Významný a médii sledovaný proces s bývalým důstojníkem BIS Romanem Hrubantem se jedno letošní květnové ráno dostal do neuvěřitelné situace. Soudce Petr Braun zjistil, že „jeho“ soudní síň už stihl obsadit jiný soudce. Nastala sháňka po náhradním sále. Bezmála hodinu trvalo, než se v jiném křídle budovy našla vhodná místnost. Předvolané svědky o tom informoval vzkaz připíchnutý na dveře původní síně. V novém azylu ale nefungoval počítač. Po další půlhodině jej sice technik rozběhl, ale zbytečně: nedostavil se žádný z očekávaných svědků. Proces zahájený v únoru tak bude znovu pokračovat jednacím dnem v půli července a rozsudek se čeká nejdřív na podzim. Soudci Braunovi přitom nelze vytknout žádné svévolné průtahy - od nepodařeného květnového stání má až do dalšího termínu nabitý program: zabývá se dalšími případy. Podobné anabáze přitom nejsou v našem soudnictví nijak výjimečné. Český justiční systém je prostě nastaven tak, že ani ten nejpilnější soudce nemůže někdy třeba rok vynést rozsudek, i kdyby se snahou přetrhnul.
Od Nováka po Bureše
České soudy soudí pomalu, soudců je málo, právní systém má základy v hlubokém komunismu, soudy nejsou vybaveny odpovídající technikou, lidmi, chybějí kanceláře, soudní síně. To jsou slova, která v různých variacích slyšíme od vzniku České republiky. „Pokud nenastoupí noví soudci, hrozí kolaps justice,“ tvrdil v roce 1993 tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Novák. Kolaps nenastal, ale o čtyři roky později si…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 33 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
