2008-1993-mobr-15engelovaR372008n.jpg
2008–1993-mobr-15engelovaR372008n.jpg • Autor: Respekt

2008-1993-vobr-15engelovaR372008.jpg
Fotografie: Tereza Engelová – Autor: Archiv autorky • Autor: Respekt

Tereza Engelová

(1976) je novinářka, dokumentaristka. Pracovala v zahraniční redakci ČT jako reportérka a moderátorka pořadů Objektiv a Evropské události. Byla zvláštní zpravodajkou ČT v krizových oblastech. Vystudovala dokumentární film na University of London. Nyní žije v Pákistánu a vyučuje na dívčí univerzitě.

O smrti Tomáše Bati jsem se dozvěděla z internetu uprostřed hor pákistánského Kašmíru. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkala a ani jeho osobní příběh mě dřív nezajímal víc, než co jsem se dočetla na stránkách novin a časopisů. Zpráva o jeho odchodu ve mně ale vyvolala překvapivě sentimentální pocity a v duchu jsem mu musela složit hold. Nevíte o tom, pane Baťo, ale díky vám jsem byla v Pákistánu poprvé hrdá na to, že jsem Češka.

Oddanost

Stála jsem před bránou továrny nedaleko Láhauru a mřížemi nakukovala na asfaltové prostranství před sebou. Tak tohle má být Baťapur? Místní Baťovo město?

Z komplexu vyběhl strážný a chtěl vědět, co bych ráda. „Ráda bych o Baťapuru natočila reportáž.“ Trochu nedůvěřivě mě pozval dál. „Máme celozávodní dovolenou, ale zavolám PR manažera. Jestli je ve městě, snad přijede.“

Už jeho první věta mě překvapila. Slovo dovolená většina Pákistánců nezná, volno mají na svátky, ale o dvou týdnech souvislého volna si můžou nechat jen zdát. „Jsem z České republiky, proto mě vaše továrna zajímá. Pan Baťa je původem také Čech,“ snažím se vysvětlit, proč jsem přijela.

Moje informace zapůsobila. Šéf ochranky Násir mi nabídne čaj a rozpovídá se. „Já pana Baťu znám. Jezdí sem pravidelně na kontroly. Moc slušný pán. Pracuji pro něj patnáct let a je to pro mě čest.“ Oddanost chlebodárci, říkala jsem si.

Když jsem se ale zaposlouchala do jeho vyprávění, došlo mi, že to myslí upřímně. V komplexu továrny, jako další dělníci a manažeři, bydlí i s rodinou. Jeho žena a děti mají k dispozici střední školu, knihovnu a sportoviště zdarma. „Všechno musí klapat, platí tu jasný řád,“ připomene proslulé „železné“ metody, které kdysi ve Zlíně zavedl Tomáš Baťa senior.

„Mně to ale nevadí. Já předtím sloužil v armádě a tohle funguje na podobných principech. Disciplína je důležitá.“ Jeho přirovnání mě rozesměje, sama bych s tím asi měla problém, nemůžu se ale ubránit obdivu. Ono to funguje! Ta směs regulí „pracovitosti, slušnosti a trochy biče“, které Baťovi dali v našem Zlíně dohromady, funguje bez ohledu na kulturní rozdíly, bez ohledu na kontinenty.

A před tím smekám. Pan Baťa ukázal, že ve všech kulturách jdou věci stejně, že se lidé můžou domluvit, pokud dodrží základní podmínky. A to upřímnost ke své práci i k lidem kolem sebe. Když jdou osobním příkladem a vyžadují maximální výkon, aniž by přitom ztratili lidskou tvář a přestali se chovat slušně. V dnešním postmoderním světě, kdy relativizujeme, na co přijdeme, kdy se neschopnost zavést si do práce řád často omlouvá kulturními rozdíly nebo kdy se naopak arogance vůči zaměstnancům omlouvá potřebou vysokého výkonu a zaklínadlem „doba je tvrdá“, Čech ze Zlína dokázal, že tomu tak není. A to mě moc těší. Díky, pane Baťo!

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte