52_tema01_R03_2011_n.jpg
52_tema01_R03_2011_n.jpg

52_tema00_R03_2011_s.jpg
52_tema00_R03_2011_s.jpg
Když Barbora Marešová zaslechla melodii poštovského panáčka, vyšla na silnici před dům a pošťačka jí předala dopis s pruhem. Mají to už jako zaběhaný rituál: Marešovi mají malou farmu na samotě u Loun a o zemědělské agendě komunikují s úřady docela často. Tentokrát však byla na obálce místo známých adres hlavička exekutora Kamila Košiny. Překvapená matka tří dětí proto dopis otevřela rovnou na místě a zběžná četba ji přibila k zemi. „Návrh na nařízení exekuce pro 10,00 Kč,“ stálo v dopise. Desetikorunu po ní chtěl Dopravní podnik města Ústí nad Labem, věc svěřil najatému advokátovi a ten zase exekutorovi. Výsledek: Marešová měla do patnácti dnů poslat na exekutorův účet 11 904 korun. Když se opozdí, bude platit ještě víc, bezmála 17 tisíc.

„To je nějaká hloupost,“ táhlo ženě hlavou. Na přelomu tisíciletí ji sice revizor skutečně několikrát přistihl v městském autobuse bez lístku, ale pokuty dávno zaplatila. Protože Marešová patří k lidem, kteří si „papíry“ ještě po letech nechávají v šuplíku, mohla rozložit na stole výpisy z účtu vedle pokut. Po chvilce porovnávání čísel ji čekalo nemilé překvapení. Opravdu našla to, co stálo v exekučním návrhu. Měla dopravnímu podniku zaplatit 810 korun, poslala však jen osm stovek. Přirážku za jízdu načerno zaplatila, na desetikorunu, kterou jí revizor přičetl za jízdné, zapomněla. Následujících sedm let se nic nedělo, nikdo ji na opomenutí neupozornil. Teď najednou chce exekutor 1200krát víc.

Rodina s malými dětmi, která navíc přestavuje domek, celkem pochopitelně tolik volných peněz na účtu neměla. Nezbylo než se vypravit za rodiči a poprosit je o půjčku. Splácení ukusovalo z rozpočtu rodiny několik dalších měsíců. Barboru Marešovou mnohokrát napadlo: To přece není fér. Proč má advokát dopravního podniku a exekutor tolik peněz za tak málo práce? Vždyť udělali jen to, že mi poslali dopis o exekuci a pak o jejím skončení. A proč mě dopravní podnik nebo jeho advokát na drobný dluh neupozornil ještě před exekucí? Přece jim muselo být jasné, že deset korun bych poslala obratem. Stále víc v ní sílilo podezření, že právo není v tomto případě nástroj spravedlnosti, ale nástroj k zajištění bezpracného a tučného výdělku.

52_tema01_R03_2011_s.jpg
52_tema01_R03_2011_s.jpg
Zároveň v Marešové tento zážitek vyvolal úzkost. Kde ještě mohou číhat drobné, na které jsem zapomněla a doženou mě až znásobené odměnou advokáta a exekutora, strašilo ji. „Obvolala jsem soudy v místech, kde jsem kdy bydlela,“ říká. „Ptala jsem se, zda tam proti mně něco nemají, abych případně stihla dluh zaplatit dřív, než soud nařídí exekuci.“ Nic se nenašlo, ale úzkost stejně zůstala.

Její pocity si dneska umí představit řada z nás. Exekuce postihla v novém tisíciletí více než dva a půl milionu lidí. Mnoho z nich právě proto, že na něco zapomněli nebo o něčem nevěděli. Jiné proto, že si nevšimli nefér ujednání při podpisu úvěrové nebo jiné smlouvy. Většina neměla nic proti zaplacení skutečného dluhu. Šokující byla ale výše částky, kterou si účtovali vymahači. Stali jsme se totiž svědky a často zároveň i oběťmi grandiózního byznysu. Jde v něm o to vytvořit dluh a potom ho za velké peníze – na účet dlužníka – vymoci. Nástroje, které měly původně sloužit ochraně věřitelů, začaly sloužit chytrákům, kteří dlužníky jako na běžícím páse vyrábějí a ždímou. Legalizují to slovy, která znějí rozumně, ale ve skutečnosti jde o morální kýč – to je jedno, že byli podvedeni, dluží, tak ať si nevyskakují a koukají platit.

 

Tisíc způsobů, jak stvořit dluh

Byznys kolem dluhů se už rozrostl do skutečně hrozivého rozměru. Ředitelka Úřadu práce v Liberci Kateřina Sadílková si loni všimla pozoruhodné věci. Jejím podřízeným přibyla nová činnost – co chvíli odpovídali soudcům nebo exekutorům na dotaz, zda a jak vysokou podporu dostávají úřadem práce evidovaní lidé. Součet těchto dotazů ji vyděsil. Liberecký kraj eviduje 25 tisíc lidí bez práce. Za rok přišlo 22 tisíc dotazů na jejich finanční situaci. Dá se předpokládat, že skoro každého člověka bez práce na Liberecku čeká exekuce, některé i několik exekucí. „Lidí, kteří kvůli nevědomosti nebo nepozornosti padli do finanční tísně, přibývá,“ říká Sadílková.

52_tema07_R03_2011_s.jpg
52_tema07_R03_2011_s.jpg
Podobný jev s největší pravděpodobností pozorují také v jiných regionech. Sadílková byla ale příkladně aktivní a vyrazila lidem na pomoc. Sehnala lektory pro cyklus seminářů o finanční gramotnosti a s pojízdnou učebnou se vydala na cestu po městech a obcích kraje. Její pouť přerušily povodně, které loni v létě Liberecko postihly. Ale ne nadlouho. Sadílková se totiž na vlastní kůži přesvědčila, že právě po povodních je třeba s lidmi o pastech, které na ně mohou chystat úvěrové společnosti, mluvit více než kdy jindy. Vyrazila totiž se dvěma stovkami lidí bez práce na pomoc zaplaveným obcím. „V holínkách jsem vypadala jako jedna z obětí záplav,“ říká Sadílková. „Co chvíli mě zastavil nějaký agent se slovy: Jestli potřebujete, zítra vám přivezeme padesát tisíc. Nic nemusíte dokládat, žádné potvrzení o zaměstnání nebo příjmu.“ Jména firem, které nabízely půjčky, si už nepamatuje. Zato ví, že jedna nabídka byla horší než druhá, s vysokými úroky a poplatky. Sadílkovou pobouřilo, že úvěrové firmy chtějí těžit z neštěstí druhých. Seminář se proto během několika dní rozběhl znovu a soustředil se hlavně na postižené obce a rady, na co si dát při uzavírání půjčky pozor. „I kdybychom před dluhovou pastí zachránili jediného člověka, i tak je to super,“ shrnuje Sadílková.

Jenže představa, že stačí pečlivě vybrat mezi více a méně výhodnými úvěry a už se není čeho bát, bohužel neplatí. Riziko, že člověk jen na chvíli poleví v pozornosti a v tu ránu přijde k dluhu, číhá obrazně za každým rohem. Je řada způsobů, jak vyrobit dlužníka. Jen namátkou. Někteří klienti Pražské plynárenské se například nestačili divit, když je obeslal exekutor. Žili v dobré víře, že když mají u firmy na jedné straně přeplatek a na druhé nižší nedoplatek, rozdíl jim přijde poštou. Omyl, o zaslání přeplatku si měli požádat a nedoplatek zaplatit. Kdo si upomínku nevyzvedl, třeba proto, že se přestěhoval, toho našel až exekutor. Pozadu nezůstává ani firma Telefónica. Klidně pošle výzvu k zaplacení pokuty, kde se den odeslání dopisu shoduje se dnem splatnosti pokuty. Penále tak musí zaplatit každý, i kdyby pokutu poslal v tu samou vteřinu, kdy rozlepí dopis. Za pár dní od odeslání do doručení dopisu jde o pakatel. Jenže, co když si absurdity nevšimne, pošle jenom čistou pokutu a za pár let ho potká to, co Barboru Marešovou kvůli desetikoruně?

52_tema03_R03_2011_s.jpg
52_tema03_R03_2011_s.jpg
Riskantní je i obyčejný leasing auta. Stačí, aby ho člověk platil trvalým příkazem v bance a nevšiml si, že v potřebnou dobu tam právě nemá peníze. Pak se mu může stát, že na něj doma zazvoní vymahač leasingové společnosti. Dlužník se omluví a peníze hned druhý den pošle. Nestačí se ale divit, že obvyklá částka tentokrát nestačí. Za návštěvu vymahače má totiž zaplatit deset tisíc korun. A že se mu to nelíbí? Ustanovení, které to umožňuje, přece podepsal jako součást leasingové smlouvy. Pak stojí před dilematem – má nefér peníze zaplatit, anebo se soudit? Soudní obranou totiž riskuje prohru, po níž bude platit ještě mnohem víc.

Pro zarážející vynalézavost tvůrců dluhů stojí za připomenutí případ, který Respekt popsal loni na jaře. Mezi více než sedmi sty napálenými byl i zkušený podnikatel Jiří Svoboda. Založil novou firmu, brzy nato dostal poštou papír, který připomínal formulář statistického úřadu. Nezkoumal ho, vyplnil údaje, podepsal se a v přiložené obálce tiskopis odeslal. Teprve když mu došla faktura na dva a půl tisíce korun, zjistil, že si omylem objednal zveřejnění firmy na portálu brněnského EO Servisu. Svoboda zaplatil, vypověděl smlouvu a myslel, že tím je vše vyřízeno. Omyl, brzy mu došla další faktura, tentokrát už na bezmála 70 tisíc korun. EO Servis mu sdělil, že na jeho portálu být nemusí, ale smlouvu podepsal na dva roky, tak ať uhradí peníze za tu dobu. Svoboda peníze neposlal a teď žije v nejistotě, zda se EO Servis rozhodne je po něm třeba i po letech vymáhat.

 

Byznys místo spravedlnosti

Pro pochopení těchto namátkou vybraných příkladů je třeba trocha teorie a návrat do minulosti. Především, v Česku je častý názor, že co člověk jednou podepíše, to si má také až do dna vylízat. Lidé, kteří smlouvu signují, jsou přece svéprávní a za své činy nesou odpovědnost. Měli si smlouvu dobře prostudovat. Neblahé konce tohoto přístupu jsme mohli na prvních stránkách novin sledovat právě před rokem. Zoufalí klienti společnosti ACM Money unesli jejího advokáta a chtěli po něm, aby zastavil dražbu na jejich dům. Půjčili si totiž necelých 300 tisíc korun a firma po nich chtěla vrátit čtyřikrát víc. Částku nafoukla kouzlením s různými pokutami a penále. Například nabídla klientům zvýhodněné splátky, aby jim pak po několika měsících oznámila, že podle „všeobecných podmínek“ smlouvy a „dodatku ke smlouvě“ na ně neměli nárok. Vrcholem bylo, když začaly dlužníkům chodit jejich splátky nepřevzaté zpět, aby jim pak věřitelská firma za pár měsíců oznámila, že kvůli neplacení úvěru vydraží jejich dům. Pro všechny tyto postupy našla firma ve smlouvě bod, který ji k tomu opravňuje. Dlužníci v existenčním ohrožení se obrátili na soud, ten se jich ale nezastal (věc stále není uzavřena, řeší ji odvolací soud). Pak jim praskly nervy a vzali spravedlnost do svých rukou. Soud jim za únos uložil podmínku.

Zároveň se v Česku rozmohla praxe, že řada smluv má takzvanou rozhodčí doložku. To znamená, že případný spor mezi dlužníkem a věřitelem bude řešit rozhodce, a nikoli soud. Jenže rozhodce se hodí pro řešení sporů mezi dvěma stejně silnými partnery. Pro vztah mezi firmou, která vždy tahá za delší konec, a drobným klientem se nehodí. V praxi se to projevuje tak, že rozhodce v podstatě vždy rozhoduje ve prospěch firmy, která ho najímá. „Někteří rádoby rozhodci mají vazby na podnikatele a těžko lze předpokládat jejich nezávislost,“ vystihl podstatu už před časem soudce pražského vrchního soudu Ladislav Derka. Zatímco tedy k soudu jde člověk s nejistotou, jak jeho spor rozhodne, u rozhodce má jistotu – mám to prohrané, dá za pravdu silnějšímu.

Bezprostředním impulzem, který rozjel byznys s dluhy, byl ale zákon o soudních exekutorech z roku 2001. Navrhli ho poslanci Unie svobody Pavel Němec a Pavel Svoboda spolu s lidovcem Janem Grůzou. Politici napříč stranami i veřejnost jejich „bič na všeho schopné neplatiče a tuneláře“ vesměs vítali. Slibovali si od něj, že soukromí – a penězi motivovaní – exekutoři budou dluhy vymáhat s větším nasazením než dosud úředníci soudů. A že skončí doba, kdy se dlužník směje věřiteli.

52_tema08_R03_2011_s.jpg
52_tema08_R03_2011_s.jpg
Jenže místo slibovaného biče na podvodníky se exekuce staly postrachem drobných dlužníků. Začaly si je masově najímat zdravotní pojišťovny, leasingové společnosti, plynárny, dopravní podniky, banky, stejně jako města a obce. Advokáti a exekutoři brzy zjistili, že nejsnazší výdělek přinášejí drobní zapomnětlivci, lajdáci a lidé v nouzi. Velcí dlužníci, kteří si mohou najmout šikovné právníky, zůstali mimo ohnisko jejich zájmu. Třeba loni proběhlo zhruba 600 tisíc exekucí a malé dluhy, do 20 tisíc korun, tvořily 70 procent z nich. Právě u malých dluhů je částka, která náleží věřiteli, zanedbatelná v porovnání s tím, kolik dostane od dlužníka advokát a exekutor.

Byznys, který s minimální námahou přináší velké peníze, brzy přitáhl silné hráče. Třeba dlužníci pražského dopravního podniku mají proti sobě bývalého ministra vnitra a dnes advokátskou mediální hvězdu Tomáše Sokola. Do dluhového byznysu se zapojil také ten, kdo mu kdysi pomohl otevřít dveře, Pavel Němec. Spolu s bývalým šéfem exekutorské komory Jurajem Podkonickým, nechvalně proslulým tím, že si od svého známého pod cenou koupil vilu v exekuční dražbě, skočil po vymáhání dluhů Všeobecné zdravotní pojišťovny (v hodnotě 430 milionů korun).

Rozjela se mašina, která si zvykla polykat tučná sousta. Jenže drobných zapomnětlivců ubývá, lidé si dávají větší pozor, aby na ně žádný rest nečekaně nevyskočil. Kruh se uzavírá. Když dlužníků ubývá, je třeba vyrábět další. Právě Tomáš Sokol se na tom účinně podílí jako rozhodce. Mezi klienty Společnosti pro rozhodčí řízení, kde je předsedou představenstva, patří třeba firmy Home Credit či Provident nabízející lidem „výhodné“ půjčky.

 

Zaslouží oškubat jako kuře

Vraťme se k příběhu Barbory Marešové. Ústeckému dopravnímu podniku připadl jen zlomek vymožené částky, získal svých 10 korun a k tomu 74 korun na úrocích. Soudní výlohy činily 600 korun. Exekutor Kamil Košina dostal odměnu 3600 korun a paušální náhradu hotových výdajů, třeba poštovného, 4200 korun (počítáno s daní z přidané hodnoty). Celkem si přišel na 7800 korun. Advokát Jan Kačer, kterého si najal dopravní podnik nejen pro tento případ, ale na všechny dlužníky, si účtoval nejvíc – 8200 korun. Protože Barbora Marešová zaplatila v patnáctidenní lhůtě, dostal z toho 3400 korun za „právní zastoupení v exekučním řízení“. Se zbývajícími 4800 korunami za „právní zastoupení při provádění exekuce“ se musel rozloučit.

Zkusme se nyní vyptat jednotlivých aktérů vymáhání bagatelního dluhu, jak případ vidí oni. Začněme u dopravního podniku, jehož akcionářem je město Ústí nad Labem. Proč Marešovou neupozornil na opomenutí a místo toho věc směroval k exekuci? Podle mluvčího Milana Knotka firma nechtěla platit za dopis (poštovné činí 27 korun). „Náklady na upomínky před exekucí jdou k tíži společnosti, nikoli dlužníka,“ říká Knotek. „Navíc nám to žádný právní předpis neukládá.“

Advokát Jan Kačer, který dopravní podnik zastupoval, argumentuje podobně. Upomínat dlužníky by stálo čas a peníze. Ústecký dopravní podnik řešil více než 200 případů měsíčně, a kontaktovat dlužníky by proto prý ani nestihl. „Kdybych s každým navazoval kontakt, nedělal bych nic jiného,“ vysvětluje Kačer, proč rovnou žádal soud o nařízení exekuce. „Neměl jsem to ve smlouvě a neměl jsem k tomu ani žádný jiný důvod. Jsem advokát dopravního podniku, ne povinného, a když mi řekne, dej to na exekuci, nebudu za jeho zády dělat nějaké brikule.“

Jenže zatímco dopravní podnik je k osudům dlužníků jen lhostejný, advokát Kačer je v jiné pozici: čím hůř pro dlužníka, tím lépe pro něj. Je pro něj černou můrou, že se dlužník o svém restu dozví dřív, než soud nařídí exekuci. V takovém případě totiž nedostane ani korunu. Dopravní podnik mu žádný honorář za vymožený dluh nedá, peníze mu přiřkne až soud v rámci exekučního řízení. Taková je jejich smlouva a taková je, ke škodě dlužníků, běžná tuzemská praxe. Ještě na počátku 90. let minulého století byl zástupce věřitele povinen soudu doložit, že dlužníka vyzval k zaplacení – říkalo se tomu poslední pokus o smír. Tato povinnost ale z právní úpravy zmizela.

Kačer reaguje na konstatování, že po Marešové nechtěl dluh před exekucí proto, že by nedostal ani korunu, trochu podrážděně. Ale souhlasně. „No výborně, každému dlužníkovi pošlu dopis za 27 korun, všech více než dvě stě lidí měsíčně budu informovat, aby si zašli na dopravní podnik a zaplatili dluh, nebo na ně přijde exekutor,“ říká Kačer ironicky. „No a co pak? Budu mít leda tak dluhy na poštovném. To bych si rovnou mohl jít hledat jinou práci.“

Za pozornost stojí také fakt, kolik si advokát za tak jednoduchý případ, jakým bylo vymožení dluhu od Barbory Marešové (stejně jako od jiných dlužníků dopravního podniku), účtuje. V žalobách o dluh u dopravního podniku nejde o žádný skutečný spor. Dělají se jako přes kopírák, stačí do stejného formuláře jen zadat jiná data. Přitom si advokát například u dluhu do tisíce korun může účtovat 4500 korun, u dluhu šest tisíc korun 9600 korun. Tyto částky určuje vyhláška ministerstva spravedlnosti. Jenže vyhláška počítá s tím, že do paušálu se musejí vejít jednoduché i složité případy. Na fakt, že s vymáháním tisíců drobných dluhů má advokát jen minimální práci, vůbec nepamatuje. „Jestli bych to nemohl dělat laciněji? To si stěžujte na ministerstvo spravedlnosti, to vydalo vyhlášku, podle které si odměnu počítám,“ argumentuje Kačer. „Proto jsem studoval, abych si za práci účtoval, co mi náleží. Třeba jste tak spravedlivá, že byste si to neúčtovala. Ale já takový nejsem.“

Smlouva s ústeckým dopravním podnikem zajistila Kačerovi opravdu hezký příjem. I kdyby většina z více než 200 dlužníků měsíčně zaplatila v patnáctidenní „levnější“ lhůtě, přišel by si na zhruba 800 tisíc korun měsíčně.

Advokát si své vysoké příjmy od dlužníků, pro které bývá jeho odměna většinou citelným zásahem do rozpočtu, umí sám před sebou obhájit. „Za lidskou blbost je to naprosto přiměřené,“ říká. „Když se někdo nechá chytit při jízdě načerno a neumí si ani vyřešit pokutu, zaslouží si, aby byl oškubaný jako kuře.“

 

Odměna

Nejen odměna advokáta, ale také odměna exekutora se dlužníkům prodraží. Při vymáhání nízké částky exekutor obvykle účtuje 3600 korun jako svou odměnu a 4200 korun jako náhradu hotových výdajů. Teprve u vyšších dluhů se odměna počítá na procenta z vymáhané částky (do tří milionů korun 15 procent, do 40 milionů korun 10 procent).

52_tema02_varianta02_R03_20_s.jpg
52_tema02_varianta02_R03_20_s.jpg
Odměnami exekutorů se v roce 2007 zabýval Ústavní soud. Nález byl průlomový. „Odměna exekutora by měla záviset na skutečně odvedené práci,“ shodlo se celé plénum, tedy všichni soudci. Soud zároveň uložil ministerstvu spravedlnosti, aby změnilo vyhlášku o odměnách exekutorů. Tehdejší náměstek ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila a dlouhodobě jeho blízký spolupracovník František Korbel však rovnou řekl, že ústavní soudce respektovat nebude. „Vnímáme to jako součást diskuse, ne jako kategorický imperativ,“ prohlásil Korbel. Ministerstvo nakonec změnilo vyhlášku tak, že když dlužník dobrovolně zaplatí, dostane exekutor polovinu dosavadní odměny. To se však týká jen vyšších dluhů, pro drobné dlužníky vyhláška nezměnila vůbec nic. Ministerstvo do ní totiž napsalo, že minimální odměna exekutora jsou právě tři tisíce (bez DPH), jež si exekutoři účtovali i předtím.

Je absurdní, že někteří exekutoři ctí Ústavní soud více než ministerstvo spravedlnosti. Třeba viceprezident exekutorské komory Jiří Prošek účtuje při dobrovolném zaplacení jen 1500 korun. „Nález Ústavního soudu je jasný,“ říká. „A je závaznější než ministerská vyhláška.“

Většina exekutorů však tak jako jejich viceprezident neuvažuje. Naopak dělá vše pro to, aby jejich byznys byl co nejvýnosnější. Ukázkovým příkladem jsou znovu pokuty u dopravního podniku. Řada lidí jich má více a nic nebrání tomu, aby advokát a exekutor pokuty vymáhali jako jeden dluh. Většinou to ale nedělají. Například v Praze advokát Tomáš Sokol a exekutor Juraj Podkonický. Vymáhají každou pokutu v odděleném sporu. Rozdíl je citelný. Pro ilustraci, když má dlužník pět pokut, advokát a exekutor ho mohou přijít buď na necelých 12 tisíc, nebo skoro na 60 tisíc korun.

Advokát Tomáš Sokol nechce o slučování pohledávek ani slyšet. Argumentuje tím, že by to dalo práci a zákon to neukládá. „Dlužník je ten poslední, na koho by měl být brán ohled,“ tvrdí. „Nebude poroučet věřiteli, nemá si co vyskakovat, má platit. Majetkoví delikventi si žádný zvláštní servis nezaslouží.“ O tom, že by ho slučování pohledávek připravilo o citelnou část příjmu, se Sokol bavit nechce. Nechce prozradit ani to, kolik na vymáhání dluhů pro pražský dopravní podnik vydělává. „Sám to nevím,“ říká. „A i kdybych to věděl, tak vám to neřeknu. To je moje věc, do toho nikomu nic není.“ Například předloni prošlo exekucí na 200 tisíc pokut za černou jízdu. I kdyby Sokol účtoval každému dlužníkovi jako svou odměnu jen tři tisíce korun (a ne 4500 korun, které reálně může), jsme na grandiózních šesti stech milionech korun.

Dlužníků se také v tomto případě zastal Ústavní soud. Před rokem apeloval na soudce, že to mají být oni, kdo budou jednotlivé případy spojovat. „Ve veřejnosti rezonuje, že situace, kdy vymáhané původně dlužné částky jsou nepatrným zlomkem nákladů řízení, je nespravedlivá a neracionální,“ míní ústavní soudci. Ale hlavně, byznys s dluhy už podle nich zašel tak daleko, že se obrací proti samotnému smyslu vymáhání dluhů – tedy uspokojení věřitele. Když je totiž advokát a exekutor příliš drahý a dlužník se vypořádává s jednou exekucí za druhou a pokaždé jim musí zaplatit, na další dluh v pořadí mu už peníze často nezbudou. Ústavní soudci varují, že zájmy věřitelů, jejich legitimní očekávání, že dluh bude vrácen, jsou v ohrožení. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte