0:00
0:00
Obálka vydání 42/2005
42/2005 • 16.–23. 10. 2005

2005/42

Editorial

Editorial

Marek Švehla

Vážené dámy, vážení pánové,
všem, kteří se ozvali na náš inzerát hledající novináře, děkuji za zájem a prosím o strpení. V nejbližších dnech se ozveme. Z nového Respektu chci upozornit na
titulní článek přinášející strhující příběh z Ameriky, jak ji možná neznáte – chudinské a do značné míry nespravedlivé. V rubrice Civilizace nepřehlédněte příspěvek našeho nového spolupracovníka, předního českého vědce Pavla Jungwirtha, který v obecnějším pohledu píše o významu Nobelových cen. A konečně jeden z našich reportérů odletěl do Istanbulu na tamní bienále. Článek přineseme v některém z dalších čísel.

Zahraničí

Svět kolem

Zbyněk Petráček

Republikáni do kouta zahnaní

Michal Sedláček

Pomáhat, když je zle

Tomáš Vlach

Zemětřesení v severním Pákistánu si vyžádalo přes čtyřicet tisíc obětí. Na tom bohužel není nic výjimečného, přírodní katastrofy se odehrávají ve vlastním rytmu, který nikdo ovlivnit nedokáže. Zajímavější je ale lokalita tragédie. Nejvíce škod totiž napáchala v Kašmíru, regionu, který americký prezident Bill Clinton svého času nazval nejnebezpečnějším místem na světě. Zasáhla i Afghánistán, kde vláda stále bojuje se zbytky tálibů, a také pákistánsko-afghánské pohraničí, kde se podle všeho stále skrývá Usáma bin Ládin s kruhem svých nejvěrnějších. Nechtěně tak připomněla zdánlivě pozapomenutou historii. Zároveň však ukázala, jak tuto historii překonávat. Solidarita s oběťmi neštěstí totiž sbližuje zarputilé nepřátele, kteří se mezi sebou více než půlstoletí hádají právě o Kašmír.

Ruku na srdce, kopačky na nohy

Jaroslav Formánek

Merkelová staví tým

Robert Schuster

Říká se, že kancelář šéfa německé vlády v centru Berlína, která se rozkládá na ploše 145 metrů čtverečních, patří k největším premiérským úřadovnám v Evropské unii. Přesně měsíc po předčasných volbách do Spolkového sněmu se zdá téměř jisté, že se do ní nastěhuje šéfka konzervativců Angela Merkelová. Jako první kancléřka v německé historii povede velkou koalici křesťanských a sociálních demokratů.
Předcházel tomu více než třítýdenní zápas se sociálními demokraty, kteří nechtěli vzhledem k těsnému rozdílu hlasů uznat její kancléřský nárok. Co je však důležitější: dosud není vůbec jasné, o jaký program se bude vláda CDU/CSU a SPD opírat. Je rovněž otázkou, jak se Merkelová vyrovná se zvláštními zákonitostmi, které s sebou spolupráce dvou největších stran v zemi přináší.

Komentář

Glosa

Zbyněk Petráček

Glosa

Jaroslav Spurný

Paroubek na cestě do pekel

Erik Tabery

Rudo-černá šance

Uwe Müller

Na první pohled by se mohlo zdát, že koalice dvou největších německých stran nemůže přinést moc dobrého. Vždyť se tak programově liší. Jenže správně to řekl známý politik CDU Kurt Biedenkopf: „Nyní musí křesťanští a sociální demokraté sníst, co si nadrobili během posledních deseti let.“ Skutečně, obě strany si už léta vzájemně blokují většinu pokusů o reformy – do konce vlády Helmuta Kohla v roce 1998 se o to zasloužili sociální demokraté, od nástupu Gerharda Schrödera zase opoziční křesťanští demokraté. A nyní je třeba ukázat, co dokážou společně.

Ve hvězdách

Marek Feigl

Proč se bojíte šéfa

Tereza Brdečková

„Už nikdy v životě neřeknu: tohle bych neudělal,“ shrnul Philip G. Zimbardo (72) své vlastní poučení z celoživotní práce, za kterou teď od Václava Havla přejímal Cenu nadace Vize. Profesor psychologie na univerzitě v americkém Stanfordu tvrdí, že zlo není podmíněno jen povahou jedince, ale převážně situací. Podle něj jsme skoro všichni schopni zlo páchat, tolerovat anebo bez odporu snášet, pokud k tomu narostou podmínky. Jeho teorie jsou podloženy neobyčejně spektakulárními pokusy, z nichž nejslavnější je stanfordský vězeňský experiment z roku 1972. V něm a řadě jiných dospěl Zimbardo k závěru, že za zrůdným jednáním nestojí totalitní systémy, ale situace, v nichž lidé podléhají vnějšímu nátlaku a zacházejí přitom dál než ve skutečnosti musejí. Někdo to zná z pracovních porad, někdo z rodiny, jiný z vězení. V každém kolektivu se začnou po krátké době utvářet vazby a role, svou roli začne hrát moc, poslušnost, strach, schopnost uhýbat. Problém nastane ve chvíli, kdy ten, kdo má autoritu, označí někoho jako „nepřítele“ a ostatní se slepě přidají. V běžném životě je to jen banální otrava, za války to může vést ke genocidě.