V Japonsku byla minulý pátek zahájena další ze světových výstav řady EXPO. Za mého mládí jim byl přisuzován epochální význam. Brusel roku 1958 či Montreal o devět let později sledovala Praha se vzrušením, jako by se tam jednalo o národní osud. Každá pochvalná zmínka v zahraničním tisku se horlivě přetřásala a nad rostoucími počty návštěvníků se jásalo jako nad hromadami pobitých nepřátel. V ateliérech výtvarníků, hereckých šatnách, kancelářích, redakcích, ale i v kuchyních lepších restaurantů se pak dlouhá léta vyprávělo o grandiózním dojmu, jakým skromní Češi ohromili svět. Výstavy se v podání pamětníků stávaly jakýmsi profánním mystériem, které dodávalo vyšší smysl jejich existenci. Zážitky se měnily v hrdinské legendy. A letos jsem si málem nepovšiml, že se k něčemu vůbec schyluje.
Svět už dnes, zdá se, nijak neohromujeme, jenže ani cizina zdaleka není tím, čím bývala. Může tam každý, jenže na něj většinou není nikdo moc zvědavý. Proslulost nám spíš zajišťují nešikové, kteří v Patagonii zvrhávají vařiče a podpalují národní parky. A my si na poslední EXPO v Hannoveru vzpomeneme nanejvýš v souvislosti s aférou „zombie“, jež vzešla z prostořeké zmínky jistého historika architektury o haitských kořenech předního českého tenora - i v Německu to vyvolalo rozruch, ten se však rozhodně nedal srovnat s věhlasem, jaký si kdysi na výstavách vydobyla Laterna magica.
V šedesátých letech se u nás bortily krovy, řítily balkony a na banány se stály hodinové…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
