Truchlozpěvy, rady a nápady, kteréž člověčenstvu všemu, zvláště pak lidu českému přenešťastný sepsal tvor Emanuel Pyšišvor
 
Kultura Knihy

Truchlozpěvy, rady a nápady, kteréž člověčenstvu všemu, zvláště pak lidu českému přenešťastný sepsal tvor Emanuel Pyšišvor

2007-1341-vobr-21pysisvorR292007.jpg
2007–1341-vobr-21pysisvorR292007.jpg • Autor: Respekt

Ivan Wernisch uspořádal verše legendami opředeného kramáře.

Reklama
Reklama

Truchlozpěvy, rady a nápady, kteréž člověčenstvu všemu, zvláště pak lidu českému přenešťastný sepsal tvor Emanuel Pyšišvor. Je evidentní, že titul útlé sbírky elegií, kárajících i nabádajících k nápravě, jež vydalo nakladatelství Druhé město, vyžaduje vysvětlení. Tím spíš, že ani spisovatelovo jméno nezní zrovna všedně. A proto je tentokrát třeba zahájit četbu tam, kde ji obvykle končíme. Neboli u závěrečného doslovu. Veršotepcovu totožnost totiž dodnes zahaluje rouška tajemství, byť o rozličné spekulace v tomto směru nikdy nebyla nouze.

Komická zoufalost

Kdo tedy byl autorem ironických šlehů, sepsaných střídmým veršem evokujícím školní slabikář, které se střídají s kuriózními poeticky pojatými chvalozpěvy či rekomandacemi typu „Óda na švestkové knedlíky“, „Hymnus na husy svatomartinské“, „Světoborný návrh, aby místo vodárny zřídil se v Praze pivovod“ anebo „Výborná rada, kterak ku smrti odsouzený může si prodloužit život“? Básník Ivan Wernisch, jenž texty vybral a uspořádal, v doslovu uvádí: „Zdá se, je dokonce jisté, že za nešťastného světa tvora se vydávalo více autorů, neboť takto podepsány vycházely kramářské tisky, říkali si tak příležitostní deklamátoři, vystupovali pod tím jménem někteří kupletisté, pyšišvorsky se vtipkovalo v uměleckých kavárnách a ve stolních společnostech, ještě na začátku devadesátých let devatenáctého století se pseudonym Pyšišvor objevil také v čechoamerických krajanských listech.“

Když roku 1875 vyšel první svazek Truchlozpěvů a nápadů, Emanuel Pyšišvor se záhy stal populární postavou a jeho plamenné satirické výzvy rychle zdomácněly po zemích českých, ač veršující pamfletista nevzýval jen místní pospolitost: „Slavným vládám celých států, radám moudrých magistrátů, policejním direkcím, všechněm správám veřejným věnuje ku prozkoumání, ohledání, prohloubání, přenešťastný světa tvor Emanuel Pyšišvor.“

O neznámém pisateli proto začaly kolovat roztodivné legendy, pověsti a dohady. V doslovu uvedený básník a divadelník Jaroslav Kvapil se v roce 1932 rozpomíná následovně: „O pachateli těch básniček dohadoval se můj tatínek, že prý je to týž nešťastník, jenž si před šesti či osmi lety ustřelil nos, chtěje se dobrovolně sprovodit se světa, a vyváznuv životem skládá teď zoufale humorná veršování.“

Naopak o pár řádek dál citovaný redaktor někdejšího Vilímkova nakladatelství Jaroslav Janeček za žalostného pěvce označil administračního úředníka téže firmy, Františka Andrlíka, „postava opravdu tesklivě samotářská a groteskními, jmenovitě milostnými osudy zkrušená“.

Samotný autor oponu tajemství částečně odhaluje v první básni. Nadále sice zůstává skryt za pitoreskním jménem, avšak čtenáři se vyjeví jako osoba fyzickou krásou či životním nadhledem a vyrovnaností vskutku neoslňující. Spíše naopak: „…na tvých tvářích uvad květ, zpromrzle hledíš v svět. V ústech scházejí ti zuby, na tváři a kolem huby vrásky zasil času zub, sežlouts, zkostnatěl a zhub. Zoufalost, jež volá v duši, žádná radost neohluší, a všecko tvé konání nářek jest a zívání.“

Podle již zmíněného Jaroslava Kvapila nebyl Pyšišvorem nikdo jiný než „statný a zdravý mládenec, dr. Josef Hubáček, na konci 19. století šéfredaktor Hlasu národa a Ilustrovaného kurýra“. Což dnes s jistou skepsí připouští rovněž básník Wernisch: „Je v tom všem hodně nejistoty (…) ale pyšišvorem ze všech pyšišvorů nejpyšišvorovatějším nad veškerou pochybnost zůstává Josef Hubáček“.

Teprve poté, co se pátrání takto završuje, se čtenář může opět vrátit na začátek a pustit se do čtení. Obdobně jako při pohledu na tiskařskou rotačku na sebe navazují krátké nebo delší sloupce jednoduchých prostých veršů, hraničících s jarmarečními kuplety, pouťovými baladami či dětskými říkankami. Navzdory komplikacím okolo identity záhadného poety se mnohdy lehce vryjí do mysli, ne nepodobně jako třeba epigramy Karla Havlíčka Borovského.

„…svět už neví, co je ctnost, zato všude švindlu dost (…) Lid teď bezbožný je vele, neví, že povstal z popele, v popel že se vrátí zas, každého až přijde čas. Aneb snad tak hloupý ***jesti/jestli???, myslí, že se mu poštěstí, smrt až přijde, kamkoliv prchnout před ní do polí.“

Ať už byl zkrátka Pyšišvorem kdokoliv, je schopen vidět svět skutečně bez příkras a zároveň se tomuto obrazu (jakož i sám sobě) skrze chmurné trpké verše vesele smát. Byl-li to opravdu Josef Hubáček, lze dodat, že se narodil roku 1850 v Chotěboři a zemřel v roce 1900 v Praze. Jak Wernisch doplňuje, ví se o něm ještě to, že se rád procházíval v Praze po Příkopech a po Ferdinandově třídě s velkou skvrnitou dogou po boku. Zajisté přitom pečlivě pozoroval a naslouchal svému okolí. Ostatně jak jinak by se zrodily i tyto verše: „Neboť z lidské pitomosti rodí zpěv se jeho prostý, a tu vždy je látky dost pro komickou zoufalost.“


Truchlozpěvy, rady a nápady, kteréž člověčenstvu všemu, zvláště pak lidu českému přenešťastný sepsal tvor Emanuel Pyšišvor, uspořádal Ivan Wernisch, Druhé město, 56 stran


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte