Oči Andreje Siňavského (1925–1997) se vyznačovaly jednou zvláštností: každé z nich mířilo jinam, jeho pohled byl rozlomený do dvou zorných polí (podobnou fyziologickou výjimkou byl obdařen i ruský novátor myšlení o jazyce a literatuře Roman Jakobson). Tento vnější rys Siňavského tváře se promítal i do jeho prózy, esejů, do literárního badatelství a nakonec i do životopisu.
Nejlepší léta
Ve všem, co Siňavskij psal a říkal, se zároveň projevoval i kritický a sebekritický odstup od předmětu líčení a také jeho přesvědčení, že psaní i myšlení, pokud má mít cenu, vždy překračuje povolené a zavedené meze. Každá práce se slovem byla pro Siňavského vždy „prestupnaja dějatěďnosť“ - ruský výraz na rozdíl od českých ekvivalentů (trestná, zločinná, kriminální činnost) dobře vyjadřuje přestupek nejen vůči právnímu zákonu, ale i v obecnějším smyslu.
V polovině 50.let Andrej Siňavskij, absolvent univerzity a autor disertace o Maximu Gorkém, vstupuje do neoficiální ruské literatury. Příznačně si volí pseudonym podle postavy židovského podsvětí - oděského zlodějíčka a rozvratníka Abrama Terce. Píše povídky s groteskními a fantastickými rysy, ironické a karikující sovětskou rétoriku. Spolu se svým přítelem a kolegou Julijem Danielem (Nikolajem Aržakem) je posílali na Západ, kde texty vycházely převážně v emigrantských časopisech. V pozdější novele Ljubimov o porevolučních dějinách fiktivního ruského města vyjadřuje jedna z postav spisovatelské krédo: "Ne,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
