35_R41_2009_n.jpg
35_R41_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Před klíčovou konferencí o klimatu v Kodani si svět stanovil ambiciózní cíle. Na otočení emisních křivek máme podle nich pouze deset let. Jen málo států přitom slibuje, že pro to něco udělá. Kolik nás bude změna klimatu stát? A může být summit úspěšný?

Až po vás. Touto jednoduchou větou by se dala shrnout situace před prosincovou konferencí o klimatu v dánské Kodani, kde by se měly státy domluvit na tom, jaká globální dohoda nahradí po roce 2012 Kjótský protokol. Má jít o snad nejambicióznější mezinárodní smlouvu všech dob, ale je také možné, že z ní zůstane jen rozpačitý kompromis. Nelze totiž říci, že by se jednotlivé země předháněly v ochotě vzít na sebe výrazný díl odpovědnosti. Spíše opatrně vyčkávají, s čím přijdou ostatní.

Pokud bychom si ohřívající se planetu představili jako obrovskou loď, která se šine vstříc mělčině, viděli bychom, že na kapitánském můstku, kde vlaje evropská vlajka, panuje jistá vůle otočit kormidlem. Sedmadvacet důstojníků sice není úplně zajedno, hovoří však o tom, že je třeba změnit směr bez ohledu na problémy, které rychlý manévr způsobí. Zato jinde na lodi nepanuje shoda. Strojovna je rozhádaná a kotelna dává najevo, že chybný kurz nezavinila, a má-li z komína unikat čistší kouř, budou muset ti na palubě sáhnout hodně hluboko do kapsy.

35_R41_2009_s.jpg
35_R41_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Evropa není důležitá
Řada zemí včetně těch chudších v principu souhlasí s cílem, jehož má summit v Kodani dosáhnout: nedovolit, aby se průměrná teplota planety zvýšila o více než dva stupně Celsia ve srovnání s předindustriální érou (zatím vzrostla o 0,8 ºC a o dalších 0,6 stupně pravděpodobně vzroste, i kdyby veškeré emise okamžitě ustaly). Na tom, jak udržet ohřívání Země pod kýženými dvěma stupni, se však dva měsíce před klíčovým summitem svět neshodne.

„Přijatelné“ oteplení planety (o 2 ºC) by přitom nejméně dvěma miliardám lidí přineslo nedostatek vody, nastartovalo by zvyšování hladiny moří trvající stovky let, mnohé oblasti světa by se staly méně úrodnými apod. (důsledky změn klimatu podrobněji viz Respekt 40/2009). Věc je o to složitější, že podle nejčernějších scénářů hrozí ještě mnohem výraznější růst teploty, než je ten, o kterém se běžně diskutuje: podle nejnovější studie britské meteorologické služby, představené na půdě Oxfordské univerzity, stoupne teplota už do roku 2070 o celé čtyři stupně Celsia, budou-li současné trendy pokračovat.

Jak tomu zabránit? Největším zklamáním je zřejmě postoj Spojených států. Po nástupu amerického prezidenta Baracka Obamy se čekal dramatický obrat v dosavadním vlažném postoji vůči hrozbě globálního oteplování, ten se však rodí jen zvolna. Amerika se sice chystá investovat desítky miliard dolarů do „čistých“ zdrojů energie, na druhou stranu však Obama odmítá přijít s jasnými závazky, jak v nejbližších letech omezit emise skleníkových plynů. Zákon, který by mu to umožnil, totiž uvízl v nepřehledných legislativních sporech v americkém Kongresu a do konce roku patrně nebude zcela hotov. Z předběžných verzí zákona se však zdá, že přístup USA v Kodani nebude tak radikální jako evropský, a lze si představit i to, že summit kvůli nejistotě ohledně postojů klíčového hráče vyzní do ztracena.

Druhou zemí, která drží trumfy, je Čína. Spolu s USA odpovídá za 40 % světových emisí skleníkových plynů, takže bez účasti těchto dvou obrů nemá žádná globální dohoda smysl. Před dvěma týdny se sice čínský prezident na půdě OSN zavázal, že jeho země do roku 2020 „výrazně sníží“ množství oxidu uhličitého v přepočtu na jednotku HDP, ale pojem „výrazně“ si lze vyložit různě. V absolutních číslech může Čína dál vypouštět rok od roku více emisí, protože její ekonomika prudce roste.

Čína především vyčkává, s čím přijdou Američané. „Čínské vedení se vůbec nestará o to, jestli se Evropa zaváže omezit emise o dvacet, nebo o třicet procent. Zajímá je pouze to, co udělají Spojené státy,“ říká Sascha Müller-Kraenner, ředitel evropské pobočky americké ekologické organizace The Nature Conservancy. Číňané si uvědomují, že bez účasti USA nemůže případná dohoda z Kodaně fungovat už proto, že na její realizaci nebude dost peněz. Začarovaný kruh se šíří dál tím, že bez Číny se k nějakému zásadnějšímu boji proti ohřívání planety nezaváže Indie ani další rozvojové státy.

Na kolik to přijde
Má-li se planeta ohřát o méně než dva stupně, musí být doslova bleskově přebudován motor světové ekonomiky, který je založen na fosilních palivech a vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší. Jak ukazuje graf, času je velmi málo – globální emise, které rok od roku rostou, by měly začít klesat již do roku 2020. Vyspělé státy proto do té doby musejí omezit emise o 25 až 40 % ve srovnání s rokem 1990. K tomu se však s výjimkou Evropské unie a Japonska zatím nikdo nezavázal a ani evropský slib není bezpodmínečný; jeho razance závisí na tom, s čím přijde zbytek světa.

Zvlášť pesimisticky vyhlíží emisní křivka pro rozvojové státy. Síla, která ji otočí, bude muset být skutečně výrazná, chudé země čekají podobně radikální kroky jako bohaté. Pokud totiž započteme populační růst, dostáváme ještě horší obrázek, než jaký ukazuje graf - vychází, že by emise připadající na jednoho obyvatele rozvojového světa musely do poloviny století klesnout o 60 %.

Evropská komise vypočítala, na kolik peněz změna klimatu v rozvojovém světě přijde. Kroky k tomu, jak se jí přizpůsobit (takzvané adaptace), plus snižování emisí by tu méně bohatou část světa v příští dekádě stály 100 miliard eur ročně, což pro srovnání představuje zhruba šestinu každoročních státních výdajů Číny. (O něco nižší odhad Světové banky hovoří o nákladech ve výši 100 miliard dolarů ročně, naopak některé renomované vědecké ústavy odhadují podstatně víc než Evropa.) Evropská komise zároveň navrhuje, aby rozvojové země platily z vlastních zdrojů pouze asi třetinu ze zmíněných 100 miliard eur. Dalších maximálně 40 % by mohl dodat (zatím neexistující) globální trh s emisními povolenkami.

Zbytek by pak měl podle komise zaplatit vyspělý svět ze státních pokladen. Na Evropu by připadla částka, která by postupně rostla a v roce 2020 by odpovídala dvěma až patnácti miliardám eur ročně. Podle některých nevládních organizací by to ale zdaleka nestačilo, Evropa by měla každý rok platit alespoň 35 miliard eur, což se blíží současné výši státního rozpočtu ČR. Kolik by dávalo Česko, není zatím jasné – nevládní organizace odhadují, že asi 20 miliard korun ročně.

Peníze půjdou chudým státům na stavbu hrází, zavlažovacích systémů, na pomoc uprchlíkům, které vyhnalo z jejich domovů sucho či záplavy, výzkum odolnějších zemědělských plodin a podobně. Také na zavádění technologií, jež neprodukují skleníkové plyny: sluneční, větrnou, případně i jadernou energetiku, izolaci budov, ekologický pohon automobilů… Představme si třeba prosté opatření, které by čínským majitelům slunečních panelů či větrníků umožnilo prodávat elektřinu do sítě; někdo bude muset zaplatit například řadu studií mapujících legislativu, technické parametry elektrické sítě, tarifní politiku státu či možnost půjček a dotací.

GRAF_Emise_s.jpg
GRAF_Emise_s.jpg • Autor: Respekt
Peníze pro Bangladéš, nebo pro ČEZ?
Zdá se, že jde na české poměry o velké sumy (byť 20 miliard Kč je o něco méně, než v Česku dáváme například na vědu), jenže velkou část financí bychom mohli získat docela snadno: stačilo by nevyužít výjimku týkající se elektráren, kterou si Česko vybojovalo v Bruselu, a emisní povolenky v budoucnu energetickým firmám prodávat, nikoli velkoryse rozdávat. „Znamená to menší příjem pro státní pokladnu,“ říká o rozdávání povolenek Vicky Pollardová z evropského „ministerstva“ životního prostředí. Nedávný „přílepek pro ČEZ“, schválený v parlamentu, však ukazuje, že se Česko výjimky nevzdá, a peníze pro rozvojový svět tedy bude muset hledat jinde.

Důležité je si také uvědomit, kolik by stála nečinnost. Mezivládní panel OSN pro klimatickou změnu (IPCC), Světová banka či známá Sternova zpráva se sice v konkrétních údajích liší, v tom základním se však shodují: kdybychom emise neomezili, hospodářské ztráty budou tak velké, že to vyjde v konečném součtu dráž.

O zmíněném návrhu komise bude Evropa před summitem ještě jednat. I kdyby se stal základem širší dohody o financování, zbude spousta nedořešených detailů: kdo bude řídit fondy, do nichž peníze poplynou, kolik peněz půjde na adaptace a kolik na otočení emisních křivek, jakou roli bude hrát v celém systému ochrana tropických pralesů. Vyjednavači se ještě hodně zapotí a je pravděpodobné, že v Kodani se nakonec dohodne jen hrubý rámec, zatímco podrobnosti se budou dolaďovat až v následujících letech.

A pak je tu ještě jedna důležitá věc: nejistota panuje také kolem uhlíkového trhu, který by měl hrát v boji se změnou klimatu klíčovou roli. Obchod s emisními povolenkami zatím funguje pouze v Evropě a v deseti státech na severovýchodě USA. Není jasné, kdy vznikne a jak bude vypadat trh, který by pokryl celé Spojené státy, natož pak trh celoplanetární. Některé prameny přitom uvádějí, že má-li být cíle „dvou stupňů“ dosaženo, musí globální trh začít fungovat už v roce 2015, přinejmenším v zemích OECD.

K tomu připočtěme nejistotu, do níž uvrhl obchodníky s povolenkami nedávný rozsudek Evropského soudního dvora v Lucemburku, podle něhož Evropská komise nemá právo určovat členským státům emisní stropy. Potvrdí-li jej odvolací soud, může se obchodování úplně zhroutit, protože každý stát bude vydávat povolenek, kolik chce, a jejich cena prudce klesne. Pět let před předpokládaným startem globálního trhu jsou to zásadní otázky, na které zatím neexistuje odpověď.

Nedopadnout jako Clinton
Připočteme-li k tomu varovné studie o razantnějším průběhu klimatické změny, než s jakým ve své předloňské zprávě počítal IPCC, či údaje o překvapivě rychlém růstu emisí, vnucuje se otázka, zda jsme možnost udržet růst teploty pod dvěma stupni už nepropásli.

Spojeným státům a Číně by zřejmě nevadilo, kdyby byla dohoda z Kodaně méně radikální. „Nechceme, aby se ,nejlepší‘ stalo nepřítelem ,dobrého‘,“ řekl letos poněkud záhadně prezident Obama. Možná v tom zaznívá obava, že pokud by kodaňský summit dospěl ke smlouvě, která by se pak ukázala nesplnitelná, mohlo by to mít vážnější důsledky než přijetí méně ambiciózního cíle. Naopak jestliže by konečná dohoda počítala například s udržením růstu teploty pod třemi, nikoli dvěma stupni, měli bychom na otočení emisních křivek teoreticky více času – 25 let místo pouhých deseti.

Američané, kteří jsou nyní na tahu, mají každopádně svázané ruce: zákon, který by jim umožnil přijet do Kodaně s konkrétním návrhem, není hotov. Takzvaný American Clean Energy and Security Act (zákon o čisté energii a energetické bezpečnosti) sice v červnu prošel Sněmovnou reprezentantů, Senát jej ale nepodpořil a vypracoval vlastní verzi, kterou zveřejnil minulý týden. Není jisté, zda ji stihne do Kodaně schválit, příslušné výbory se zabývají také reformou zdravotnictví a finančního systému.

Senát nelze obejít – schvaluje mezinárodní smlouvy, a tedy i případnou dohodu z Kodaně. Ignorování horní zákonodárné komory se vymstilo už prezidentu Clintonovi, který sice podepsal Kjótský protokol, Senát jej však odmítl ratifikovat.

Jisté je, že ať dopadne Kodaň jakkoli, loď se už mělčině nevyhne. Jde jen o to, jak tvrdý to bude náraz.

S ČÍM PŮJDOU DO KODANĚ
Spojené státy: Americké emise skleníkových plynů mají podle návrhu Senátu klesnout o 20 % do roku 2020 a o 83 % do roku 2050. Obojí se však počítá oproti roku 2005, což znamená, že ve srovnání s rokem 1990 dojde v roce 2020 jen ke 4% redukci – to je mnohem slabší závazek než evropský. Návrh zavádí také systém obchodování s emisními povolenkami (podrobnosti zbývá doladit). Pokud Senát svoji vlastní verzi zákona o energiích schválí, musejí obě komory Kongresu teprve dohodnout výslednou podobu této právní normy.

Evropa: Chce do roku 2020 snížit emise o 20, případně 30 % oproti roku 1990 (záleží na tom, jaké závazky přijme zbytek světa; EU o podmínkách, za kterých by se rozhodla pro třicetiprocentní snížení, ještě jedná). Evropská komise navrhuje, aby členské země přispívaly rozvojovým státům na snižování emisí a adaptace dohromady 2–15 miliardami eur ročně.

Česko: Přístup se dolaďuje, měl by se měl blížit evropské pozici. V Kodani bude EU vyjednávat jako celek, řada věcí bude předjednána a členský stát má velkou šanci klíčové postoje na poslední chvíli ovlivnit. Dohodu z Kodaně musí ratifikovat český parlament, k čemuž zřejmě může dojít až někdy po roce 2010, protože i po případném úspěchu kodaňského summitu zůstane v mezinárodních jednáních řada detailů k dopracování.

Japonsko chce do roku 2020 snížit emise o 25 % oproti roku 1990; Rusko o 15 % (to ale ve skutečnosti znamená růst emisí, protože ty po roce 1990 prudce klesly); Austrálie o 5–20 % proti roku 2000; Kanada o 20 % proti roku 2006; rozvojové země zatím odmítají přijmout závazky v absolutních číslech, snižování emisí hodlají počítat oproti „obvyklé praxi“, tzv. scénáři „business as usual“ – tedy scénáři, který by platil, kdyby se o snižování nesnažily; tento přístup jim umožňuje úmluva uzavřená v roce 1992 v Riu de Janiero.

6.10. od 11 hodin on-line rozhovor k tématu s Janem Dusíkem na respekt.cz.

7.10. od 11 hodin on-line rozhovor k tématu s Kateřinou Husovou na respekt.cz.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Martin Uhlíř

redaktor

uhlir
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 792

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte