Ve staré ruštině se pojmem „vrač“ nazýval zaříkávač, jenž nemocného léčil slovy. Dmitrij Gusev, hlavní hrdina nového románu spisovatele Martina Ryšavého, tuto funkci dokonale ztělesňuje. Jako by tenhle bývalý divadelní režisér, poté zametač a dispečer moskevských komunálních služeb stál čtenáři za zády a jako osamělý herec k němu vedl nekonečný monolog o lidech a událostech, jež se odehrávají na jevišti ruského života. Ostatně je to Gusev, který v románu Vrač objasňuje původní význam tohoto slova a přisuzuje ho i umělcům. Podle jeho názoru by totiž praví herci, básníci a spisovatelé, již svou řečí působí na lidi, měli svými slovy léčit, a ne je proměňovat v blábol a lež, které zraňují.
Slyšet hlas vypravěče
„Guseva jsem poznal jako vtipného glosátora moskevského uměleckého života a hlavně divadelní scény. Vždy jsme se potkali na nějakém divadelním večírku, kde bvil společnost, a pak jsme jednou jeli na týdenní výlet k Černému moři. Tam jsem zjistil, že skutečně mluví pořád, od rána do večera. Člověk musel odejít do moře, když chtěl mít chvíli klid,“ vypráví Martin Ryšavý v rozhovoru pro brněnský měsíčník Host.
Vrač tedy není čistou literární fikcí, spíš jakýmsi polodokumentem, orálním záznamem a zároveň jeho fabulací. Jde o hutný a neustávající monolog hlavní postavy, před níž nelze uniknout a který nepřerušují ani žádné dialogy. Chvíli jako by si ani čtenář nebyl jistý: promlouvá k němu opravdu sám Gusev, nebo literární postava stvořená Ryšavým? Pro svědectví románu to ale není důležité: „S tím, co napíšeš o mně, to bude stejné: vždycky bude sporné, kdo je tu autorem a kdo jen interpretem, kdo tu co od koho získal a co si člověk, který si tvou knihu koupí, vlastně odnese domů,“ říká Gusev svému pražskému příteli.
Ostatně komu utkvěla v paměti Ryšavého autobiografická prvotina Cesty na Sibiř, oceněná loni Magnesií Literou v kategorii prózy, ten v tajemném posluchači a „zapisovateli“ Gusevova monologu velmi rychle rozpozná autorský rukopis. Spočívá v mnohovrstevném a kompaktním literárním záznamu myšlenek, glos, postřehů, vzpomínek, příběhů a reflexí, vychrlených jakoby jedním dechem. Tentokrát navíc v podání muže s charismatem Hrabalových hrdinů, který má v paměti i nekonečnou zásobu švejkovských historek a anekdot. Ryšavého práce s jazykem ale není literárním pábením. Vrač je výjimečný román svou atypickou formou takto vedeného monologu a obohacuje českou literaturu o další výrazové možnosti. Svým způsobem podobně jako svého času novátorský literární „proud vědomí“ z Joyceova díla Odysseus anebo vnitřní monolog postavy Victora Huga z jeho Posledního dne odsouzence.
Absurdita ruského života
Děj knihy Vrač je přitom velmi jednoduchý. V první části situované do malého letoviska Gelendžik, kdesi u břehů Černého moře, někdejší divadelní režisér vypráví o svém životě v pronajatém hostinském pokoji. Více historek se však týká osudu Jurky Bgaševa, jeho spolužáka z dob divadelních studií, nezkrotného bohéma a bouřliváka, mířícího pomalu, ale jistě do náruče smrti. Okolo tohoto příběhu se točí desítky dalších barvitých líčení o životě studentů a pozdějších divadelníků v Moskvě i po celém Sovětském svazu.
Druhá polovina románu se naopak odehrává v kanceláři moskevských komunálních služeb, kam stárnoucí a na divadlo rezignující Gusev povýšil z pozice metaře a pracuje ve funkci dispečera. Namísto manipulace s herci na jevišti tak skrze telefon režíruje pohyb a práci partám údržbářů i zametačů v terénu jednoho centrálního moskevského okrsku.
Obě části spolu souvisejí jen velmi volně a ani samotné reálie nejsou až tak důležité, soudě podle absence detailů, důkladnějšího popisu prostředí, jež spisovatel zmiňuje okrajově či přímo zanedbává. Hlavní akcent spočívá na tragikomickém vyprávění o životě v Rusku. Tento obraz lidského společenství roztroušeného po největším státě světa charakterizuje citát v záhlaví knihy: Rusko, to je ta země, kde se dělají dobré věci špatně. A špatné věci dobře.
„Jen si pusť televizi, co uslyšíš? Že Vysockij a Solženicyn a různí umělci i disidenti byli stateční, ale rozvědčíci a příslušníci KGB, co je honili po světě, byli taky stateční. (…) Cara svatořečíme a Stalina prohlásíme za největší osobnost ruských dějin, tomu říkám vyrovnání s minulostí! Aby všichni pracující věděli, že největší ctností je milovat ruský stát a zdechnout na oltáři vlasti, jedno v jakých barvách. A aby nikdo nikomu nemohl nic vyčítat. Takže nakonec i já jsem vlastně hrdina a ten komsomolec, co na mě řval tenkrát na schůzi, je můj spolubojovník a soukmenovec.“
Kromě popisu ruské absurdity, jejíž aktéři v posledním století osudově ovlivňovali miliony lidských životů, někdejší režisér nadto zasvěceně a živě provádí literaturou, filmem a zejména divadlem. Gusev tu předkládá skvělé úvahy o velkých umělcích, jakými byli třeba Čechov, Bulgakov, Stanislavskij, Majakovskij, Tarkovskij.
Svůj vlastní smích
Martin Ryšavý patří k těm spisovatelům, kteří musí událost nebo člověka nejprve zažít, teprve pak přijde inspirace. Nebo lépe řečeno chuť prožité zaznamenat a vyložit na základě své individuální zkušenosti, citlivosti k životu, schopnosti empatie. Jeho poslední román varuje před různými sny a utopiemi po spravedlivé společnosti, ale i přehnanými lidskými ambicemi, vášněmi, které dříve či později musejí negativně poznamenat konkrétního člověka.
Oproti předešlému dvoudílnému eposu Cesty na Sibiř o světě sibiřských kočovníků, mágů a šamanů, v němž mladý Čech stojící na životní křižovatce hledá sama sebe, Vrač vtahuje do světa slova, umění. Toto prostředí by mělo člověka nějak přirozeně povznášet, jak ale Gusev několikrát trpce konstatuje, umění proměněné v lež a blábol se stává jedním z nejúčinnějších nástrojů moci, která v Rusku ovládala a nadále se snaží silně ovlivňovat lidské osudy.
Což samozřejmě platí o každé zemi s autoritativním režimem. Nedělat za takovéto mocenské konstelace kompromisy je pro každého ctižádostivého umělce možná ten nejtěžší úkol. Gusev přitom ve svém dlouhém monologu žádné řešení nenabízí. Nepřímo však svým osudem svědčí o tom, co lze podniknout v situaci, kdy je mravní i morální integrita člověka ohrožena – prostě se necpat za každou cenu na výsluní, v tomto případě divadelní prkna, ale umět odejít. Opustit sebelepší, byť milovanou práci, kde hrozí, že oproti svým názorům a přesvědčení bude nucen lhát. To se raději stát třeba metařem.
I tohle přímo nevyřčené svědectví a Ryšavého vynikající stylistika, suverénní práce s jazykem a bohatá slovní zásoba dělají z Vrače pozoruhodný román, který umocňuje i závěrečná pointa, kdy čtenář uvyklý na hlavního vypravěče náhle přece jen zaslechne jiný hlas. Svůj vlastní smích.
MARTIN RYŠAVÝ: VRAČ
Společnost pro Revolver Revue, 252 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
