Všichni si oddechli, protože Vídeň je teď už městem bez žebráků: můžete se toulat ulicemi s nejlepšími obchody a žádné obrazy bídy vás už nebudou rušit. Ale mělo by nám to být alespoň trochu trapné.
V Evangeliu podle Lukáše je příběh o žebrákovi Lazarovi, který nakonec skončí v nebi, zatímco boháč, který mu nic nedal, skončí v pekle. Ten druhý, to je našinec. Ani my žebrákům nic nedáváme. Vídeňské zastupitelstvo nedávno odhlasovalo zákon, který zakazuje žebrání jako „výdělečnou činnost“ na území města.
„Žebrání jako výdělečná činnost“ (zřejmě na rozdíl od žebrání, které by někdo praktikoval jako své hobby, anebo na rozdíl od žebrání „na překonání momentální nouzové situace“, jak vysvětloval v televizi jeden policejní mluvčí) je cosi jako profesionální žebrání. Žebrat „agresivně“ a „organizovaně“, žebrat s dětmi anebo v rámci ochranné míle kolem škol a kostelů se už tak jako tak dávno nesmí, přičemž už i prosící natažené ruce jsou považovány za agresivní.
Ve vídeňském metru reproduktory před časem vyzývaly cestující, aby žebrákům nic nedávali. Úředně doporučené nemilosrdenství. A v důsledku zákona teď klečící či stojící postavy s papírovými poháry zmizely z centra Vídně úplně. Je tu sezona, přicházejí turisti, žebráci jsou pryč.
Nikomu nechybějí. Protože, ano, pohled na chudobu a ubohost nás odpuzuje. Irituje nás, zneklidňuje,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
