0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Komentáře29. 12. 19965 minut

Nejlepší z nejhorších

Spory spojené s volbou Petra Pitharta za předsedu Senátu znovu ukázaly, že ve snaze odsunout nepohodlnou ústavní instituci do politického suterénu si česká pravice dokáže elegantně osvojit i tradiční nechuť levice k existenci druhé parlamentní komory. Předvánoční vnitrokoaliční hádka o předsedu Senátu totiž v důsledku nebyla ničím jiným než dalším krokem k ponížení této instituce. Je tedy na čase vzít Senát v ochranu.

Český národ je tradičně levicový, říkávají čeští konzervativci vždy, když potřebují omluvit volební neúspěch. Letošní prosinec jim konečně přinesl první hmatatelný důkaz této otřepané fráze: spory spojené s volbou Petra Pitharta za předsedu Senátu znovu ukázaly, že ve snaze odsunout nepohodlnou ústavní instituci do politického suterénu si česká pravice dokáže elegantně osvojit i tradiční nechuť levice k existenci druhé parlamentní komory. Předvánoční vnitrokoaliční hádka o předsedu Senátu totiž v důsledku nebyla ničím jiným než dalším krokem k ponížení této instituce. Je tedy na čase vzít Senát v ochranu.

Senát není zbytečný

Reklama

Není divu, že se senátních voleb, jejichž termín byl stanoven pět měsíců po důležitějších volbách do Poslanecké sněmovny, zúčastnila jen necelá třetina voličů. Lidé nepřišli, neboť od politiků i novinářů povětšinou neslyšeli o Senátu nic jiného než tradiční levicově populistickou kritiku: druhá komora je zbytečné vyhazování peněz a „vládě lidu“ může jen překážet. Senát prý lze tolerovat ještě tak v Anglii, kde patří k tradici, nebo ve federacích typu Německa; jinde však nemá smysl.Pochopitelně existují i opačné argumenty, jen se o nich tolik nemluví: dvoukomorový systém má většina zemí Evropské unie a s výjimkou Maďarska, kde má pravomoci senátu ústavní soud, a Slovenska i všechny nové demokracie ve střední Evropě (v posledních letech byl senát zrušen pouze socialisty na Novém Zélandě a ve Švédsku). Podle tradičního konzervativního názoru má Senát složený ze zkušených občanů především zachovat stabilitu režimu. Aby zabránil případným nesmyslům, které „zástupci lidu“ v dolní sněmovně odhlasují, nesmí být závislý na aktuálních politických náladách, a neexistuje tudíž ani zvláštní důvod, proč by všichni jeho členové museli být voleni za politické strany (například v Irsku nebo Slovinsku jsou někteří senátoři jmenováni prezidentem). V českých zemích to před sedmdesáti lety byli sociální demokraté, kdo přes odpor konzervativce Švehly prosadili, že se bude volit celý Senát naráz a na stejně dlouhé období jako sněmovna. Ferdinand Peroutka si pak oprávněně mohl stěžovat, že senátoři nejsou ani trochu nezávislí na stranách a že horní komora je de facto k ničemu. Používat dnes Peroutkovy argumenty je však poněkud nefér: když nic jiného, všeobecné přesvědčení, že i nynější Senát bude jen hříčkou partajních zájmů, je totiž nejlepším předpokladem, že tomu tak nakonec opravdu bude. Dobře to ilustrují i předvánoční stranické tance kolem volby jeho předsedy.

Pětka z taktiky

Jednou se možná z Klausových memoárů dozvíme, co bylo důvodem tak zásadního odporu ODS vůči nominaci Petra Pitharta: zda pouze premiérovy emoce, či chvilkový výpadek politického instinktu. Jinak si totiž zatím nelze vysvětlit, proč ODS kolem volby šéfa Senátu tak mizerně taktizovala.Je možné pochopit, proč ODS ani tváří v tvář rozložení sil v Senátu nepodpořila nominaci Petra Pitharta jako první a dala tak prostor Miloši Zemanovi. Pithart v očích mnoha členů Klausovy strany zosobňuje éru vlády Občanského hnutí, jehož politická porážka se stala jedním ze základních motivů vzniku ODS. Proč ale potom senátorský klub ODS přišel s kandidaturou nevýrazné a zcela neznámé místostarostky Zlína Ireny Ondrové? a proč, když se její nominace zcela pochopitelně setkala s neskrývaným posměchem, doporučil za předsedkyni stejně nepřijatelnou bývalou velvyslankyni v Austrálii a porevoluční místopředsedkyni ČNR Jaroslavu Moserovou (ODA)? Proč raději nepřišel například s podporou Michaela Žantovského (ODA), který by byl Pithartovi skutečným protikandidátem? Důvod je zřejmý: ODS chtěla do čela Senátu prosadit člověka, který, řečeno slovy jednoho z členů stranického vedení, „udělá do tří měsíců ze Senátu posměšnou instituci“.Z tohoto hlediska je tedy volba Petra Pitharta spíše tou lepší zprávou. Jeho kritici mají sice pravdu, když poukazují na to, že jako politický intelektuál nerad rozhoduje a vždy se snaží dobrat konsenzu, v horní komoře však taková rozvážnost není na škodu. Konečně o tom, že Pithart zas až tak nepostrádá politický instinkt svědčí jeho již oznámený záměr iniciovat redukci nesmyslně rozsáhlého vymezení poslanecké imunity. Lepší způsob pro „popularizaci“ senátu by se asi stěží hledal. Teprve čas také ukáže, zda fakt, že byl zvolen nejtěsnějším poměrem hlasů (v druhém kole se pro něj vyslovilo 41 senátorů) a proti vůli ODS a částečně i ODA, pro něj bude zásadním handicapem. V případě Milana Uhdeho, jenž byl v roce 1992 zvolen šéfem sněmovny rovněž v druhém kole pouhou většinou tří hlasů, se už ukázalo, že to vadit nemusí.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].