Občas si naříkáme na nedostatek zájmu a sympatií ze strany jiných národů. Přitom na dosah ruky od českých hranic žije národ, o němž lze - při vědomí ošidnosti zobecnění - říci, že k nám výrazné sympatie chová. Lužičtí Srbové. Zajímají u nás dnes více než pár desítek entuziastů ze Sdružení přátel Lužice a Spolku česko-lužického? Slovanské ideály v Čechách vyvanuly a s nimi vzala za své i představa morálního závazku vůči „nejmenšímu slovanskému národu“. V Lužici má pojem „Slovan“ stále dosti vysoký kurz - zdejší slovanství ale není ani agresivní, ani mesianistické. Má především sebevymezující roli.Není však třeba být romantizujícím panslavistou, abychom vnímali kulturní blízkost Lužice. Stále živoucí hornolužická (na rozdíl od dožívající dolnolužické) srbština je češtině - po slovenštině - nejbližším jazykem; mentalita lidí je nám snad bližší než slovenská. Přes provázanost s německou kulturou trvají i vztahy k Čechám. U až čechofilní a češtiny znalé „varnsdorfské generace“ (absolvující na konci 40. let lužickosrbská gymnázia v severních Čechách) jsou tato pouta silnější než u dnešní mládeže; i u ní však mnohdy překvapí míra vazby na „zlotu Prahu“ a zájem o studium v naší zemi, spolupráce se sportovními kluby či obliba české dechovky.
Padesát let poté
V roce 1945 teoreticky existovala řada možností: připojení k ČSR, samostatný stát, vznik neutrálního pásma… Sovětské vedení však nemělo zájem na zmenšování své okupační zóny a Lužice se v roce 1949…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 27 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
