Zázrak ve stínu Miloševiče

Jen málo současných umělců je předmětem tak rozporuplných mýtů jako Emir Kusturica (1954). V našem prostředí se uchytily spíše ty pozitivní: vnímáme jej jako zázračné dítě jugoslávského filmu, každý nový film klubové publikum očekává s napětím a nejinak tomu bude i v případě autorova nejnovějšího snímku Život je zázrak. Není ovšem od věci si připomenout, že příběh Emira Kusturici má i odvrácenou stranu.

Svět pro všechny

Kusturicovy mezinárodně oceňované filmy mají k úspěchu všechny předpoklady. Jsou přístupné širokému publiku – svým propojením historických událostí a osudů obyčejných lidí, stejně jako dokonalé rovnováhy dětského a dospělého světa, jež vytváří určitý kontinuální obraz lidského osudu. Kusturicův svět zaplňuje široké sociální spektrum postav, zvířata, politické konotace různých epoch, morálka i bezcharakternost. Autor všechno důsledně staví vedle sebe, jako by vytvářel celistvý obraz společnosti a zároveň jej hned znevažoval surreálnými motivy i všudypřítomným humorem. Spontánní proud různých emocionálních situací a energická smršť, kterou Kusturica dokáže rozpoutat, divákům předvádí jakoby komplexní obraz jiného, jižanského způsobu života. Podle slovinského autora Slavoje Žižka právě odtud pramení fascinace autorovým dílem v zahraničí. Západ v něm vidí přesně to, co vidět chce – cyklus sice nepochopitelných, zato „opravdových“ vášní…