52_tema01_jaros_varianta_R14_2011_n.jpg
52_tema01_jaros_varianta_R14_2011_n.jpg

Hodně lidí se ptá, proč čínští rodiče dokážou vychovávat tak úspěšné děti. Mohu odpovědět, protože jsem to dokázala. Takže, tady je pár věcí, které mé dcery Sophie a Louisa nikdy nesměly dělat:

spát u kamarádů,

jít na školní hřiště,

stěžovat si, že nemohou jít na školní hřiště,

dívat se na televizi a hrát počítačové hry,

samy si vybírat mimoškolní aktivity,

dostat jinou známku než jedničku,

hrát na jiný nástroj než piano či housle,

nehrát na piano nebo housle.


52_tema01_jaros_varianta_R14_2011_s.jpg
52_tema01_jaros_varianta_R14_2011_s.jpg

Kdyby byla Amy Chuová novinářka, mohla by si gratulovat. Její článek, začínající tímhle seznamem zakázaných dětských aktivit, si na webových stránkách deníku The Wall Street Journal letos v lednu přečetl milion lidí a neuvěřitelných sedm tisíc se zapojilo do vášnivé diskuse pod ním. Coby autorka knihy, která měla vyjít jen o pár dní později než novinová ukázka, se ovšem Chuová radovala ještě víc. Do té doby neznámá profesorka práv z Yaleovy univerzity se přes noc stala asi nejslavnější matkou světa.

A nutno dodat, že také matkou nejobávanější. Karikatura na titulní straně jednoho deníku o pár dní později ukazuje dvě děti nad nedojedeným talířem se snídaní. Jejich vyděšený výraz pochopíme po přečtení výhrůžky, kterou jim říkají rodiče: „Jestli to nesníte, dáme vás k adopci Amy Chuové.“

Rodičovské memoáry naturalizované Američanky z rodiny čínských imigrantů nazvané Válečný pokřik tygří matky (Battle Hymns of Tiger Mother) opravdu zaskočily mnoho liberálnějších rodičů. Postaral se o to výsměch „měkké“ západní výchově a hlavně otevřená obhajoba tvrdého drilu, kterým autorka žene své dvě dcery k maximálním výkonům. Ačkoli nesouhlas je asi převažujícím dojmem většiny západních čtenářů, debata, která neutichá ani po dvou měsících, nabízí mnoho mimořádně zajímavých momentů.

Připomíná totiž, že pro řadu rodičů je míra nároků a přísnosti, jakou vůči potomkům zaujmout, opravdu důležitá a nelehká otázka. Krom jiného odráží evidentní obavy Západu z nastupující dominance Číny a dalších asijských ekonomik – tedy právě zemí, které neváhají své děti cepovat tak tvrdě jako Amy Chuová.

Panenky pro charitu

Lulu cvičí tu skladbu na piano už týden, ale výsledek nestojí za moc. Není divu. Malý bílý oslík od Jacquese Iberta je technicky mimořádně náročný kousek. Každá ruka poskakuje po klávesách v jiném rytmu, takže leckdo by asi zapochyboval, zda je v sedmi letech dětský mozek vůbec schopen takový úkol zvládnout. Ne tak Amy Chuová. Starší sestra Sophie to před pár lety přece také zahrála, tak proč by nemohla Lulu. Dívenka trénuje jako o život, k večeru jí ale docházejí síly. Oznamuje matce, že skladbu vzdává. „Vrať se okamžitě k pianu,“ zní nemilosrdná odpověď. V domě začíná válka.

52_tema02_R14_2011_s.jpg
52_tema02_R14_2011_s.jpg
Tahle scéna patří mezi recenzenty memoárů Amy Chuové k nejoblíbenějším. Následující řádky totiž popírají velkou část citlivých doporučení, která v posledních dekádách dávají rodičům západní psychologové. Lulu odmítá hrát dál, zuří, kope do piana a trhá vzteky noty na kousky. Amy řve jako tygřice a pochybnosti svého židovského manžela, zda tahle skladba není na dceru skutečně příliš těžká, rezolutně odmítá. Z dětského pokoje bere všechny panenky i s domečkem a odnáší je do auta. Zlověstným hlasem pak dceři oznamuje své podmínky. Pokud Lulu do druhého dne perfektně nezahraje Malého bílého oslíka, půjdou panenky do Armády spásy, Lulu nedostane večeři ani oběd a na vánoční i narozeninové dárky může tři roky zapomenout. Dítě kapituluje a znovu usedá k pianu.

Následující hodiny nesmí vstát ani se napít. Nálada v místnosti je na bodu mrazu. Lulu zoufale zkouší sladit oba rytmy dohromady. A pak, pozdě v noci, to najednou přijde. Prsty se rozběhnou po klaviatuře ve schizofrenním rytmu Ibertovy skladby, Lulu přehrává melodii stále dokola a nadšeně volá: „Mami, podívej, je to snadné!“ Tu noc tygří matka a její vyčerpaná dcera usínají jedna druhé v náručí.

Pokud máte pocit, že tohle by se u vás doma stát nemohlo, vězte, že právě s tím autorka knihy počítá. Západní rodiče podle ní přistupují k dětem pomýleným způsobem. Nesebevědomí a vedení zbytečnou úzkostí, aby svým ratolestem neublížili, nechávají jim nesmyslnou volnost, přehnaně je chválí a nevyžadují žádný výkon. A výsledky jsou tristní. Rozmazlené děti bez vůle k úspěchu, marnící čas u televize, případně se věnující nebezpečným koníčkům, jako je hra na bubny, která podle ní bezpochyby vede k drogové závislosti.

To čínský rodič je jiný. Ví přesně, co chce, a hlavně věří, že jeho děti se prosadí, pokud jim nedovolí žádné odchýlení ze správné cesty. Amy Chuová se na začátku knihy svěřuje se svou hlavní obavou. První generace emigrantů, což byli její rodiče, zpravidla tvrdě dře a své děti vychovává v přesvědčení, že nic není zadarmo. Druhá generace slaví úspěch, ale potíž nastává u generace třetí, která už se rodí do příjemného blahobytu. Nakažená „konceptem individuálních práv“ přestává poslouchat a nebaví ji drát se hladově za úspěchem.

Právě tohle se – pro dobro svých dětí – Amy Chuová rozhodla nedopustit. Nekonečné hodiny dřiny na piano a housle, učení do úmoru, na jehož konci se netoleruje jiná známka než jednička a odmala vštěpované přesvědčení, že je třeba být nejlepší ze všech. „Nic není zábava, dokud v tom nejste dobrý,“ zní krédo tygří matky, kterým odráží námitky, že hudba by měla být především radost. Být dobrý se ale dětem někdy nechce, takže je třeba mít po ruce nástroje, jak je přimět. Čtenář lapá po dechu, když Amy vyhrožuje dcerám pálením plyšáků, vyhozením z domu za neposlušnost nebo odmítá namalovaný obrázek k narozeninám, protože není dost hezký. Ale Amy nepochybuje a dotáhne své úsilí do konce – malá pianistka Sophie Chuová má ve čtrnácti letech koncert v Carnegie Hall a pyšná matka sedí v publiku.

Nekonečně mnoho

Je pochopitelné, proč vcelku obyčejná kniha o výchově dvou dětí vyvolala takový ohlas. „Celý národ rodičů se ptá – jsme ti zkrachovalci, o kterých píše, my?“ formuluje hlavní důvod rozruchu v obsáhlé reportáži magazín Time. Americká ekonomika uvadá, dluh Spojených států vůči Číně se hrozivě zvětšuje a Asijci ochotní pracovat více a za méně peněz dnes na dálku ubírají Američanům i Evropanům pracovní místa. Kniha Amy Chuové evidentně tnula do živého provokativní myšlenkou, že Západ diskvalifikuje právě jeho výchova k pohodlnosti.

52_tema03_jaros_R14_2011_s.jpg
52_tema03_jaros_R14_2011_s.jpg
Téma, které Chuová otvírá, je ale zajímavé i bez dilemat globální konkurenceschopnosti. Dnešní západní společnost už dávno nevyznává univerzální výchovný model. Rákosky našich předků vystřídal v 60. letech ultraliberální přístup, který ale v následujících dekádách zpochybnila generace malých tyranů, jak se mezi psychology začalo říkat dětem vyrůstajícím bez nezbytných rodičovských hranic. Kyvadlo se vydalo opačným směrem, dnes je ale kromě odklonu od fyzických trestů a důrazu na dialog s dětmi obtížné hledat nějaký obecný trend.

Pro naše bezprostřední okolí to platí dvojnásob. Oblouk, který opsala tuzemská výchova, samozřejmě vypadá trochu jinak než ten západní. Na podloží poslušnosti a poklidné měšťanské konformity, které Čechům vštípila rakousko-uherská monarchie a navázala na ně první republika, vybudovalo půlstoletí komunistického režimu nadstavbu velmi nepříjemných a nefunkčních výchovných zlozvyků. Nerespektování názorů dětí, zneužívání mocenské převahy nad nimi a odmítání jakékoli výlučnosti a individuality zapustily hluboké kořeny na českých školách i v rodinách. Oteplení, kterým země alespoň částečně dohání západní liberální vlnu, přišlo až po revoluci. Nemá ovšem generační charakter, spíš se každá rodina pokouší narovnávat po svém. „Obecně si myslím, že česká výchova má stále rezervy v několika věcech,“ říká dětský psycholog Václav Mertin, „málo s dětmi mluvíme, málo jim objasňujeme své názory a nasloucháme jejich a málo dáváme najevo emoce. Jinak ale platí, že výchovných modelů je dnes nekonečně mnoho. Mezi Čechy najdete spoustu tygřích matek stejně jako liberálních rodičů.“

Rychlý postkomunistický přerod a absence nových sdílených norem vedou mimo jiné k tomu, že zdejší otcové a matky často tápou. Přístup Amy Chuové může část z nich odrazovat připomínkou odpudivé totalitní přísnosti, těm konzervativnějším naopak ze stejného důvodu vyhovuje. Václav Mertin si myslí, že až na zjevné excesy obsahuje její kniha i mnoho obecně platných a rozumných věcí. „Být ve výchově důsledný je správné,“ vysvětluje psycholog a připomíná, že pevná autorita dává dětem pocit bezpečí. „Také zážitek úspěchu, který autorka tak zdůrazňuje, je důležitý, a pokud si dítě dokáže propojit, že když pracuje, má úspěch, neznám nic lepšího. Rozhodně je podle mě lepší trochu víc tlačit než nechat dítě dělat si, co chce.“

I západní výzkumy ukazují, že zkušenost úsilí a překonávání překážek vytváří v dítěti předpoklady k pracovním úspěchům v budoucnosti. „Děti, které jsou chráněny před náročnými úkoly, si nevytvoří to, čemu psychologové říkají smysl pro mistrovství,“ píše ve své knize editor amerického magazínu Psychology Today Hara Estroff Marano. „Děti, které ho mají, jsou později optimističtější a dokážou se lépe rozhodovat.“

52_tema04_jaros_R14_2011_s.jpg
52_tema04_jaros_R14_2011_s.jpg
Pozitivní význam úkolů a zvládání překážek ale ještě neodpovídá na otázku, jak moc mají svou autoritou a silou rodiče potomky do takových výzev nutit. Jsou příkazy, zákazy a vysoké nároky tou správnou cestou? „Mně to připadá dost šílené,“ myslí si o přístupu Amy Chuové psycholožka Iva Jungwirthová, která přednáší v mateřských centrech a výchovou se zabývá ve své knize Pohodoví rodiče – pohodové děti. „Ostatně ne náhodou dívky z asijských rodin podle statistik mnohem častěji páchají sebevraždy.“

Jungwirthová, sama matka čtyř dětí, rozlišuje mezi domácími pracemi, školou a kroužky. „Domácnost je společná a podílet se na ní musí všichni, takže tady mám právo něco vymáhat,“ vysvětluje Jungwirthová, „školní známky považuji za věc dítěte, zejména u těch starších. A mimoškolní aktivity starších dětí nechávám úplně na nich, nevidím důvod, proč někomu určovat, co má dělat ve svém volnu.“ Představa o nutnosti rodičovského nátlaku vychází podle ní z mylného předpokladu, že děti jsou líné a bez vůle. „S tím nesouhlasím,“ říká psycholožka, „to nejlepší, co může rodič udělat, je ukázat svým příkladem, že ho zajímá svět kolem něj. Že poznávat jej je zábava a radost. Pokud učení postavíme tak, že nejdřív bude dřina a pak teprve zábava, znechutíme mu to.“

Podobným způsobem s Amy Chuovou na stránkách tisku a na internetu polemizovali i mnozí jiní odborníci a rodiče. Čínská matka ale ve své knize obhajuje kromě čínských tradic také zkušenost rodiny emigrantů, která v cizí zemi začíná úplně od nuly, což pohodlný starousedlík nikdy nepochopí. Dril se Chuovým stává způsobem, jak se prosadit v cizím prostředí, a pro Amy pak opatrovaným rodinným know-how, jehož blahodárného účinku nehodlá své děti ušetřit. V diaspoře se náročná výchova rozhodně osvědčuje, ne náhodou patří k nejúspěšnějším imigrantským kulturám na světě právě Asijci. Svůj tygří příběh ostatně píší už pár let i v Česku.

Nejdřív škola

Pan Le Anh Phong a pan Le Ngoc Tu jsou staří známí z vietnamské komunity v Chebu a dobří kamarádi jsou i jejich synové, kterým tu nikdo neřekne jinak než Jirka a Franta. Potkávají se nejen na místním gymnáziu, ale poslední dva roky takřka denně i po vyučování. „Celé vánoční prázdniny, celé jarní prázdniny, každý víkend a většinu večerů,“ vypočítává devatenáctiletý Jirka čas, který spolu s Frantou v poslední době strávil. Dospívající mladíci nehrají fotbal ani nebuší do kytar: několik měsíců v roce řeší každou volnou hodinu složité fyzikální úlohy. Dvakrát za sebou v týmu pěti studentů vyhráli národní kolo prestižního turnaje mladých fyziků a za Českou republiku pak bojovali v globálním finále, které připomíná regulérní vědeckou disputaci. Soutěžili v Číně a ve Vídni, pokud uspějí i letos, podívají se do Íránu. „No není to úplně středoškolská fyzika,“ usměje se Jirka naivnímu dotazu, „některé problémy jezdíme konzultovat na matfyz do Prahy.“

52_tema05_jaros_R14_2011_s.jpg
52_tema05_jaros_R14_2011_s.jpg
Vypadá to jako klasický příběh veleúspěšných vietnamských studentů, ostatně sedmnáctiletý Franta má ve vitríně navíc ještě bronzovou medaili z astronomické olympiády v Pekingu. Náročný dril, kterým se vietnamští rodiče snaží svým dětem zajistit lepší budoucnost, je poměrně známá věc, naše úspěšná dvojice ale obvyklý obrázek narušuje. Pan Phong opravdu vede Frantu jako správný tygří otec a slovo „musí“ je jeho oblíbeným výrazem. „Říkám mu, tady jsi druhořadý občan, a musíš být dvakrát lepší než Čech,“ svěřuje se pyšně obchodník, který u nás žije už od 80. let, „nic jiného než učení tě nahoru nedostane.“ Pan Tu, otec neméně úspěšného Jirky, je ale úplně jiný. „Rodiče mě nikdy do ničeho nenutili,“ vrtí hlavou Jirka, zatímco jeho maminka s tatínkem tiše přikyvují nad sklenkou jahodového čaje. „Když přinesu špatnou známku, řeknou jen – mohlo to být lepší, ale to je všechno. Na turnaj fyziků jsem se přihlásil sám a koníčky si vybírám taky sám.“

Když zrovna s Frantou neluští fyzikální záhady, hrají u Jirky doma počítačové hry. To totiž kamarád doma nesmí a je po nich celý hladový. „Máme prostě na věc jiný názor,“ vstupuje do společného rozhovoru o výchově obchodník pan Phong, který už od útlého věku trénoval synův mozek logickými hlavolamy. „Nejdřív musí děti perfektně zvládnout základní školu a gymnázium,“ vysvětluje zaujatě. „Až pak si mohou vybrat své koníčky.“

Svou rodičovskou strategii dotáhl k paradoxní dokonalosti. Jeho dcera letos vyhrála třetí místo v celostátní soutěži o nejlepší studentskou kresbu Anežky České. Jde o neobyčejné dílko: česká světice má v podání čtrnáctileté umělkyně až mystický rozměr a kresba teď právem visí v Národní galerii. Pyšný otec přesto své dceři kreslení často zakazuje. „Pořád jenom kreslila, ale na to bude mít čas i v budoucnu,“ usmívá se přísný pan Phong, „teď je čas se učit.“

Konkurenční výhoda

Úspěšní kamarádi s rozdílným zázemím ukazují podstatnou, i když vcelku banální věc – ideální a zaručený výchovný model neexistuje. Co funguje u jednoho dítěte, u druhého selže, nátlak, který jedno přetaví v pracovitost, může jiné dítě zlomit a poznamenat. Fakt, že někdy prostě nelze k dětem přistupovat s univerzálním návodem, si nakonec vyzkoušela i tygří matka Amy Chuová. Zatímco starší Sophie excelovala v Carnegie Hall, u mladší vzpurné Lulu tlak nakonec stejně k ničemu nebyl. Po nekonečných bojích náročné housle, které jí matka vybrala vedle klavíru, vzdala. Amy po vydání své knihy novinářům přiznala, že nátlak přehnala a bývalo by bylo lepší ustoupit dřív.

Jak úlevné může někdy být pro celou rodinu rodičovské nároky vzdát, si před rokem a půl vyzkoušela matka tří dětí, jinak lektorka angličtiny a učitelka v mateřské škole Pavla Svozílková. Její syn Vojtěch už od školky toužil hrát na housle. „Podezřívali jsme ho, že se mu hlavně líbí nosit ten futrál, ale on to hrozně chtěl, dokonce kvůli tomu vydržel i hrát v přípravce na flétnu, kterou nesnášel,“ vzpomíná paní Svozílková. Brzy poté, co nadešel vytoužený den D a Vojta si přinesl domů černý futrál, však nadšení vyprchalo. Po prvních skřípavých tónech všem došlo, že ovládnout jeden z nejnáročnějších hudebních nástrojů vyžaduje tvrdou práci. Matka se rozhodla vydržet a navzdory čím dál větší synově nechuti těžké začátky protrpět. „Nutila jsem se do přísnosti a cvičila s ním, ačkoli ho to vůbec nebavilo,“ vypráví Pavla Svozílková. „Když začal Vojta hrát, nejmladší dcera se vždycky rozplakala a pes začal výt. Nenacházela jsem v tom pozitivní momenty.“ Po roce oboustranného trápení Svozílkovi housle vzdali a k dalším aktivitám svých dětí zaujali mnohem uvolněnější vztah. „Když se Vojty dneska zeptáte, jaký byl nejšťastnější den jeho života, řekne vám, že ten, kdy přestal hrát na housle. Což bych celkem podepsala.“

Dvacet let od revoluce ovlivňují výchovu v Česku dva trochu protichůdné fenomény. Rodiče se učí toleranci a respektování názoru dětí, ale zároveň se stává trendem všestranné rozvíjení dětí od nejútlejšího věku, které vyžaduje rozhodnost i přísnost. „Často zcela nepodložená obava, že se něco prošvihne, když se nezačne včas, je pro dnešní rodiče typická,“ říká Václav Mertin a podobnou zkušenost má také Iva Jungwirthová. „Dnešním trendem je přesvědčení, že já jako rodič nedokážu dítě dostatečně stimulovat a je třeba s ním chodit na nějaké specializované aktivity,“ popisuje psycholožka zkušenosti ze své praxe. „Jóga pro batolata nebo angličtina ve školce jsou typické příklady. Zároveň rodiče nesdílejí s dětmi běžný život, méně s nimi nakupují nebo vaří, což je přitom nejlepší a úplně přirozená příležitost k učení.“

Nejistota a přeceňování významu kroužků mohou mít různé příčiny, ale jednou z nich je bezpochyby i podobná obava, jakou Američanům připomněla Amy Chuová. Svět budoucnosti může být hodně odlišné místo než ten náš a je třeba na něj děti připravit. Není sice úplně jasné jak, ale každý si hledá odpověď po svém. A naučit svou ratolest anglicky, ještě dokud nosí plenky, je asi nejobvyklejší úvaha, jak jí jednou zajistit konkurenční výhodu.

Řada rodičů jistě takhle neuvažuje a jen podléhá módním vlnám, ale s tím, jak se v české společnosti po rovnostářských letech pomalu tvoří sociální vrstvy, se zejména v bohatších a vzdělanějších kruzích výchova a vzdělání stávají – po západním způsobu – sofistikovanou přípravou potomka na budoucnost. „To nejhorší, co bych svému synovi mohla udělat, by bylo připravit ho na snadný život,“ usmívá se ve své kanceláři Taťána le Moigne. Pokud bychom hledali umírněnou českou tygří matku, sedí před námi.

Když opraví on mě

Arsene má svým způsobem smůlu. Jeho matka šéfuje české pobočce Googlu, otec vede internetovou firmu, a on ve svých devíti letech nesmí sám na internet. Stejně tak nesmí sám hrát počítačové hry tak jako většina jeho vrstevníků, kteří paří od rána do večera. Když už ho maminka nechá hrát na svém mobilu oblíbenou hru, má na to deset minut. Jeho rodiče nevydělávají málo, ale drahé dárky dostává Arsene výjimečně – tedy jen pokud podle názoru rodičů skýtají nějaký tvůrčí potenciál, což údajně není případ vysněné konzole Nintendo. A když si chce kluk koupit karty s Pokémony, které má rád, musí se pořádně snažit. Ve francouzské škole, kam chodí (tatínek je Francouz), se dává vysvědčení průběžně třikrát ročně a za každou známku může Arsene vydělat, ale i ztratit určitý obnos peněz, což rozhoduje o tom, na kolik Pokémonů bude mít.

„Učíme ho, že v životě není nic zadarmo, a taky, že je třeba se umět poprat i s tím, co nás nebaví,“ vysvětluje promyšlenou rodinnou strategii Taťána le Moigne. Ona a její francouzský manžel Vassili se v ní snaží skloubit dohromady to, co považují za nejlepší z obou svých kultur – českou tvořivost, určitou disciplínu a přísnost ve výchově, francouzskou toleranci, umění diskuse a zdvořilost. „Češi nepřikládají slušnému vychování takovou důležitost jako Francouzi, my jsme ale s Táňou zajedno v tom, že je v životě velice důležité, i když někdy jde o zdánlivé drobnosti,“ tvrdí otec Vassili. Arsene tak už odmala ví, že od stolu se nestává bez dovolení, „prosím“ a „děkuji“ říká o poznání častěji než jeho vrstevníci. „Ale není to jednostranný nárok, jsou to pravidla, která platí v rodině pro každého,“ vysvětluje Vassili, „nejvíc ze všeho miluju, když opraví on mě.“

Sokol, skaut, tenis, fotbal, klavír a příprava do školy zabírají většinu Arsenových odpolední. Koníčky si vybírá sám, ale jeho matka poté dohlíží, aby je neopouštěl při prvních obtížích. „Chci, aby pochopil, že učení je proces, při kterém je normální, že nám to hned nejde,“ říká Taťána le Moigne „Například s klavírem jsme na začátku bojovali, nešlo mu to. Ale chtěla jsem, aby vydržel, takže jsem trvala na tom, že se nevzdá a bude pokračovat. Časem viděl první úspěchy, dneska hraje sám každé ráno a já mám radost, že pro sebe objevil svět hudby.“

Samozřejmě že jejich syn občas protestuje a stěžuje si, že má zdaleka nejpřísnější rodiče ze všech kamarádů. Taťána s Vassilim s ním ochotně diskutují, vysvětlují své důvody a vyjednávají – ostatně umění se dohodnout patří k dovednostem, které by rádi, aby si osvojil.

„Měl by být charakterní, zdvořilý, empatický a také dobře připravený obstát v rychle se měnícím světě,“ popisuje matka svou rodičovskou vizi. „Nemáme skryté ambice, aby z něj byla hokejová hvězda, ale je nám jasné, že Evropa se bude rychle měnit a naše děti budou muset tvrdě pracovat a umět dobře komunikovat, pokud mají obstát vedle rychle rostoucí Asie.“

Syn česko-francouzských tygrů má ve svém životě kromě řady povinností také jednu zřetelnou výhodu. Jeho rodiče jsou sice nároční, ale ve svých nárocích srozumitelní, konzistentní a milující – z průzkumů mezi dětmi přitom vyplývá, že právě takové autority si děti nejvíc přejí. Arsene tak například už dnes ví, že pokud nebude pít, kouřit a užívat drogy, dostane k osmnáctým narozeninám od otce auto. A v poněkud bližším horizontu – k desátým narozeninám, které připadají na příští leden, se mu konečně otevře svět internetu. I když samozřejmě po přísné rodičovské instruktáži.

Epilog

Na konci února vyšla kniha Amy Chuové v Číně pod titulem Moje mateřství v USA. Zatímco mnozí západní rodiče ještě živě reflektují své slabiny pro nadcházející éru, ve své původní kolébce spustil tygří příběh zcela jinou debatu. Diskutuje se o tom, že zbytečně striktní a přísný čínský vzdělávací model ničí kreativitu a klade na děti neúnosné nároky, které je mnohdy psychicky poškozují. „Chceme vychovat osobité lidské bytosti, nebo generaci robotů?“ ptá se na svém blogu specialista na vzdělávání profesor Jang Tung-pching z Pekingské univerzity. A pak aby se v té výchově někdo vyznal.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1558

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte