Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Spisovatelé o knihách

Nový Martin Ryšavý a David Zábranský aneb dvě knihy o divadle

Dej mi vědět, jestli to bude pořád takový jako na začátku, řekl mi kamarád na adresu Vrače Martina Ryšavého, když jsem se zmínila, že ho právě čtu. Chtěl tím říct, že pokud to bude i dál takový tunel řečový proud jako na prvních několika stranách, tak to raději rovnou odloží. V případě posledního Ryšavého románu se příběhu klenoucího se od expozice ke katarzi opravdu nedočkáme. Jenže kritika textu spočívající v tom, že bychom si přáli, aby jej autor napsal celý jinak je směšná. A to nejen proto, že text už tu je, ale navíc je v případě Vrače i opravdu dobrý.

Přestože zdánlivě semílá páté přes deváté anebo snad právě proto. Valivá koule monologu bývalého divadelního režiséra a nyní moskevského metaře Guseva je v podání Ryšavého jak souhvězdím historek z divadelního prostředí utopených v mlhovině pábivého blábolení, tak sumářem životní filosofie, která je zřejmě blízká i samotnému autorovi. „Je pro mě vůbec nejdůležitější, že takové lidi můžu potkávat – prožívání světa je pro mě v těch chvílích nejintenzivnější“ poznamenává Ryšavý na účet Guseva v aktuálním čísle měsíčníku Host a uznání patří autorovi za to, že se mu onu intenzitu podařilo převést na papír. Magie Gusevova monologu ale otázky po „autenticitě“ postavy rychle zbavuje důležitosti. A to přesto, že v textu najdeme k reáliím jednoznačné odkazy. Gusev si bere na paškál Ryšavého sibiřská putování a zmiňuje i jeho nešťastnou lásku k Anželice, kterou známe z předchozí autorovy knihy. Ryšavý, jenž v textu vystupuje jako Gusevův tichý společník, nechává takové poznámky bez komentáře. Nejvýš vyrazí Gusevovi do obchodu pro něco k zakousnutí a metařovo chrlení se rozbíhá dál.

Ústředním bodem Gusevovy životní i umělecké filosofie jsou takzvané body spojení neboli způsoby vytváření reality. Ta neexistuje sama o sobě, ale vždy jen jako výslednice světonázoru, který je posuvný jako kulisa na divadle. To má schopnost body spojení iniciovat a tím otevírat nové dimenze a souvislosti. Odtud také vrač (rusky lékař) jako magií nadaný divadelník, jako léčitel duší, kterým dává prostřednictvím divadla možnost zapomenout na trápení a tak napomáhá jejich uzdravení. Pokud bychom to chtěli říci tezovitě, léčit a lhát může být za jistých okolností totéž a pokusnými králíky Ryšavého metody jsme v první řadě my čtenáři.

Ryšavého kniha je podanou rukou, kterou lze snadno odmítavě plácnout po hřbetě. Jen jakýsi přepsaný monologo-dialog jakoby. Ani ten jazyk není nijak originální. Jenže jak říká v knize vypravěč Gusev a Ryšavý s ním dozajista souhlasí: „…nač hledat nové výrazy, když staré postačují?“ (str. 12) a také: „…nemáš zapotřebí být v každé blbosti originální. Nepotřebuješ už kakat jinak, jíst jinak a spát jinak než ostatní, abys někomu něco dokázal“ (str. 190). Ryšavý nepíše, aby upozornil na svou jazykovou výjimečnost, ale aby se s námi prostřednictvím svého vypravěče o cosi podělil. Třeba o to, že co se týče bodu spojení, dostat se za hranici je mnohem těžší než se dostat zpátky. Základní tak ať už pro šamana divadelníka nebo spisovatele je osvojit si techniku bezpečnosti práce. „Blázince jsou plné lidí, kteří to nezvládli.

Žijou v nějakém světě, kam za nimi nikdo nemůže“ (str. 244), píše Ryšavý. Možná tu mluví přímo o sobě i vypravěč Gusev. Ryšavý nám ale do svého světa románem Vrač hází lano přímo luxusní.

O divadle se píše také v nejnovějším textu Davida Zábranského nazvaném Kus umělce. V porovnání s dvěstěpadesátistránkovým románem Ryšavého se jedná o text bezmála desetinového rozsahu. Přímá úměra ovšem neplatí, co se týče kvality.

Co se týče stylové odlišnosti, ta by těžko mohla být výraznější a troufám si říci, že stejně tak málo se bude překrývat i čtenářská obec. Ryšavý píše „pro lidi“, Zábranský „nepíše“ pro lidi. Srozumitelnost proti nesrozumitelnosti, důraz na sdělení proti důrazu na formu, neokázalá literárnost proti literárnosti vystavující na odiv své dovednosti. Vrače pravděpodobně dost lidí přečte jednoduše s větším či menším zaujetím Kus umělce bude mít podobně jako Zábranského předchozí dva romány více zapálených stoupenců či rozhořčených odmítačů. Řadím se spíše k těm prvním, nicméně k tomu, abych smysluplně popsala obsah textu mi to moc nepomůže. Bez mučení přiznám, že nevím, o čem to je, ale autorovo nevybíravé glosátorství a osobitý cit pro detail mi imponují. Zní to jako klišé a samo o sobě to na vavříny nestačí, ale jako Zábranský u nás opravdu nikdo nepíše. Proto ho sleduji. Ostatně otevřeně elitářští autoři nikdy neměli v Čechách na růžích ustláno a Zábranský je takový příklad par excellance.

hulova_nahled_obr.jpg
hulova_nahled_obr.jpg • Autor: Respekt
Petra Hůlová (1979), vydala v nakladatelství Torst romány Paměť moji babičce, Přes matné sklo, Cirkus Les Mémoires, Umělohmotný třípokoj, Stanice Tajga, je držitelkou Ortenovy ceny, ceny Magnesia Litera, ceny Josefa Škvoreckého a vítězkou ankety Lidových novin Kniha roku.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte