Jak žila věstonická venuše

Už před nějakými 37 tisíci lety poprvé ovládla celou Evropu jedna skupina anatomicky moderních lidí, kteří se navzájem nelišili svými geny ani kulturou. Svědčí o tom první skutečně rozsáhlá analýza dědičné výbavy nejstarších Evropanů Homo sapiens, na níž se podílela přední vědecká pracoviště Evropy, Číny a Spojených států a kterou zveřejnil časopis Nature. O jejích výsledcích si můžete  podrobně přečíst v novém Respektu 28/2016.

Na výzkumu spolupracoval i paleoantropolog Jiří Svoboda, ředitel Ústavu antropologie na Masarykově univerzitě a pracovník Archeologického ústavu AV ČR v Brně. Jeho oborem není ovšem genetika, dávnou minulost studuje jinými metodami, archeologickými a antropologickými. Jezdí například na Sibiř, k národu Něnců, zkoumá jejich tábory a porovnává je s archeologickými nálezy z okolí Dolních Věstonic, Pavlova a dalších lokalit. Cílem je mimo jiné zjistit, jak zhruba před třiceti tisíci lety žili pavlovští lovci známí z knihy Eduarda Štorcha - mladopaleolitičtí „lovci mamutů“. 

Co jste zjistili při výzkumu původních obyvatel Sibiře?

Jsou to pastevci, ne lovci, ale v tomto případě to nevadí. Jezdíme tam v létě, navštěvujeme jejich letní tábory u jezer. Ty zimní jsou výš v kopcích na svazích. V opuštěných táborech zkoumáme, jak jsou třeba rozložené kosti ze sobů, kde asi stál čum, tedy chýše, kde bylo ohniště. To, co vykopeme z pravěku - nástroje, ohniště, artefakty - je mrtvé. Nám jde o to, jak ti lidé skutečně žili.

A co se ukázalo?

V táborech sibiřských pastevců nacházíme zóny různých činností, například ty, kde se pohybují děti - jsou tam různé vystřihovánky, hračky. Co když některé figurky z pravěku byly také původně hračkami? Při výzkumu se často zapomíná, že i mladopaleolitičtí lovci měli děti.

Mají Sibiřané figurky podobné pravěkým venuším?

Ano, jsou to ochranné talismany žen, které se podobají své majitelce a chrání ji. Také pravěké venuše bývají dost realistické, spodobňovaly zřejmě skutečné ženy. Petřkovická venuše je mladá holka. Jiná ukazuje starou shrbenou paní s povislým poprsím, matrónu. Další může představovat těhotnou ženu. Nevypadá to jako symbolika, ale obraz reality. Zajímavé je, že Sibiřanky své figurky oblékají, zhotovují jim oblečky z kožešiny nebo látky. Mají třeba takový dřevěný kolík a na něm šatečky šijí. Ani pravěké venuše tedy nemusely původně být nahé.

Pavlovští lovci patřili k anatomicky moderním lidem, tedy našemu vlastnímu druhu - Homo sapiens. Jeho první příslušníci přišli do Evropy již před 45 tisíci lety. Bylo to první vykročení moderního člověka za hranici Afriky?

>Již dříve se Homo sapiens rozšířil na Blízký východ, kde žil před asi 130 až 80 tisíci lety. Tento první „výsadek“ z Afriky ale neměl pokračování, populace zmizela a nezanechala potomky. Nevíme si s těmito lidmi moc rady - z kostí a lebek, které po sobě zanechali, se nepodařilo odebrat DNA. Žili na Blízkém východě vedle neandrtálců, oba druhy člověka měly podobnou kulturu. Neandrtálské nálezy jsou přitom kupodivu i mladší než nálezy Homo sapiens – moderní člověk tedy vymizel, zatímco neandrtálec zůstal. Bylo tomu přesně opačně než později v Evropě.

Co se dělo pak?

Další migrační vlna anatomicky moderních lidí vyšla z Afriky asi před 60 tisíci lety. Mohlo ji způsobit vysychání a šíření Sahary. Severní Afrika byla hustě osídlena, ale pak obyvatelstvo mizí a začíná desertifikace. Lidé, kteří Afriku opustili, se postupně šířili do Indie, Indonésie, Austrálie a také do Evropy.

Celá galerie

Co o těchto „prvních Evropanech“ víme?

Nejprve nevytvářejí jednotný obraz geneticky ani kulturně. Před asi 37 tisíci lety se to ale mění: Evropu od Španělska po Balkán ovládla jedna populace vybavená kulturou zvanou aurignacien. U Homo sapiens je to v Evropě poprvé.

Také tady se setkali s neandrtálci. Jak dlouho soužití trvalo?

Zdá se, že neandrtálci přejali od nově příchozích některé techniky výroby ozdob a nástrojů. Postupně jich ale ubývá a asi před 38 tisíci lety mizejí. Ještě nedávno jsme se přitom domnívali, že vyhynuli mnohem později.

Žili moderní lidé, aurignacienci, i na Moravě?

Ano - a nacházíme je také na bázi některých lokalit kolem Dolních Věstonic. Byli tedy zřejmě nejstaršími moderními lidmi, kteří tu přebývali. Zajímavé jsou Mladečské jeskyně, kde se našly jejich kosti poprvé již v roce 1882 - dnes jsou uloženy ve Vídni. Původně ležely v suťových kuželech uvnitř jeskyně, asi propadaly shora. Odehrávalo se tu nějaké rituální ukládání lidí do hlubokých jeskyní? To nevíme. Mladeč je každopádně ve světovém měřítku klíčová lokalita, největší naleziště pozůstatků anatomicky moderního člověka z předgravettské doby, tedy před 36–35 tisíci let. Našlo se tu nejen hodně jedinců pohromadě, ale také celý vzorek populace: muži, ženy i děti.

Lze poznat, jak zemřeli? Mají nějaká zranění?

Smrtelná zranění se většinou nedají dokázat. Nejsou patrné stopy hojení, a nelze tedy říci, jestli k frakturám a lámání kostí došlo ještě za života, nebo až po smrti jedince třeba tlakem nadložních vrstev. Jak v Mladči, tak ve Věstonicích mají tito lidé na temeni stopy úderů. V kriminalistické terminologii bychom řekli, že jde o zhojený úder tupým předmětem. Nebyl ale příčinou smrti.

V jak velkých skupinách žili?

Jasněji v tom máme až u následující kultury gravettien, která převládla v Evropě asi před 34 tisíci lety. Z gravettienu, kultury pavlovských lovců, se již dochovala veliká sídliště: třeba stopy několika chat, které zřejmě vytvářely tábor. Vypadaly asi jako indiánské tee-pee nebo zmíněný sibiřský čum. Měly průměr kolem pěti metrů a žilo v nich asi tři až deset lidí. Počítáme-li, že chat mohlo být i deset, dostáváme se až ke stovce lidí. Scházeli se třeba na nějaké delší slavnosti či rituály a pak se mohli opět štěpit do menších skupinek.

Co lovili?

V aurignacienu hlavně soby a koně, v gravettienu těchto zvířat mezi úlovky ubývá a místo toho přibývá mamutů. Gravettienci se na mamuty vyloženě zaměřili, podobně jako dnes velrybáři na velryby: velké zvíře stačí zabít jedno za delší čas a máte obrovský zdroj masa i tuku. Mamutí kůže sloužily k zastřešení stanů, kosti k výrobě nástrojů i k topení. Kly byly cenou surovinou třeba pro výrobu figurek, třeba právě venuší.

Že preferovali mamuty, soudíme i z toho, že lokality z gravettienu kopírují na rozdíl od těch aurignacienských toky řek, například právě Dyje. Řeka tu meandrovala, rozšiřovala se, dala se dobře pozorovat ze svahů. Vytvářela spoustu slepých ramen, jezírek, bahnišť a rochnišť. Sloni mají takovou krajinu rádi. Mamuti se od nich v tomhle, myslím, nelišili. A hned vedle tábora lovců bývá obvykle nějaká roklinka. Na Pálavě jsou různé prameny, dodnes tu dochází k sesuvům. Tak roklinky vznikají.

Zaháněli tedy mamuty do roklí?

Mohla to být přirozená past. Pokud se lovcům podařilo oddělit od stáda mamuta, zpravidla mladšího, v roklince ho snáze udolali oštěpy, jejichž hroty zhotovovali právě z mamutích klů.

Nebylo lepší zahnat mamuta do bažiny, kde se nemohl tak dobře hýbat?

V roklinkách se našly mamutí kosti, v rašeliništích ne. A není také jasné, jak by ulovené zvíře z rašeliniště dostávali. Nejsou pro to žádné důkazy.

Gravettienci dokázali na rozdíl od starších kultur moderních lidí přežít i v extrémním chladu. Museli tedy být dobrými lovci…

Mezi jejich úlovky přibývá nejen největších zvířat, třeba mamutů, ale i těch malých – zajíců, ptáků, lišek, vlků. Našli jsme otisky uzlíků, takže zřejmě vyráběli sítě na ryby a drobnou zvěř. A také jsme objevili maličké kamenné čepelky, které mají odlomené špice - jako kdyby na něco tvrdého narazily. Je jich opravdu hodně. Vypadá to na hroty šípů. Nejstarší doložený luk je ovšem mnohem mladší, až z doby před nějakými deseti tisíci lety.