Je středa, počátek léta, a já jedu prvně v životě do Davle. Z mapy jsem zjistila, že je to městečko na Vltavě, asi 15 km od Prahy. Cestuju autobusem, podél řeky, proti jejímu proudu, a je to můj další pokus koupit si starší, slušně hrající piano. V předcházejících asi deseti případech jsem neuspěla. Piano ale nutně potřebuju.

Už skoro tři roky bydlím v Praze. Jsem Arménka, narodila jsem se v Baku, ale tam jsem žila jen do devíti let. Když vypukla občanská válka, poslala mě máma (otec už čtyři roky nežil) k tetě do Vilniusu. Tam jsem byla rok a pak jsem se s maminkou, s babičkou a s bratrem Alexandrem shledala u jiných příbuzných v Surgutu na Sibiři. Tady jsme žili do roku 2003. V Jekatěrinburgu, od Surgutu vzdáleném dvacet čtyři hodin cesty vlakem, jsem vystudovala klavír na Uralské státní konzervatoři M. P. Musorgského. V Surgutu jsem pak učila na hudební škole a měla jsem i řadu koncertů. Od léta 2003, kdy maminka všechno prodala a odešly jsme spolu ze Surgutu do Prahy, nemám na čem hrát.

Proto jsem se do Davle rozjela. V novinách jsem zase jednou našla nadějný inzerát. Známí, nemám jich ovšem v Praze moc, se ptají, jestli se po tak dlouhé době dokážu do hraní vpravit. Vím, že ano. Hrát už ale opravdu potřebuju. Nejen proto, že bych se chtěla i v Praze věnovat své profesi. Bez hraní nejsem tak docela sama sebou. Zatím jsem tu totiž prodávala v jednom malém krámku boty.

Ale nestěžuju si. Jsem ráda, že jsme tady, i když jsme padly do rukou jedné ruské podvodnice a přišly o většinu peněz a maminka jen sedí doma a skoro nikam nevychází – přitom bývala společenská, byla uznávanou odbornicí. Projektovala přístaviště, přístavní hráze, nábřeží. Její zrealizované projekty jsou třeba v Kaliningradské oblasti, v pobaltské Klajpedě v Litvě, v Kaspickém moři, ale také ve Vietnamu či v Turecku. Ale v Surgutu jsme s mámou nebyly šťastné. Je tam i divné klima. Město kdysi postavili na močálech a bažinách. A vrátit se do Baku? To už nejde. Dnes bych si tam určitě také připadala jako cizinka. A vlastně bych jí, po všem, co se stalo, skutečně byla. Ne-li ještě něčím horším. Po rozpadu Sovětského svazu nás odtamtud vyhnali. Mnoho známých dopadlo stejně, někteří ale ještě hůř: vlastně ani nevíme, kdo z nich přežil a kdo ne. Z matčiny strany pocházím z arménského knížecího rodu Gasan-Jalalů, kteří kdysi byli vládci staré Arménie. Dědeček mojí babičky se už jako Džalalov v polovině devatenáctého století přestěhoval do Náhorního Karabachu. Měl šest synů, jedním z nich byl babiččin otec. Všichni byli velmi bohatí. Můj pradědeček vlastnil stovky hektarů půdy. Koncem dvacátých let ale o všechno přišel. Z Náhorního Karabachu utekl do Milské stepi – už na ázerbájdžánském území. Žil potom velmi nuzně, ve strašně těžkých podmínkách. Z jedenácti dětí mu zůstaly naživu čtyři. Vznik Sovětského svazu prostě zasáhl do života mých předků krutě. Podobně nás ovšem postihl i jeho zánik.

Na to myslím i v rozpáleném autobusu do Davle. A také na to, jak dopadne moje „obchodní jednání“. Doufám, že piano bude dobré a – levné. A že prodávajícím nebude vadit, že jsem, z jejich pohledu ovšem, Ruska. Ničím jiným pro ně ani být nemohu. Ruský jazyk je moje mateřština, na češtině, kterou mluvím, je to pořád hodně znát. Arménsky jsem nikdy neuměla. Ani moje matka, která se narodila v roce 1944, arménsky nemluví a nerozumí ani slovo. Přitom s Rusy etnicky nemáme nic společného. Na rozdíl od Čechů, když už mám takto uvažovat. Já ale nechci někomu vysvětlovat, že nejsem Ruska, i když vím, že k Rusům tu z pochopitelných důvodů má málokdo kladný vztah. Já bych jenom ráda měla doma piano a pro začátek si zahrála třeba něco z Rachmaninova.

Jenže zatím si nic nezahraju. Ti lidé z Davle, co piano prodávají, nejsou doma. Alespoň to tak vypadá. Nevím. Telefon neberou. Ještě hodně dlouho po domluvené hodině čekám před domem. Chvílemi odcházím opodál, pak zase zvoním. Mockrát telefonuju. A cítím se hloupě.

Po hodině a půl usuzuji, že nezbývá než se zase podél řeky, tentokrát po jejím proudu, vydat nazpátek. Cesta je to ale hezká.

Autorka je klavíristka.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte