Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kultura, Literatura

Ferdydurke + Pornografie

Autor: Repro Respekt
Autor: Repro Respekt

Málokterý autor věnoval tolik úsilí tomu, aby publiku vysvětlil všechny zákruty svého myšlení, jako Witold Gombrowicz (1904–1969) v Deníku, který vycházel v 50. a 60. letech v polském exilovém časopise Kultura. Právě deník mu umožnil pohrávat si s upřímností i pózami, nasazovat si i strhávat důmyslné masky, šaškovat, koketovat i šokovat, ale především pustit ze řetězu bezohledný intelekt a ohromující výmluvnost. Energii k tomuto výkonu, který dodnes fascinuje, čerpal zřejmě z pocitu životního krachu a literárního zneuznání. Polský zeman, nepříliš úspěšný spisovatel a dandy varšavského polosvěta živořil od konce 30. let v argentinském exilu, o rodinný majetek dávno přišel, a když se pustil do Deníku, bylo mu skoro padesát. Psal od mládí, aniž by se zřetelněji prosadil. Jistý ohlas, byť rozporný, vzbudil roku 1937 jeho román Ferdydurke (vydání si tehdy autor z poloviny zaplatil sám), ale počátkem padesátých let se zdálo, že toto dílo už zcela pohltilo zapomnění. Nyní, čtyři roky po českém vydání Deníku, vychází Ferdydurke konečně v češtině.

Nasazení zadničky

Svým experimentálním rázem odpovídá Ferdydurke intelektuálnímu prostředí varšavské avantgardy, k níž se Gombrowicz v druhé polovině 30. let s výhradami hlásil (přátelil se například s Brunem Schulzem a Witkiewiczem). Na první pohled jde o snovou féerii s mnoha groteskními, filozoficky podbarvenými scénami. Vypravěčem je třicátník, který se podobně jako Musilův muž bez vlastností nemůže ztotožnit s jakoukoli společenskou rolí. Výchozí motiv je autobiografický: literární kritika zavrhne hrdinovy povídky jako nezralé, což se přihodilo i Gombrowiczovi s jeho juvenilní prvotinou Zápisník z období dospívání. To podnítí vypravěče, aby nezralosti, neústupnosti a nezařazenosti vzdorovitě přisoudil ty nejvyšší hodnoty, především hlubokou životní autenticitu.

Východiskem vlastního děje je kafkovská metafora: hrdinovi se vetře do soukromí gymnaziální profesor vybavený příslušnou autoritou a nasadí mu „zadničku“, symbolizující dětskou bezmocnost a manipulovatelnost. Její vinou se mladý muž opět mění v dospívajícího studentíka a ocitne se ve školních škamnách. Znovu si prožívá muka hledání smyslu života, plachého erotického probouzení a nezralé opravdovosti, která se u dospělých rozpouští v konvencích. Repríza dětství je o to trýznivější, že ji prožívá se zkušeností třicátníka a své znásilnění, svou totální podřízenost „usazenému“ řádu světa vnímá bez iluzí, které opravdovým dětem činí dospívání alespoň trochu snesitelným. Hotová osobnost se opět mění v hlínu, jež má být teprve hnětena, a cítí, že vzdor je marný: člověk je tím, jak jej vidí druzí, a musí se přizpůsobit jejich představám.

Teror formy

Přes poeticky groteskní háv můžeme román Ferdydurke vnímat jako přesný kriticky realistický vzorník stylů různých vrstev meziválečné polské společnosti. Ten oficiální reprezentují profesoři, poskoci řádu manipulujícího jedincem, aby nemohl dozrát jinak než v přidělené roli. Styl diktují i „tetinky“, pěstující v provinciálním Polsku kulturní návyky okoukané ve vyspělých zemích, aniž by si osvojily opravdovou kulturu. K nejlstivějším manipulacím dochází v oblasti erotické. Gymnazistka, do níž se hrdina mučivě a nevraživě zamiluje, jej tyranizuje krásou, aby mu vnutila sportovní, optimistický, funkcionalisticky vitální styl, jímž se i u nás honosila „moderní“ generace zrozená ve dvacátých letech.

Na gymnáziu, do něhož je hrdina „vržen“, probíhá konflikt mezi dvěma skupinami žáků. Jedna se hlásí k národním, kulturním i všelidským ideálům. Druhá jimi pohrdá, je fascinována syrovostí, jejíž zosobnění nachází její vůdce Štikas v rousseauovské představě člověka nezasaženého kulturou, ve stylu „čeledína, který se nemyje“.

Když se vypravěč vydá spolu se Štikasem na venkov, jsou málem rozsápáni, neboť zubožení venkované si z hrůzy před dobrými úmysly městských intelektuálů zvolili styl podrážděných psů. Oba studenty zachrání aristokratická tetinka v bryčce a odveze je jako hosty na zemanský zámeček, kde se Štikas konečně setká se skutečným čeledínem a pokusí se s ním sbratřit. V patriarchálním světě, kde panstvo („vychované holiči a číšníky“) ospravedlňuje svou nadřazenost stylem zakotveným v tradicích a přísně odděleným od stylu lidového, zapůsobí tato snaha jako rozbuška. Vzájemná manipulace lidu a panstva se v závěru knihy hroutí a končí obrazem nekonečné pranice na podlaze zámecké jídelny. Vypravěč prchá se zemanskou dcerkou, která se do něj romanticky zamilovala, a se zděšením zjišťuje, že i upřímná láska představuje manipulaci, znásilnění, nesvobodu. Nakonec všemu unikne a zůstává sám. Běží pod sluncem, které se špulí jako „zadnička“, s „držkou v rukou“, tedy s čímsi, co je sice vlastní tváří, ale zachází se s tím jako s maskou.

Gombrowicz později uváděl, že ve svém románu předjímal, ale zároveň překonal existencialismu. O Ferdydurke lze ale hovořit i v souvislosti s akčním uměním: všechny scény jsou vlastně popisy jakýchsi umělých událostí, jejichž smysl může plně interpretovat jen hlavní manipulátor – autor. Akční je ostatně i jazyk, vlastně mluva, která překonává čistě literární terén a stává se gestem: slyšíme z ní sarkastickou modulaci hlasu, povzdechy, ušklíbání, znavené zámlky, ale především nepřetržité pulzování energie.

Aristokratický chuligán

I když Gombrowicz osobitě rozvinul poetiku avantgard, oceníme dnes asi víc jeho realismus, ostré vidění Polska a východoevropského milieu, kde pod křehkou slupkou evropanství dřímá hluboký, nezničitelný humus zaostalosti a kde se elitní myšlení dostává do absurdní situace: je tím víc vykořeněné, čím je vytříbenější. Román Ferdydurke u nás vyšel zároveň s pozdní Gombrowiczovou prózou Pornografie z konce 50. let, která je realistická i formálně, ovšem v duchu pozdního měšťanského románu. Pomalu rozvíjená anekdota o snaze dvou stárnoucích mužů vmanipulovat Chlapce a Dívku do těsné lásky se opět odehrává v zemanském prostředí na polském venkově, a to v době německé okupace, kterou autor prožil už v Argentině. Vzpomínky na Polsko zmatněly – na jakési umělé scéně sice kodrcají bryčky a šumí borové háje, příběh by se však mohl odehrát kdekoli. Hlavní hrdinkou je tu opět „nezralost“. Oba manipulátoři se kochají svěží erotikou, jež vyzařuje z mládí, a připravují situaci, aby se hříšně naplnila, ale na závěrečných třiceti strhujících stránkách místo toho svedou mladý pár, aby za dospělé vykonal fémovou, značně amorální vraždu.

V prvním z obou románů hrdina uniká řádu do nekonečné prázdnoty osamění. Pornografie může být vnímána jako ironický dovětek, v němž se dva mladí, bytostně nevinní lidé přimknou k řádu i společnosti radostně spáchaným zločinem. Obě knihy sarkasticky líčí mechanismy, jimiž společnost ovládá a pohlcuje mladého člověka, který dosud neztratil svou opravdovost. Svým aristokraticky výlučným způsobem tak předznamenávají i generační vzpouru proti všem „usazeným“ společenským stylům a proti patriarchálním snahám nasazovat dospívajícím teenagerům „zadničky“, z níž se v 60. letech zrodila rocková kultura.

Witold Gombrowicz: Ferdydurke. Torst, Praha 1997, přeložila Helena Stachová, 281 str. Pornografie. Torst, Praha 1997, přeložila Helena Stachová, 171 str.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 16/1998 pod titulkem S držkou v rukou