Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Televize

Když v roce 1974 zemřel za ne úplně vyjasněných okolností na veřejných záchodcích stanice metra Penn Station v New Yorku, psal deník New York Times v nekrologu, že „jeho mocné stavby z betonu a ocele ovlivnily celé generace“.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
Autor fotografie: ČTK, www.ctk.cz • Autor: ČTK
Autor fotografie: ČTK, www.ctk.cz • Autor: ČTK

Když v roce 1974 zemřel za ne úplně vyjasněných okolností na veřejných záchodcích stanice metra Penn Station v New Yorku, psal deník New York Times v nekrologu, že „jeho mocné stavby z betonu a ocele ovlivnily celé generace“. Na konci byla připojena tradiční zprávička o tom, že po sobě Louis Kahn zanechal manželku Esther a dceru Sue Ann. Když článek četl jedenáctiletý Nathaniel, cítil se trochu zhrzený. Chtěl tam být jako Kahnův jediný syn jmenovaný také. Jenže o Kahnových mimomanželských vztazích a dvou nevlastních potomcích věděla jenom hrstka nejbližších Kahnových přátel.

O čtvrtstoletí později se Nathaniel Kahn – už jako profesionální dokumentarista – vydal po stopách muže, který ho zplodil. Film Můj architekt Louis Kahn (2003) přináší osobní zpověď režiséra, který se potýká s odkazem mrtvého tatínka, na něhož mu po jeho náhlé smrti nezbyla kromě několika pohledů z cest a fotografií žádná hmatatelná vzpomínka. Není to přitom zpověď ukřivděná, spíše velmi empatická. Během pětiletého natáčení objíždí s kamerou Kahnovy nejznámější projekty, které vstoupily do učebnic moderní architektury, mluví s otcovými souputníky, spolupracovníky a rodinnými příslušníky.

Pomalu se tak před námi rozkrývá portrét charismatického vizionáře, jehož schopnost vést tým, okouzlovat na přednáškách a eklekticky spojovat v odvážných stavbách různé styly a materiály byla vykoupena jistou nezodpovědností v osobním životě.

Režisérovi se v rozhovorech s pamětníky daří proniknout pod masku otcovy osobnosti. Ukazuje, že hnacím motorem tvůrčího puzení rodáka z Estonska, který se do USA s rodinou přistěhoval ve svých šesti letech, byly – jak je to u mnoha výjimečných umělců – komplexy. Vzrůstem malý, spíše nevzhledný, na tváři ošklivě zjizvený mladík židovského původu musel už od školy dokázat víc než ostatní. Výrazněji se přitom v oboru prosadil až na prahu padesátky. Neklidného, neustále po světě pendlujícího nomáda také podle výpovědí kolegů poháněla ona vzrušující výsada architektonického umění – možnost zanechávat na různých místech světa nepřehlédnutelné otisky své přítomnosti na tomto světě.

Jedním z nejsilnějších momentů filmu je rozhovor s architektem Shamsulem Waresem. Ten v monumentálním komplexu bangladéšského parlamentu, který se stal Kahnovým uměleckým testamentem, vysvětluje Nathanielovi význam stavby pro národní sebevědomí a vývoj demokracie v jedné z nejchudších zemí na světě. „Neuspořádaný rodinný život je u tak velkých lidí věc obvyklá a nevyhnutelná,“ tvrdí architektovu synovi, který v Dháce zakončuje svou symbolickou pouť za otcem. S láskou na něj koneckonců vzpomínají i dvě dlouholeté milenky, Nathanielova matka Harriet a architektka Anne Tyngová. Obě k němu byly přitahovány tak, že na sebe vzaly v té době nezvyklé a nelehké společenské břemeno a zůstaly svobodnými matkami. Kahnova stopa se evidentně nesmazatelně otiskla nejen do několika výjimečných, nadčasových projektů, ale i do jeho blízkých, kteří na něj i po dlouhých letech nemohou zapomenout.

Můj architekt Louis Kahn

ČT 2, 18. 11., 20.00

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].