Když David Cameron a Barack Obama minulý týden předstoupili po svém srdečném rozhovoru před novináře v Bílém domě, nezmínili, zda se bavili také o vnitřní politice ve svých zemích. Pokud ano, v takovém případě musel Obama zelenat závistí.
Obama je stejně jako Cameron politikem liberálního středu. Znovu a znovu se pokouší překlenout propast, a když mluvil o snížení deficitu a ekonomických stimulech, mluvil také o své naději, že „v těchto věcech najdeme nadstranické řešení“. Dal by cokoli za to, kdyby měl solidní parlamentní většinu podle koaličního vzoru svého britského partnera Camerona (tedy jeho koalici konzervativců a liberálních demokratů).
Vzdor mnoha kompromisům se Obamovi nepodařilo získat pro svou reformu zdravotnictví ani jeden republikánský hlas ve Sněmovně reprezentantů. Pro jeho velkou reformu finančních institucí hlasovali v Senátu jen tři republikáni, pro rozšíření podpory v nezaměstnanosti dostal dva jejich hlasy. V televizi, rozhlase či na webu jsou Američané bombardováni soubojem dvou politických táborů tak drsně, že pokřiky na premiéra v britském parlamentu vypadají jako nevinné škádlení na čajovém dýchánku. A tady v Americe úplně jiné „čajové dýchánky“ dláždí cestu populistickému hnutí Sarah Palinové.
Jeden ze stereotypních názorů o Americe hlásá, že americká politika je taková, jaká je celá země – rozdělená napůl. Existuje…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 49 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
