Elita národa po prvním čtvrtletí
Ve svém nedávném článku v MF Dnes Miroslava Spáčilová upozornila, že „málokdo je ochoten respektovat Galerii elity národa (GEN) v její pravé a jediné podstatě - jako sérii pouhých filmů“. Hlásím se k této oprávněné výzvě a pokusím se takto uvažovat o většině ze zatím odvysílaných patnáctiminutových dokumentů.V projektu televizního GENu byla řeč o portrétu, nikoli o portrétní skice nebo medailónu. Řeč poněkud troufalá, uvážíme-li technické podmínky, za nichž dokumenty musely vzniknout (mj. natáčecí doba dva dny a časová omezení i ve střižně). Takové jsou, pravda, tvrdé limity televizního natáčení, které tomu, co vzniká, vtiskují často stigma východiska z nouze. Propracovanost portrétu v klasickém „malířském“ významu toho slova je televiznímu dokumentu prakticky nedostupná, odmyslíme-li si nepravděpodobné případy takové sugestivní síly pohledu oka za kamerou (např. Vachkova, někdy Němcova), kdy se natáčený objekt jakoby sám od sebe ztělesňuje v portrét. Důležitá je autostylizace portrétovaného, ono dobře patrné, zda někdo stojí o to být či nebýt na obrazovce v televizi. Zůstane-li autostylizace patrná, vznikne jen z nouze ctnost, daná „objektivně“ technickými podmínkami televize; ona portrétní skica (jakžtakž poskládaný materiál), nebo tuctový madailón či dokonce jen momentka. Stejně jako portrétovaný se často nadbytečně stylizuje i tvůrce. Nastává jev zvaný na divadle režisérismus. Ve filmovém dokumentu je z povahy věci krajně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 26 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
