdo by je byl přijal a s nimi mluvil. (…)

Jen málo lidí ví podrobně o ceně propagační práce, kterou tím vykonal. V zahraniční politice byl Masaryk naprosto neústupný, pokud šlo o osobu zahraničního ministra. Považoval za naprosto nezbytno pokračovati v tradici, která byla zahájena, a vládní koalice se dozvěděla, napadlo-li ji jednou nebo dvakrát se na to zeptat, že nemůže míti Masaryka prezidentem, nebude-li míti Beneše zahraničním ministrem. Proto ho také doporučil za svého nástupce: tolik mu záleží na diplomatické tradici, již spolu vybudovali, tolik na tom, aby v čele státu byl muž, jenž dovede rozumně analyzovat světovou situaci a poznati, na čí stranu se má Československo postavit a jakých metod má k tomu užívat.

Psychologičtí a političtí spisovatelé, kteří se tím zabývali, rozlišují celkem asi šest typů vůdců: 1. odvážlivci, útočníci, rváči; 2. velkorysí organizátoři; 3. konciliantní zprostředkovatelé; 4. čistí idealisté a moralisté; 5. despoti a fanatikové; 6. chladní počtáři. Je přirozeno, že vlastnosti jedné skupiny někdy přesahují do skupiny druhé. Ale držíme-li se hlavních rysů, zdá se nepochybným, že sto lidí ze sta, kteří pozorovali Masaryka, zařadí ho, jako slavné prezidenty americké, Lincolna a Wilsona, k vůdcovskému typu, který je tu uváděn na místě čtvrtém: idealisti a moralisté.

Sám základ jeho vůdcovství třeba hledati v tom, že vnášel idealismus do politiky. Ať ho při tom političtí praktikové uposlechli nebo ne, on zůstával vůdcem před veřejností, neboť on o svém pojetí mohl přede všemi mluviti, kdežto oni musili mlčeti. Praktikové ho někdy podceňovali, ale pozor! Byl by se svými idealistickými hesly mohl rozpoutati bouři, která by praktiky smetla. Národ, ať vědomě, ať podvědomě, touží po charakteru. On svou činností vytvářel charakter českého národa. Byl to nejsilnější činitel charakterotvorný, jaký jsme kdy měli. Na tom nezáleží, že političtí praktikové během času omezili jeho vliv v domácí politice. I tak jeho hesla projížděla národu kostmi a činila jeho krev červenější. I když později v konkrétních věcech více rozhodovali jiní, on nepřestával býti vůdcem, neboť nesmírně více dotýkal se etosu národa. Pro své idealistické vlastnosti, pro ryzost svého charakteru hodil se spíše než kdo jiný k uctívání. Lid věřil v jeho spravedlivost a, zmaten často některými zjevy, utěšoval se, že v republice je jedno místo, kde panuje vždy čistota smýšlení. Veliká to síla, i když není podepřena žádnou stranou a žádnými hlasy v parlamentě!

Masaryk měl pozoruhodnou schopnost vůdcovskou: dávat účinná hesla. Mnoho z nich jako „demokracie je diskuse“, „nebát se a nekrást“ nikdy nepřestanou blouditi touto zemí. Muž, který kdykoliv v budoucnosti bude se v Československu snažit o morální reformu, nebude se cítit zcela osamělým, poněvadž před ním zde působil Masaryk a vočkoval značné části lidu touhu po mravní dokonalosti. (…) Dovedl svým demokraticko-humanitně-sociálním ideálem vytvořit frontu za války i po ní. Jeho hesla povedou národ, i když už není prezidentem. Význam mnohých politických vůdců, stejně jako herců, pomíjí úplně s jejich odchodem. (…) Avšak Masaryk vedl dialog se světem, jenž nikdy nebude zapomenut.

Jakožto moralista byl Masaryk často více vůdcem mravního citu národa než státu. Bylo to jedno z polí, na němž jeho vliv byl prakticky značně omezen. Jeho puritánské názory na očistu veřejného života Švehla odmítal. Sám jsa osobně čistý, nechtěl Švehla ke všem počátečním bojům a zmatkům, jimiž republika byla stižena, přidati ještě neúprosný boj o čistotu. Říkal, že čistiti se má až v sobotu, nikoliv už v pondělí. Jsa často skličován slabostí vládního režimu, proti němuž se stavěla mnohonásobná opozice, přiblížil se k stanovisku kteréhosi maďarského ministerského předsedy: je třeba připoutávat lidi k režimu třeba hmotnými výhodami. Hněval se, když pro aféru peněz z lihového fondu Masaryk odmítl předsedovi senátu Práškovi podat ruku. Jaké to neštěstí – myslil si skoro –, ať už je pravda jakákoliv; proč ke všem obtížím máme míti ještě tu, že vypukne konflikt mezi prezidentem a předsedou senátu!

Jako z leckterých jiných světových vůdců, tak i z Masaryka se stal symbol. Nepůsobil už jen tím, čím skutečně byl, nýbrž také tím, co si do něho lidé vkládali. Naštěstí pro jeho nesmrtelnost vkládal si lid do něho svou potřebu idealismu. Proto povede ještě, i když už dávno nebude mluvit ani psát. Švehlovi, jenž se neklamal o základních potřebách státu, bylo nepředstavitelno, že by tento symbol mohl býti odstraněn. Je známo, jak proto účinně ukončil roku 1927 debatu o prezidentské otázce, která se rozpředla mezi pravicí a levicí.

Národ dá se vésti praktiky a oportunisty, a v některých chvílích je dobře, že se jimi dá vést. Ve chvílích, kdy je třeba opatrnosti. Ale přitom nemizí z něho potřeba někoho ctít, na někoho navěsit všechen svůj vlastní idealismus. Nebylo v republice osoby vhodnější k uctívání nad Masaryka. To, čím byl, i to, co v něm lidé viděli, vytvořilo masarykovskou tradici. Tato tradice přetrvá nás všechny. Bude sílit ještě tehdy stát, až už nikoho z nás dnešních nebude.

Vrátit se zpět na rozcestník textů k 80. výročí narození Václava Havla

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte