Je 17. listopad. Jedu s kamarádkou do Psychiatrické léčebny v Opavě. Její dcera spáchala před pár dny sebevraždu – zachránili ji a teď je prvních pár dní na uzavřeném oddělení, tedy abych byla přesná – jedná se o Stanici 19 A (vzpomínám na My děti ze stanice ZOO).
Procházíme branou, je sychravé listopadové brzké odpoledne. Prvorepublikové vily opatřené v oknech bílými mřížemi vyhlížejí zlověstně, jsou oprýskané, mezi nimi pokroucené vzrostlé stromy bez listí, to už nám šustí pod botami. Procházíme kolem skupiny mladých lidí, kteří hrají volejbal – pacienti? A vlevo zas jiní, starší, zaujatí petangem. Neupravená zahrada, kolem očíslované vily – pavilony, na oknech ty bílé mříže. Některé budovy vyhlížejí opuštěně a zcela vybydleně. Jen pár lidí se šourá parkem. Před námi se táhne vysoká zeď, která obklopuje pavilon, jenž je naším cílem. Existence zdi je podivná – procházíme širokým otevřeným průchodem bez možnosti otvor nějak uzavřít; jako by pár metrů ve zdi chybělo.
Pavilon za zdí, zdi kolem nás a v nás, vzpomínám na Sartra, vcházíme otevřenými dveřmi, stoupáme rozlehlým schodištěm, nad námi vysoký strop. Zvoníme na oddělení žen. Po chvíli nám otevírá sestra a pouští nás dovnitř. Dveřím zevnitř chybí klika a sestra navíc ještě zamyká. Ocitáme se v prostorné nehostinné hale – čekárně. Jak nazvat prostor, který je vykachličkován na podlaze šedými dlaždicemi a stěny do výše metru a půl jsou pokryty bleděmodrými obkladačkami. Uprostřed dva tři nízké kulaté stolečky, vysoká okna s mřížemi, ale čím jsem zaujatá jako prvním – žena neurčitého věku telefonuje z automatu na zdi a je oblečená pouze od pasu nahoru, dole jen ve spodních kalhotkách. Jiné pacientky polehávají na řadě koženkových křesílek podél zdi, bloumají halou, další posedávají, některé znehybnělé v prostoru alespoň koulejí očima.
Kdo je pacient a kdo personál? Říká se ironicky, že pacienta poznáš podle toho, že mu na krku visí šňůrka s klíčkem od skříňky. Potřebuji na toaletu a nacházím ji po pravé straně dále od vstupních dveří v postranní chodbě: Jednotlivé kabinky jsou označeny velkými cedulemi, na kterých jsou oboustranné nápisy volno – obsazeno, ale informace se nezakládají na pravdě.
Vše prostupuje pach (člověčí i tabákový). Nevím, jak to vypadá na samotných pokojích, ale i z toho mála, co vidím, jsou cítit prošlá desetiletí: vypadá to, jako kdybychom se ocitli v tuhých normalizačních letech, umělá hmota, kachličky, bílé stěny, sem tam jakýsi obrázek, ale obraz neutěšeného prostoru je dokonán. Vyprávění o ukradených snídaních, a nejen jich, studeném čaji na příděl, vybarvování předtištěných mandal, zvláštní komunitě žen a dívek s roztodivnými psychiatrickými diagnózami společně s dcerou mé kamarádky…
Najednou mám pocit, že pokud se člověk dostane do tohoto prostředí, je potrestán jeho vzhledem. Či je to terapeutický záměr? Nevlídnost a skoro nelidskost Stanice 19 A nutně musí vyvolat dojem – buďme proboha normální! Možná že by pár záběrů z tohoto pavilonu mohlo omezit nárůst psychiatrických onemocnění. Je 17 hodin, doba rozloučení. Plyšový pes ve skříňce je přes den uzamčen, jako ostatně všechny osobní věci pacientek, přes noc je s majitelkou v posteli, ale musí se držet skrytý pod peřinou a nejlépe s jednou tlapkou v dlani. Domlouváme se na další návštěvu a všichni se kocháme nadějí, že pavilon, kde naše pacientka má strávit další týdny pobytu – Stanice č. 17 –, s volnějším režimem, bude podstatně vlídnější. Cestou domů přemýšlím, jestli bychom neměli být mnohem laskavější k nemocným duším, které potřebují naši lásku stejně jako pacienti s angínou, nemocným srdcem či zlomenou nohou.
LENKA ŽVAKOVÁ
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
